Historky o dobrotě cizích lidí

K pohlazení na duši a vrácení víry v lidstvo, historky o anonymních dobrých činech lidí v našem okolí. Posílejte vlastní!

[lidi-jsou-hodny]

Poslední dobou potkávám hodně otevřených prodavaček. Kdykoliv vypadám otevřená interakci, tak krátce zažertujeme, poradí mi dobrou kombinaci produktů, všechno. A je to fakt příjemný, když jdu k tomu obsluhovanému pultu místo regálu, k pokladně s člověkem, do spešl obchodu a tak.

[lidi-jsou-hodny]

stála jsem na zastávce v dešti, deštník samozřejmě ležel v suchu a teple doma a já nemám ani kapuci, abych si zakryla hlavu

Paní vedle mně si předá její deštník z jedné ruky do druhé aby zakryla i mě

"já vás zakryju"

a tak jsme spolu čekaly na bus, bok po boku pod jedním deštníkem

nechť na tebe ještě dlouho neprší

[lidi-jsou-hodny]

Čekám na nádraží, poblíž stojí sanitka a starší paní podle ní mění barvu čepice. Tak se k ní nahnu, když pak nastoupíme do stejného busu, jestli ví, že má takovou čepici.

Začne mi nadšeně vyprávět, jak si ji koupila vloni a ani nevěděla, že je reflexní, ale je strašně pohodlná a teplá. A obě tím říkáme: jo, čekáme na bus v deset večer, ale já jsem člověk, ty jsi taky člověk, a můžeme najít něco, co máme společné, i když je to třeba jen radost z reflexní čapky.

[lidi-jsou-hodny]

Lezu do tramvaje, nesu krabici, která, ač lehká, vypadá v porovnání se mnou poněkud přerostle. Ale v pohodě, zastavím se na posledním schodu, abych si ji mohla hezky podepřít nohou.

Kochám se zachovalostí T3, když se ze sedačky naproti zvedne paní, abych si sedla.

S díky odmítám, jelikož na tu jednu zastávku je mi lehčí nechodit nahoru ty schody, ale stejně, bylo hezký ji vidět pomoct bez toho běžného procesu, kdy je na obličeji člověka vidět, že musí nejdřív projít všechny kategorie společenské vhodnosti, než se teda zvedne.

[lidi-jsou-hodny]

Běžím na tramvaj, vidím, že to spíš nestihnu, ale coby, trochu se hýbnu.

Bliká, zavírá, ale řidička na mě koukne, tak jí mávám, ať jede.

Otevře mi dveře i tak, ukloním se v poděkování.

[lidi-jsou-hodny]

Pár dní zpátky jsem s jednou kolegyní, co je v Praze nová, řešila, kam jít na vánoční trhy. Někdy předtím jsem jí pochválila, že má hezkou šálku.

Po víkendu mi dala tu samou šálu z trhů v modré? Ještě furt tomu úplně nerozumím?

Ale nosím ji.

[lidi-jsou-hodny]

Když jsem nastoupila do vlaku do školy, seděla nějaká slečna na mém místě. Tak začnu svoji spiel o tom, že to nevadí, já radši sedím zády... když se zasekla.

„Promiňte, nejely jsme spolu náhodou vloni touhle dobou, když ukradli kabely a ten vlak měl asi tři hodiny zpoždění?“

.

.

.

Jely.

Občas stačí fakt malo, aby si vás někdo zapamatoval...

.

[lidi-jsou-hodny]

Jedu z práce, absolutně narvanou tarmvají. Task narvanou, že tam nějaký dědek u dveří začne mít kecy, že někdo mohl trochu uhnout, a sesypou se na něj (skoro doslova) čtyři jiný lidi, že není kam.

A uprostřed toho sedí na sedačkách rodina, táta, máma, kočárek a dvě děti, jednou ještě jenom na držení, ale druhé má tužku a papír a něco píše.

Během jediné minuty zjišťujeme, že holčička chce napsat slovo.. piera... puria... pirueta!

Na první zastávce už si s maminkou vyjasnily, co je tam za písmenka (to bylo složité, ono tam je někde i, ale žádné el). Zatímco dědek za mými zády bručí něco o tom, že nejspíš jenom někdo jiný dělá, že neumí česky, a proto neuhne, holčička se dostala k piru.

Druhá zastávka. Tramvaj se celá vylije a zase nalije zpátky, snad ještě plnější než předtím. Pirue. Zrychlujeme. Maminka holčičku přesvědčí, že tam ještě chybí ta. Projíždíme přes křižovatku. Holčička křičí a nadšeně skáče na sedačce.

-prosímtě, potichu, jsou tu lidi, klidní ji tatínek

-ale nech toho, ty kdybys prvně v životě napsal pirueta, taky bys skákal! protestuje maminka.

Holčička má radost. S maminkou se na sebe smějeme v tichém sesterství, ve kterém držíme bublinu dobré nálady proti morousům a opíráme ji o pilíře absurdity.

Třetí zastávka je moje.

-můžu vystoupit, nebo je to moc troufalé? ptám se těch slečen, co nastoupily na minulé. Jedna se usměje a řekne, že jasně. Všichni mi uhnou a já se spokojeně dostanu domů.

Lidi jsou hodný.

[lidi-jsou-hodny]

V úterky bývám pozdě na konečné metra, kde jsou už tou dobou chlapi, co vyhazují lidi z vagonů, aby neskončili v depu. Že jsem taková výrazná, vždycky se s jedním s úsměvem pozdravím a jdu dál na druhý konec perónu. Teď jsme na sebe ale třeba dva měsíce nenarazili, občas tam byl jiný, tak jsem myslela, že šel do důchodu.

Ale ne!

Dneska tam zase stál, dědula v reflexní vestě.

„Dobrý večer. Dlouho jsem vás neviděla.“

„Já dlouho neviděl vás.“

A to je všechno. Small talk. Jsme oba opice, které jsou večer na konečné, ale vzájemně na sebe čekáme každý týden a všimneme si, když se dlouho nevidíme.

O tom to žití ve městě je, ne?

[lidi-jsou-hodny]

Dálkový vlak po osmé večer. Jednou (1) jsem si škytla. Strašně nahlas.

Paní naproti (možná byl v tom vagónu ještě někdo další, ale upřímně o tom pochybuji) se začala smát a chvíli jí to vydrželo.

Smála jsem se taky.

[lidi-jsou-hodny]

Šla jsem si koupit nový futrál na brýle, vlezla do optiky, která na stránkách má verzi, co bych chtěla, ale bohužel neměli.

„Já vim, že bych vás neměla posílat ke konkurenci, ale když půjdete kousek, v Palládku je Grand Optical a dneska má službu moje spolužačka, je strašně příjemná, tak to zkuste tam...“ díky, slečno prodavačko v optice Na Příkopě, ani tam ten futrál neměli, ale je skvělý, jak jste mi chtěla pomoct, i když jste sama nemohla.

[lidi-jsou-hodny]

Já vim, že už o volbách nikdo číst nechce, ale ta baba ve volební místnosti na mě byla hrozně milá, uklidňovala mě, ať nespěchám, že (navzdory svému přirozenému podezření) nikoho nezdržuju, pochválila mi, že nemám propadlou občanku, a nakonec mi zcela přirozeně podala zapomenutý volební lístky, aniž bych musela jen otevřít pusu, a celkově krásně vyvážila tu všeobecnou nechuť a depresi, co se kolem celého toho cirkusu nesou.

[lidi-jsou-hodny]

Objednala jsem si novou knížku od @opuchlavicka z mininakladatelství Gnóm, kde mimo jiné píšou, že si mají lidi dávat možnost osobního vyzvednutí, jen pokud se často pohybují kolem Letné.

Večer mi přišla zpráva, že je vše ready a kdy si knížku vyzvednu, ze které se následně vyloupla informace, že pokud chci, bude majitel vzhůru cca do jedenácti (a tím pádem do té doby můžu zajít) a skončilo to přáním dobré výpravy, na kterou o víkendu jedu.

Mám své nové oblíbené nakladatelství ¯\_(ツ)_/¯

.

[lidi-jsou-hodny]

A ještě jedna historka, z brigády v pizzerii na nádraží v roce 2023 kdy jsem měla 23. předvánoční šichtu. Zákazníků bylo hafo, ale odpoledne už to ustávalo a navíc začalo silně chumelit. S kolegyní jsme byly samy dvě a ve volných chvílích jsme povídaly co budeme dělat o svátcích a tak. Už tak kouzelná atmosféra se stala dokonalou když přišla jedna paní, jedna z našich posledních zákaznic, která si chtěla koupit pizzu na cestu do vlaku domů. Když platila, vytáhla k tomu navíc malé pouzdro a vylovila z něj pár ručně dělaných náramků, a že ať si vybereme, že to máme k Vánocům. Popřála nám krásné svátky a nový rok s tím nejupřímnějším úsměvem jaký jsem u koho kdy viděla

Nejlepší směna, při odchodu z práce jsme ještě pořád zářily jako sluníčka, dodneška to beru jako jeden z nejhezčích zážitků z vysoké

.

[lidi-jsou-hodny]

Ve vesnici u jednoho domu byla vystavená krabice se starou keramikou a cedulí "volně k rozebrání". S kamarádem jsme se tam zašli podívat, a zatímco jsme se probírali v těch pár hrnečkách, všimla si nás paní domácí (asi 80letá bělovlasá typická vesnická babča). Po chvíli povídání o tom, že má keramiku od souseda, který ji sám vyrábí a prodává na hradech a zámcích a i v Německu a jakékoliv neprodejné kazové zboží jí vždycky daruje, nás pozvala k sobě na zahradu, kde v záhonech, v pergole, ve sklepě, v garáži, všude byly keramické vázy, misky, květináče, hrníčky, zvonečky atd atd. A celou dobu vykládala o sousedovi a o Aničce odvedle (nevíme kdo je Anička) a že si můžeme vybrat a odnést cokoliv co se nám líbí, že ona neví co s tím. Kamarád si odnesl zvoneček s logem své bývalé základky který tam zcela náhodou našel a já džbánek pro mamku a svícen pro kamarádku. Úžasná paní, fakt taková pohádková babička, skoro jsme věřili že kdybychom se otočili zpátky, tak by tam ten domek už nestál

.

[lidi-jsou-hodny]

Příběh z 5.9.2025

V Albertu s nákupem v náručí si to k mrazničkám šinu ještě pro mraženou pizzu.

U jedné žena přešlapujíc a čekajíc, vyhlížejíc asi oběť.

Přicházím

Ona na mě jestli bych ji podal támhle to (teď už nevím jestli to bylo gordonblue nebo mražený obalený sejra), že na to nedosáhne, je to vysoko a daleko, že prý mi nákup podrží

Já: jasně, nemusíte, natahuju se pro to a podávám (v hlavě přemýšlím že by se mi možná hodila i ta druhá ruka volná, ale to už je jedno)

Ona děkuje

Já si beru pizzu ze dveří vedle

Každý si pak jde svým směrem

.

[lidi-jsou-hodny]

Vlezla jsem do Merhautova pekařství.

„Prodáváte ještě zmrzlinu?“

Dostala jsem varování, že je zima (mám bundu), omluvu, že to prodavačkám trvá (stírají los), a nejspíš prémiový kornout, i když jsem zaplatila jen za normální.