Lysá hora. Hrdý kopec, který stojí nad Beskydami a vládne jim tichým rozumem. Nevládne však pouze jim, ale vládne i nám, lidem. Dnes jsem na ni vyšla já, před 30 lety můj otec, a kdybychom šli o dalších 30 let zpět, minul by nás i můj děda. Jindy by nás potkal Bezruč, předběhl Emil Zátopek, nebo bychom se ztratili v davu odvážlivců snažící se pokořit věčné vrcholy Beskydské sedmičky.
Jeden kopec a tolik příběhů, tolik zážitků, tolik bolesti i radosti. Kdyby nám Lysá hora mohla vyprávět, seděli bychom na jejím klíně a pravděpodobně naslouchali její ohromné sbírce historek, jako malé dítě poprvé slyšící Karkulčino setkání s vlkem. Ale to ona nedělá, ona nic neříká. Tyčí se a poslouchá, ale nikdy nic neprozradí. Vše skrývá za neprostupnou oponou ticha, díky které se za ní tak ráda vracím. Ticho je dnes vzácná komodita, která nám byla nedobrovolně odebrána a nahrazena nekonečným hlukem motorů a strojů, muzikou v obchodě, v restauraci a ani v kovové krabici výtahu ji neunikneme. To však neplatí na Lysé, zde je ticho jejím posvátným zákonem, který uvrhla na nás na lidstvo a to ne jen pro dobro své, ale i pro dobro naše. Zde se člověk může nadechnou a slyšet vzduch proudící do jeho plic, slyšet pleskot bot v bahně a slyšet i doopravdy sám sebe.
Do města se dnes vracím zase o něco klidnější (možná i rozumnější), s vyostřenými smysly a silou prát se se světem moderním, rychlým a hlučným. A vím, že až mi tyto síly zase dojdou, můžu se vrátit a oddat tichým lesům tvým, tak pa Lysá horo.