Myšlenkami v oblacích

[kukukuricka]

Láska ke svému tělu

Je tady něco, co mě dnes obrovsky ohromilo a přitom o tom mluví skoro každý influencer, ale já jsem to nikdy nebrala jako něco moc důležitého. Jedná se o lásku ke svému tělu, ke svojí nádherné schránce, díky které můžeme být tady na Zemi na zemi a někdy i v oblacích. 

Kdysi dávno jsem se zrcadlu spíš vyhýbala. Jako malé mi vždy každý říkal, že jsem hrozná vychrtlina a že bych měla přibrat, že to není zdravé. V pubertě se mi konečně udělaly “normální” křivky, ale zase jsem měla plno beďarů a se začátkem vysoké školy a druhé střední k tomu, zřejmě kvůli stresu a velkému tlaku, jsem začala trochu přibírat, i když vyrážky už naštěstí ustaly. To moje přibírání teda nebylo nic moc extra, každá holka mi mě hnala, akorát jsem už neměla pěkné ploché bříško a za to jsem se trochu styděla. Taky už nebylo tolik času na líčení a starání se o sebe a vlastně jsem na to tak trochu i zanevřela. V zrcadle jsem se často i nepoznávala, říkala jsem si, to jsem opravdu já? Tak jsem si odvykla se tam koukat, až jsem se od svého těla téměř odcizila. Dlouhou dobu jsem se ani moc nestarala o pohyb, nějaké cvičení, i přestože např. moje záda volaly o pomoc.

Ale díky mé cestě životem, inspirujícím knihám, osůbkách na sociálních sítích, novým hlubokým vztahům s několika inspirujícími lidmi a také díky příteli, se kterým se náš vztah neustále prohlubuje, jsem si začala mnohé uvědomovat. Zjistila jsem, že jsem celou dobu žila v roli oběti, litovala se za věci, které se mi přihodily a marnila svůj drahocenný čas zde. Došlo mi, že můžu dojít do úplně jiného stavu vědomí, ve kterém můžu být dokonce i já (jak by řeklo mé minulé litující se já) šťastná. Začala jsem se nesrovnatelně více starat o svoje psychické zdraví a taky o svoje fyzické zdraví, i když to i teď občas při zahlcení povinnostmi zanedbávám. Změnilo se toho tolik. Změnily se moje vztahy k ostatním, z mých “přátelství” se všemi se vyklubalo pár opravdových vztahů a bohatě mi to stačí. A samozřejmě se změnil i vztah ke mně samé.

Nyní mi ale přijde, že jsem objevila zase něco dalšího a mám nakročeno na další level k sebelásce. Přítel mi to vždy říkal, ale já jsem tomu nikdy nechtěla nějak moc věřit - tomu, že jsem krásná. Někdo by teď řekl, jak si honím ego, ale je to pravda. A ne jen u mě, všichni jsme krásní. Všichni jsme nedílnou součástí tohoto vesmíru, jeho kousíčkem a vesmír je přece celý krásný. Nevybírá, kdo je krásy hoden a kdo ne. I příroda je celá krásná. Žádný strom není škaredý, ani květina nedokáže být ošklivá, i kdyby se stokrát snažila. Všechno je totiž krásné svým vlastním a ojedinělým způsobem. A já si nyní uvědomuju, že mé “já” není jen o mojí duši, kterou jsem se v poslední době snažila nejvíc opečovávat, ale taky o mém těle. A že je krásné se ho dotýkat a nemusí to hned znamenat něco “nemravného” (jak by řekla společnost). Tělo potřebuje doteky, protože je bránou, hranicí, která nás odděluje od okolního světa. A aby si tělo a mé já uvědomilo, že existuje, že je tady toho všeho součástí a není jen pouhým strojem, potřebuje lásku. Potřebuje slyšet a zejména cítit, že je skvělé, že toho tolik zvládá a že mu za to ta těžká práce stojí. Navíc doteky povzbudí i mysl. Jak lépe si projevit lásku, než staráním se o sebe sama? Já jsem třeba nebyla nikdy zvyklá se sama sebe dotýkat. Ale kdo jiný než já je tady pro mě ve dne v noci? Nemusím se doprošovat ostatních, jestli mě obejmou, můžu to udělat i sama. Doteky a fyzický kontakt s ostatními je samozřejmě velmi důležitý, jen tím chci říct, že obejmout sebe sama, sama sebe pohladit po tváři, pochválit své bříško, které není úplně ploché, pochválit svá stehna, která nejsou "výstavní” a mají plno dalších “vad” jako třeba strie, či jizvy.... je krásné a zahřeje to nejen na těle, ale i u srdce. Když už rozdávat lásku a dávat ji i sobě samé, tak ve všech podobách a na všech úrovních. Protože dokud nebudeme milovat sebe, se vším všudy a bezpodmínečně, prostě takové, jací jsme, nemůžeme takto milovat ani ostatní. A tohle je láska ve svém pravém slova smyslu.

Tak to jsou jen moje náhlé myšlenky, které jsem potřebovala někam napsat, abych na ně nezapomněla. Jsem zvědavá, kam mě toto uvědomění zase posune. <3

[kukukuricka]

Dobro v každém z nás

Nedávno jsem neměla zrovna svůj den a kamarádka se mi snažila připomenout moje kladné stránky. Mezi nimi jmenovala i moji schopnost vidět ve všech to dobré. A já jsem si uvědomila, jak výjimečná schopnost to je, přitom je tak důležitá.

Jako většina z nás, jsem i já potkala v životě plno různorodých lidí. Někteří ke mně byli milí, někteří hrubí, někteří mi život zpříjemnili, někteří mi ublížili, ale hlavně mě všichni něco naučili, zejména snažit se pochopit chování ostatních.

Všichni máme nějaký důvod pro svoje chování. Všichni si v sobě neseme rány, které na nás zanechal život. Ne všechny jsme si už zvládli zahojit, o některých možná ani nevíme, nebo si je nechceme přiznat. A ať se nám to líbí, nebo ne, či ať si to uvědomujeme, nebo ne, hodně ovlivňují náš vztah k sobě i k ostatním.

Někdy všechen ten jed, který se v těchto ránách hromadí, začneme plivat kolem sebe. Někdy si to uvědomíme až zpětně, někdy možná vůbec. Nemusíme to dělat vědomě, nebo třeba ani nevíme, že je na tom něco špatného. Když v takovémto prostředí někdo vyroste a pohybuje se jen v okruhu raněných lidí, kteří si vylívají vztek na ostatní, zvyknou si na to jako na součást života. Řídí se heslem oko za oko a zub za zub, protože se naučili, že na zlo je nejjednodušší odpovědět zlem. Naučili se, že není bezpečné nikomu věřit. Pokud bychom ale měli všichni žít na základě motta oko za oko, byli bychom do jednoho slepí. Možná, že to vysvětluje, proč je většina lidstva slepá. Slepá vůči pravdě, lásce a emocím.

Lidé, kteří se takto chovají, potřebují pomoc ze všech nejvíc. Potřebují cítit mnohem víc lásky než ti, kteří lásku okusili. Potřebují vidět, že to jde jinak, že můžou být jiní a pocítit, jaké to je být milován, aby mohli jednou sami milovat. V hloubi duše jsou vlastně nepopsatelně nešťastní.

Dá práci pokusit se pochopit chování člověka, který se mi pokusil ublížit. Je těžké nebrat si osobně, co mi řekl, nebo udělal, ale je to to nejlepší, jak se můžu zachovat. Protože to, že se nechám otrávit jeho jedem, mi nepomůže. Neudržím si tak svůj vnitřní klid a nebudu šťastná. Musíme si uvědomit, že chování ostatních má pramálo společného s námi. Když si tohle uvědomíme, ušetříme si spoustu trápení a budeme moct nenávist a hněv přeměnit v lásku. Budeme schopni rozdávat lásku i lidem, kteří se k nám nezachovali pěkně. Budeme v nich schopni vidět i tu nejskrytější část jejich duše, která je dobrá, jen ustrašená a neuctívaná.

Někdo by se zřejmě ohradil, že ten člověk si tolik dobra nezaslouží. Možná, že má pravdu, ale už jen pro můj lepší pocit, pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla, je přijatelnější pokusit se vidět, co se za tím vším skrývá. Být pro něj plamínkem naděje v naprosté tmě. Ukázat mu jiný směr, jiné možnosti, dát mu lepší příklad.

Tím ovšem neříkám, že se máme těchto lidí držet a stůj co stůj jim dělat obětního beránka. Tak bychom brzo ublížili sami sobě. Ne vždy je prostě v našich silách někomu pomoct. Za pokus to ale stojí, i kdyby to měla být jediná věta, kterou jim věnujeme. Protože i jedna věta může změnit život. Ovšem samotná změna k lepšímu je už jen a jen na nich.

Tohle mě život naučil. Možná, že patřím mezi naivní blázny a beznadějné snílky, možná, že se kvůli tomuto přesvědčení ještě častokrát spálím. Podle mě však láska vyvolává lásku a když člověk zakusí, jaké to je, šířit kolem sebe lásku, místo negativity a zla, a pozná, jak krásný a naplňující je to pocit, bude se ho držet. Chci věřit v dobro v každém z nás. Chci věřit, že láska nevítězí jen v pohádkách. Každé dítě je dobré, jen nevhodná společnost ho přemění v nešťastného, zlého a nepřejícího člověka. Jsme tady od toho, abychom si pomáhali a tohle je jedinečná možnost.

[kukukuricka]

Introverti ve světě extrovertů

Je hrozně těžké vysvětlit extrovertovi chování introverta, ještě když je svět stvořen spíš pro extroverty.

Nejsem sice 100% introvert, většinu času jsem se považovala za něco mezi, ale nejdůležitějším poznávacím znamením je, co nám dodává energii, jestli spíše zaměření do sebe nebo ven a já u sebe rozhodně pociťuji to první.

Jako introvert chápu, že může extrovertům připadat, že jsme divní. Jednou jsme výřeční, až nevěříte svým uším, kolik jsme toho ze sebe schopni dostat a jindy je z nás těžké vypáčit i pár slov. Tyto dva protiklady souvisí s právě již zmiňovaným množstvím naší energie, kterou my introverti dobíjíme samotou a aktivitami zaměřenými do sebe - čtení knih, procházky, meditování, uvažování o hlubších tématech...

Když této energie máme příliš a jsme ve společnosti, ve které se cítíme dobře, nezavřeme zobák, ale pokud máme této energie málo a to můžeme být i v dobré společnosti, jakákoliv socializace nás hrozně vyčerpává a myslíme jen na to, kdy už budeme moci být sami.

Chci jen všem extrovertům vysvětlit, že toto naše chování souvisí pramálo s vámi. My vás máme rádi, rádi se s vámi bavíme a taky se rádi socializujeme, ale stejně tak, jako vy potřebujete mezi lidi a hrabe vám ze samoty, nám zase hrabe z nadměrné socializace a potřebujeme být sami, nějak vstřebat všechno, co jsme se během konverzace dozvěděli, promyslet, jak nás to může obohatit, nebo jak bychom vám s tím poradili. Jakmile se znovu nabijeme, tak s vámi velice rádi strávíme čas.

Byla bych hrozně moc ráda, kdyby se nás v tomhle ohledu snažili extroverti pochopit, stejně tak, jak se snažíme pochopit my je. Vždycky se čas od času objeví někdo, kdo nás kritizuje, že jsme moc tiší, že jsme dnes nějací divní, že jsme snad dokonce moc stydliví. To ovšem není pravda, jen nerozdáváme svoje názory a myšlenky na potkání.

Dejte nám prosím čas a buďte trpěliví. Nejsme na tomhle světě zbytečně, jak si většina lidí myslí. I my vám máme co nabídnout. Pomáháme vám občas zpomalit váš jindy hektický život a ukázat vám jiný pohled na věc. Pomáháme vám zamyslet se nad věcmi, které byste jindy úplně přešli. A nezřídka jsme zrovna my nadšenci do umění, které je nedílnou součástí i vašich životů. I zaměstnanci by si měli uvědomit náš přínos. Umíme se například do hloubky věnovat určité činnosti, či se vcítit do ostatních.

Zároveň by si náš přínos měli uvědomit všichni lidi pracující s dětmi a mládeží a hlavně ti, kteří se děti chystají mít a nesnažit se je nějak výrazně měnit. Protože my se o to můžeme pokoušet, ale výsledkem stejně vždy bude jen to, že si budeme hrát na něco, čím nejsme a pak nebudeme moct projevit svůj opravdový potenciál. Přitom my se od vás zas tak moc nelišíme, jen potřebujeme trochu víc času pro sebe a nebaví nás řešit povrchní témata, nejraději si popovídáme o něčem hlubším, co nám dá větší rozhled a duševně nás to obohatí.

Nerada lidi škatulkuju, protože každá bytost na této planetě je individuální. Ovšem zrovna toto zaměření dovnitř a ven nás trochu odlišuje. Přijde mi však smutné, že se slovíčko "introvert" pomalu používá jako nadávka. Věřte mi, že stát se dobrým přítelem introverta za to opravdu stojí. Nemůžeme být všichni stejní a je dobře, že to tak není, protože by pak na tom světě byla hrozná nuda. Takhle se vzájemně doplňujeme a každým dnem si utváříme své hodnoty, ke kterým bychom s lidmi se stejným prožíváním života a stejným světonázorem, jaký máme my, nikdy nepřišli.

Proto prosím, abychom se všichni vzájemně respektovali a neodsuzovali ostatní kvůli něčemu, co nám přijde samozřejmé a druhým ne. Snažme se o tom víc mluvit a nevytvářet si pouze domněnky. Snažme se vcítit do ostatních a projevovat jim lásku i přestože nás něčím štvou a nejsou v něčem podle našich představ. Pokud jsou sami se sebou spokojeni a neškodí jiným lidem, není důvod je nějak napravovat.

[kukukuricka]

Pláč

V poslední době dost přetvářím svůj názor na emoce. Jako malým nám všem vždy říkali, že pláč je špatný, vychovaná holčička tohle nedělá. Nevztekej se, nebo nikam nepůjdeme. Neřvi tolik, jsme mezi lidmi. Přece jen to v nás jaksi zůstane zakódováno.

Já jsem velmi citově zaměřený člověk. Hodně nad vším přemýšlím a ve všem se snažím vidět krásu. Jsem schopna se hodiny procházet po lese a radovat se z každé maličkosti. Koukám na oblohu, poslouchám ptáčky, sleduju jedinečnost každého stromu, raduju se z květin a mám slzy v očích, protože jsem šťastná. Vnímám to propojení s přírodou a jak moc jsme ji dlužni. Brečím, protože jsem se moc těšila na další sérii mého oblíbeného seriálu a ten je konečně tady.

Taky brečím, protože si často vytvářím domněnky, i když vím, že bych neměla. Brečím, když na mě zvedne hlas člověk, na kterém mi záleží. Brečím, když přijde hádka, i když ji rozpoutám já. Brečím, když jsem bezradná. Brečím při smutném filmu, i přestože jsem ho viděla už 10x. Prostě projevuju emoce, všechny.

Je mi však moc líto, že pláč je pro některé tabu a soudí mě za něj. Částečně to chápu, že to někomu může přijít nepříjemné a neví, jak se zachovat, ale částečně je mi to líto. Co je na tom špatného? Co je špatného na tom, že jsem sama sebou a na nic si nehraju? Proč bych nemohla brečet, když se mi chce brečet? Proč bych nemohla projevovat svoje emoce? Proč bych se měla přetvařovat? Jak můžu být sama sebou, když nebudu navenek prožívat to, co prožívám uvnitř?

Chci brečet, když to moje tělo potřebuje. Ono ví, proč to dělá. Je mu po tom líp. Uleví se mu. Moje emoce se dostanou ven a můžou přijít nové. Pláč očišťuje. Je potřebný! Samozřejmě v jisté míře, musíme trochu ovládat svoje emoce a uvědomit si, jestli jen zbytečně nepřeháníme. Musíme občas usměrnit svoje ego a říct si, jestli jen nejsme jeho obětí a neřešíme smyšlený problém. Ale pokud je to to, co si naše bytí přeje, proč ne?

Nikdy nechci své dítě omezovat a diktovat mu, kdy může jakou svoji emoci projevit. Pokud budu mít syna, nechci mu vštěpovat, že kluci nepláčou, protože je to nesmysl!!!! Muži přece můžou plakat a měli by, pokud to tak cítí! Je to naše přirozenost. I muž může mít tuto potřebu a není na tom nic špatného. I na muže toho může být někdy hodně a potřebuje to ze sebe dostat. I muž má duši. I on může mít slzy v očích z opravdového štěstí. I muž může projevovat své emoce. Pláč je nejlepším lékařem pro všechny.

Přála bych si, aby si to jednou lidi uvědomili, aby se nebáli se doopravdy projevit a aby se nepřetvařovali a neodsuzovali. Přála bych si, aby se lidi vzájemně respektovali, i přesto, že mají na něco jiný názor. Přála bych si, aby si lidi projevovali lásku vždy a všude a snažili se do ostatních vcítit.

Pláč neznamená slabost. A být svědkem něčího vzlykání je vlastně velký dar. Protože před někým se rozplakat, je skoro jako citové obnažení. Takový člověk ukáže, že není tak dokonalý, jak se může zdát. Dá všanc všechno, co má. Ukáže, že i on má slabé stránky. A pokud se jedná o slzy štěstí, tak je to pravý důkaz toho, že je to pro onoho člověka opravdu důležité a je celým svým srdcem rád za to, co mu život přinesl.

Nemůže být přece náhoda, že slzy i mořská voda jsou slané. Možná že je naše souznění s přírodou mnohem větší, než si uvědomujeme. Možná, že je naše souznění se všemi lidmi mnohem větší, než si dokážeme přiznat. Neobdarováváme snad ostatní tím, že svoje slzy pustíme ven? Naše tělo přece vodu potřebuje. I tak je ale schopno ji obětovat pro druhé. Měli bychom si toho víc vážit. Zamysleme se nad tím, prosím.