Svatojánské noci (a polosmutky)
motá mi hlavu Jan, už několik desítek týdnů, v jiných propočtech by se dalo říct, že i roků, uplynuly skoro dva měsíce od doby, co spal v mé posteli, kdy se po probuzení ve dvě odpoledne na mě něžně díval, hladil mě, věnoval mi pusy a pak jsme si dopřáli orgasmy, rozloučení bez vysvětlení, bez konverzace, co to bylo, jestli se to bude opakovat. zařekla jsem se, že mu nenapíšu, že už se neponížím, že kdybych něco pro něj znamenala, tak se ozve. bojovala jsem s tím, obzvlášť, když jsem byla sama v Itálii a ocitala se v nepříjemných situacích. nicméně se to stalo snadnější. stále jsem doufala, že se potkáme. chvilková ahoj v hospodě, jak se máš, jsi v pohodě? a pak se mi o něm zdálo, snová radost a spousta citů, které se promítly do reality, a přišly smutky. stále dokola stejná otázka - proč? proč nejsem dost dobrá, proč tě nezajímám, proč se chováš občas tak iracionálně.
a do toho jsem potkala druhého Jana, kterého jsem viděla jednou v hospodě přes společnou kamarádku, nic jsme si neřekli, ale zdál se zajímavý, jeho charisma mě přitahovalo, ze zvědavosti mu dávám srdíčko na Tinderu, jen abych zjistila, jestli si mě pamatuje. pamatoval a moje duše, která skomírala na nedostatek stimulů a sociálních interakcí, se rozhodla ve zhuleném stavu jet v půl druhé ráno za ním. k řece v domnění, že se projdeme, ale končíme rovnou u něj. přijde mi fér ti říct, že X. do mě byla zakoukaná, ublížil jsem jí, ale vyříkali jsme si to. v duchu povzdychávám nad touto informací, nechci být zapletena.
kouzelný podkrovní pokoj, spousta knížek, u nichž si sedám a zkoumám. proč je nemáš otočené? takhle se špatně čtou jejich názvy. - já je znám. ukazuje mi sbírky básní. a kde máš Hraběte? - tady. vytahujíc zpoza hromádky na stole. kouřili jsme na střeše kubistické vily. adrenalin, ať nikam nespadnu. za zády Vyšehrad, před sebou řeka a Hrad. potom jsme měli sex. až získám důvěru, tak tě klidně svážu. příliš jsem se nevyspala, přepadávala jsem z matrace. vytahané vlasy všude.
jedu do Sudet, směr festival. píšeme si pár zpráv. tak nějak mě to hřeje. a pak se zjevuje, v moment, kdy mám společně s X papírek v ústech. šok. nic krom ahoj jsme si neřekli. celým večerem se nese úzkost. mám jí to říct? pocit, že to nějakým způsobem ví. a samozřejmě, že věděla. kolem půlnoci ve ztripovaném stavu to konečně řešíme. chce se mi brečet, ale slzy mi nepřepadávají na tváře. mrzí mě, že jsem X opět ublížila, tentokrát bez záměru. její pohled na věc zní mnohem jinak než jeho. připadám si jako nejhorší člověk na světě. Jan mi v šest ráno pomáhá zvednout se ze země, jdeme spolu pár metrů. přijde mi, že jsme si tak neskutečně vzdálení, cizejší si než s neznámou úřednicí. velký propad oproti předchozímu ránu, kdy mi posílá fotku kávy a přání hezkého dne. chceš obejmout? - klidně. nerozumím, proč to navrhl, když to nakonec ani objetí nebylo, nemělo sílu a význam. píšu mu zprávu, že se nechci nimrat a že tedy děkuji za stimul. řekla jsem si, že to je tedy asi konec (něčeho, co ani nezačalo).
a opět se zaříkám, že mu nenapíšu, když bude chtít, udělá to on. což narozdíl od prvního Jana, dokazuje, že chce. scházíme se v popelkovský čas u květinářství na ípáku. půjdeme ke mně? - já bych se prošla. mám špatnou náladu několik dnů, chce se mi plakat a zároveň vlastně nevím, co si myslet. jestli mu věřit. protože protistrana zní silně. schody u Apolináře a nakonec hradby nad Folimankou, které jsou nakloněné ve správném úhlu, takže opírání se a konverzace jsou opravdu příjemné. kolem třetí jsme u něj, jdu hladová s příslibem jídla, dostávám fialovou přesnídávku. fotí si mě na polaroid. další intenzivní sex a po něm cigareta na střeše se svítáním. spánek a znovu sex, po kterém jsem se rozplakala. tulí mě a bere na zmrzlinu. ta nejlepší kokosová. sedíme na náplavce, začíná pršet, stále sedíme a pak se spustil liják. mokrý na kost, doprovází mě na tramvaj. pusy na čelo. a pak letí pryč.
pár zpráv ze Skotska, pocit ignorace, mrzutost, můj návrat z dalšího festivalu a jeho do Česka, sraz u Purkyně jenom na cigaretu možná? únava z obou stran. samozřejmě, že jdeme k němu. teď ten sex ve tmě byl až příliš drsný, dostávám strach a zastavuji to. drží mě tak hezky v objetí a stírá slzy, uklidňuje. ráno kafe na střeše a další stírání slz, tentokrát způsobených panikou ze švábů.
uplynul další týden. táhne mě k němu gravitace, jen nejsem schopna rozklíčovat, jestli touhy nebo koťátka, co potřebuje držet. neozývá se a já trošku smutním. má náročné dny, já se omlouvám za své achjo a on za pomalé reakce. posílám energii. jsem nešťastná z práce a z toho, že ho chci vidět v popelkovskou dobu, ale nepřichází odpověď. manifestuji si to kartáčkem v batohu. sedím s květinami sama na pivě U Sudu, kde jsem potkala kolegy, což mi zvedlo náladu. nakonec zpráva v půl druhé ráno. jedu za ním lehce opilá, za což se trošku stydím, protože on nepije. hraje si se mnou. spánek a ráno, kdy ho nechci pustit. zůstaň ještě. pokračuji v ležení, otevřená knížka na hrudníku a pak cvak, fotí (si) mě. můžeš si tu fotku vzít, ještě ti tam něco napíšu. - dobré jitro? není jitro náhodou mnohem dřív. - je, jsem rád, že jsi odhalila ten vtip. pospíchá na vlak, jedu s ním boltem, v klíně gladioly z práce, co by se jinak vyhodily. pár jsem mu jich nechala na stole v kuchyni. přede všemi na ulici mě líbá. vždycky se ve mně něco tak hezky propadne.
má krizi a melancholii, ze života a z nevyřešeného rozchodu. a tak opět v lehce opilém stavu k němu jedu a držím, objímám. ve velmi brzkém ránu odcházíme, dává mi jablko, které vypadá dost nejedle, utržené od cesty, a taky košili, že je venku chladno.
trošku se obávám, jestli nebudu pro něj jen chladivou náplastí po rozchodu, přístavem, jestli on mi nepřinese bolest. nicméně v moment, kdy jsem smutnila, že neodepisuje, jsem si věci racionalizovala, že si nic nedlužíme, nic nemáme slíbené, známe se chvíli, tak jsem schopna držet jakýsi odstup. nepotřebuji pojmenovávat, co jsme, kam směřujeme, co to má znamenat, zároveň vím, že to je jen chvilkový nadhled, který se může v jakýkoliv moment změnit, obzvlášť po požití alkoholu. nicméně mi je zatím s ním hezky. voní mi, i jeho pot. lehce si vytvářím závislost na jeho dotycích, nebo spíš možnosti na něj sahat.
po dlouhé době si o někom píšu takhle pravidelně, abych si to mohla pamatovat, protože můj mozek vynechává. zároveň si uvědomuji, že to je opět chemie, co ovlivňuje. myslím si, že z prvního Jana jsem byla tak zblázněná, protože mi dával drobečky, a zároveň to byla jediná osoba, s kterou jsem usínala. to si myslím, že nejvíc působí na cokoliv. když si člověk dovolí být v bezpečí s někým jiným během spánku.
uvidíme, jak tohle dopadne.
