převážně mainstream

~(p)review~zoom~retro~naživo~a vůbec~

[melodybeater]

Chuťovka: The Night Game - The Outfield | 2018

Dostal jsem tuhle požadavek na doporučení nějaké muziky, aby to bylo “něco jako Phil Collins nebo Sting, ale současné”. Většinou jsem rád, když můžu někomu doporučit muziku a většinou nemám problém se zadáním. Většinou. Ale tentokrát jsem byl fakt v pasti. No a pak jsem narazil na The Night Game. 

[melodybeater]

Bizar: O ztracené lásce OST

O bizarním a zároveň skvělém českém seriálu O ztracené lásce jsem psal dříve (zde>>), ale až nedávno při opětovném shlédnutí jsem si všiml této drobnosti. Porovnejte prosím následující basové linky. 

[melodybeater]

Jednohubka: Camila Cabello - Inside Out

Nebudu to dlouze okecávat, mám v srdci zvláštní místo pro devadesátkový pop. Byla to doba, kdy se taneční muzika konečně naplno probojovala z ibizy do rádií a boky se mohly naplno rozvlnit ve všech domácnostech. Čas se sice podepsal zejména na zvukové stránce, ale je v tom jisté nadšení a upřímnost, která se už nenosí. Ty popy byly tenkrát tak bezelstné, just put those hands in the air like we dont care. Dlouho jsem snil o tom, že se taková nenáročná, srdečná muzika vrátí s moderním zvukem a produkcí. A vypadá to, že by se mi to nakonec i mohlo splnit, první vlaštovka v tomto ohledu je z debutu Camily Cabello, kterou známe hlavně díky singlu Havana. Po těch sofistikovaných Arianách a Selenách (které jsou obě super a žeru je) je to skvělý oddech. Takže dávat, je tu léto, hoď do toho drinku led a dej si oraz. 

[melodybeater]

Přestože na některé klasiky se nesahá, v případě české verze muzikálu Hair je nutné udělit výjimku. Jak přetextování, tak zvuk i pěvecké výkony jsou naprosto v pořádku a v mých uších místy dotahují originál. Ne že by tato verze byla jakkoli srovnatelná - používají se tvrdé kytary a celkově je zvuk současnější, což je ale dobře, nedokážu si představit, kdyby chtěli tvůrci pouze okopírovat původní verze. Konečně jsem také získal patřičný respekt k pěveckému umění některých českých hvězd, jmenovitě Petr Kolář a Ilona Csáková. Hodně dobří jsou ale také pro mě neznámí muzikáloví zpěváci a zpěvačky - Kateřina Nováková (Frank Mills), Karolína Hejduková! (Ulice slepá/Dead End) nebo Roman Vojtek (Život mám/I got life a pár dalších). A mučte si mě chlebem a vodou, ale tato verze Let The Sunshine In přesahuje originál. 

[melodybeater]

Klubová alba stadionových kapel

KISS – Carnival of souls 1997 Po slově KISS se vybaví každému glamová kapela v komiksových kostýmech a líčení, ve skutečnosti ale skupina prošla několika významnými proměnami. Původní sestava byla relativně brzo rozbita odchodem Petera Crisse a Ace Frehleyho, na jejichž místa byla obsazována řada jiných muzikantů. Málokdo si také uvědomí, že značná část jejich úspěchu byla budována bez masek. Cosi už bylo naznačeno na předchozím albu Revenge, ale teprve Carnival of Souls se stalo tím výrazným otazníkem v diskografii. Naprostý odklon od všeho hudebně typického pro Kiss. Žánrově bývá deska označována jako grunge rock, který je klubový už ve svojí podstatě. Zvuk je komorní jakoby bez studiových efektů. Písničky mají složitější aranže než jen střídaní slok s refrény a kapela se dokonce pouští do věcí jako lichý počet dob a „riffování“. Skladby nemají ambice být hitové a spíše se dbá na semknutost materiálu. Deska přesto nezní nuceně nebo jako nějaká karikatura hudby KISS. Spíš jako něco úplně jiného. https://www.youtube.com/watch?v=EoU3hPwHAQE Motley Crue – Motley Crue 1994 Stejnojmenné album Motley Crue v roce 1994 komerčně propadlo a jinak velmi úspěšná stadionová kapela jej propagovala mizerným turné v poloprázdných klubech. Možná za to mohlo vystřídání hlavního zpěváka Vince Neila neznámým Johnem Corabim a nebo právě odklonem od typického hairmetalového žánru. Místo rokenrolových témat sype Mick Mars z rukávu kovové riffy za přizvukování nováčka Corabiho, který je na rozdíl od Neila také kytaristou. Na albu jsou použity nástroje jako mandolína nebo sitar, aniž by to ovlivňovalo výsledný tvrdý zvuk.  Corabi je výrazně lepším zpěvákem než Neil a i díky tomu působí tahle deska jako seriozní nahrávka a ne jen další rozcuchané album věčně nadrátových Motley Crue. Naštěstí pro tuto nahrávku se ale ukazuje, jak výborně obstává ve zkoušce časem a dostává se jí zasloužené větší pozornosti. Pokud máte rádi rockovou muzikua chtěli byste slyšet něco nového, ale nové kapely vám znějí všechny stejně, zkuste tohle album. A pokud jste k tomu kytarista nebo bubeník, je to povinnost. https://www.youtube.com/watch?v=zY90ftF5s4Q

Petra – Jekyll & Hyde 2003 V česku prakticky neznámá Petra produkující už od osmdesátých let na americkém kontinentě velice populární křesťanský rock si odklod od typického zvuku odbyla svým dvacátým albem Jekyll & Hyde z roku 2003. Sestava byla výrazně obměněna, z té původní zbyl pouze zpěvák John Schlitt a kytarista a téměř výhradní autor všech hudeb i textů kapely Bob Hartman. Je to také jediné album, na kterém nebubnuje jindy všudypřítomný Louie Weaver, ikona kapely s blonďatým hárem a Mickey Mousem na tričku. Pro Petru jako většinu kapel jejich typu byly vždy charakteristické mohutné mnohohlasé vokály. Tento prvek je ponechán a je zajímavé poslouchat jak se to nenásilně kombinuje se zúžením celkového zvuku. Bob Hartman má ve zvyku používat poměrně složité harmonie a plynule přechází mezi několika tóninami v rámci jediné písničky. Ne však zde, všechny melodie jsou přímé a úderné. Petra používala ostřejší postupy už dříve, na tomto albu ale ještě výrazněji přitvrzuje a za takový riff z Perfect World by se nestyděli ani Korn. Deska je velmi vyvážená - dobře drží pohromadě a má konstantní kvalitu písniček, aniž by se při poslechu slévaly jedna v druhou. https://www.youtube.com/watch?v=CsZroyRCQHA

[melodybeater]

NAŽIVO: HILLSONG LONDON | 24.5.2014 BUDAPEST SPORTARENA

Vysvětlivky na úvod: Hillsong Church je globální křesťanská moderní organizace původem z Austrálie, která pořádá konference a koncerty po celém světě. Protože křesťané milují muziku, která je jejich společným bohulibým jazykem, existuje v rámci Hillsong Church i celá síť hudebních skupin, od dětských projektů jako Hillsong Kids, přes lokální Hillsong London, všezastřešující Hillsong Worship až po moderní Hillsong United. Křesťanskou hudbu lze zjednodušeně rozdělit do tří kategorií: gospel, worship a CCM (contemporary christian music). Zatímco gospel je spíš tradiční hudba vycházející z černošských náboženských spirituálů, worship je poměrně nová odnož a dala by se vyložit jako zhudebněné modlitby. Pod CCM pak spadá všechno ostatní co obsahuje dané téma. Hillsong United stál u zrodu podžánru worship a doslova ho vytáhl z kostelů a komunitních klubů do sportovních hal mezi tisíce lidí. Naprostá většina sborů a kapel, které hrají a zpívají worshipovou muziku se u Hillsongu inspirují, ne-li jej mnohdy přímo kopírují (jak poznamenal trefně Vlado Bis v rozhovoru pro igospel.sk, všichni mají červené klávesy Nord Stage atd.)

Do Budapestské sport arény v rámci festivalu Ez az a nap 2014 ("This is the Day") přijel Hillsong London v lehce lite verzi s frontmanem Reubenem Morganem, který patří k hlavním songwriterům Hillsong projektu. Kapela měla složení bicí, basa, klávesy, dvě elektriky a jedna akustika, a tři sólové zpěvy. Až na úvodní song, kdy z beden kromě elektroniky a zpěvů nešel žádný jiný nástroj, byl zvuk čistý, kytary se nepřebíjely a vícehlasy byly vyrovnané. Koncert nejel na klasické schéma nářez na začátek/klídeček doprostřed/nářez na konec, a vzhledem ke střednímu tempu většiny songů tak byl celý playlist příjemně vyrovnaný. Reuben Morgan je rozhodně skvělý skladatel a dobrý zpěvák, ale po několika písničkách má jeho hlas tendence trochu uspávat, a tak bylo dobře, že se v hlavních linkách střídal ještě s druhým, hopově působícím týpkem a mladou blonďatou zpěvačkou (v latexových kalhotech, yeah). Hlavním znakem byla příjemná všeobecná pokora, která se zcela nenásilně kombinovala s odhodláním urvat střechu. Zní to neslučitelně, ale opravdu to tak fungovalo. Je osvěžující sledovat zpěváky a muzikanty, kteří podávají vrcholové profesionální výkony, a přitom jim jde o něco víc než jejich vlastní ega.

(fotka z alba uživatele "Ez az a nap" na google picasa, celé album>>)

Světelný park a projekce. I když bylo všude světel a projekčních ploch, že by to vydalo na tři samostatné koncerty zároveň, neměl jsem pocit, že by vizuál byl přeplácaný. I když se samozřejmě našly místa, kdy si člověk připadal jako ve scifi filmu. Projekce byla střízlivá, abstraktní a s důrazem na dokreslování atmosféry. Součástí bočních projekčních ploch byly texty songů (vždy po dvou řádcích - jako filmové titulky), takže i když člověk neznal songy zpaměti, nic mu nebránilo si zadunět s celou halou. A protože maďaři zrovna neexcelují v angličtině, pro všechny případy byly pod anglickými titulky ještě jedny maďarské, které měly za následek negativní vibrace jednoho z evidentně nevěřících sekuriťáků.

(fotka od kámoše Libora Mišurce) Kromě povznášející nálady a skvělého hudebního uspokojení jsem si odnesl ještě jednu věc, a sice cennou připomínku, jak zásadně moc jiné a lepší je na takhle velkém koncertě skutečně být, a ne si ho jen pustit v extrémHD kvalitě na youtube. Pravděpodobně se zpotíte desetkrát tolik než u počítače a budete stepovat fronty na záchod a v případě Budapesti vám nikdo nebude rozumět ani anglicky, přesto je to tisíckrát větší zážitek. Takže jezděte na svoje oblíbené kapely, i kdyby to měla být štreka, protože se to vyplatí. Přece mi nechcete říct, že se vám při tomhle pohledu nestahuje záď...

(fotka z alba uživatele "Ez az a nap" na google picasa, celé album>>)

———pod čarou———————  Odhadem 80% účastníků několikatisícového worshipového koncertu v Maďarsku tvořili mladí lidé ve věku 15-30 let.

[melodybeater]

Věc: SPOTIFY

Všichni příznivci muziky, pozor. SPOTIFY>> nedávno pustili do provozu svůj stejnojmenný produkt bezplatně.  Ve zkratce se jedná o mix sociální sítě typu twitter a hudebního přehrávače. Stažený software nainstalujete, vytvoříte účet, popřípadě propojíte s facebookem nebo twitterem, a jste ready sledovat své oblíbené interprety, vytvářet vlastní playlisty a sdílet je s přáteli - to všechno v rámci jediného okna. Chcete víc? Můžete přehrávat naprosto libovolné skladby v celé jejich délce. To sice lze i na youtube, ale ne vždy v požadované kvalitě.  Ze strany umělců pak Spotify umožňuje například publikovat nové album s doplňkovými tracky, ve kterých artista komentuje jednotlivé skladby. Interpreti samotní pak samozřejmě také mohou publikovat své vlastní playlisty složené z jejich oblíbených skladeb. Co si tento týden pouští ve svém přehrávači lejdy gaga? Pořádáte-li večeři s přáteli, přijde vhod stejnojmenný playlist vytvořený uživatelem XY. Pokud posloucháte country a váš kámoš hipstr mu ne a ne přijít na chuť, pošlete mu playlist Hipster's Guide To Country Music. Bla bla bla a spousta dalších, možnosti jsou neomezené.  Spotify není zdaleka první věc svého druhu. Služby jako iTunes, Last.fm nebo Youtube nabízejí víceméně totéž, nicméně Spotify je z nich zdaleka nejodladěnější, uživatelsky nejpohodlnější a plní heslo vše pod jednou střechou.  Zejména pokud začne Spotify využívat více umělců, stane se z něj pravděpodobně nejzajímavější hudebně-sociální síť. 

[melodybeater]

ZAJÍMAVOSTI: DROGY A ROCKEŘI - STEVE MARRIOTT

Že jsou rockeři, co se týká konzumace drog, bytosti nadpozemské, to je jasné snad každému, kdo četl o libovolných eskapádách sedmdesátkových polobohů. Na jednoho se ale zapomíná - Steve Marriott a jeho Small Faces, nebo o něco později geniální Humble Pie (kteří se mimochodem stali ikonami heavy rocku v době, kdy byl jejich věkový průměr kolem 20 roků!), byl kromě svého neskutečného hudebního talentu také velmi nadaným feťákem. Na záznamu níže si hned zkraje videa můžete všimnout, že je nadrátovaný amfetaminy přes okraj. Toto konkrétní televizní vysílání je zmíněno také v knize Steve Marriott - All Too Beautiful a mimo jiné se v něm píše o všeobecném strachu, který zavládl mezi členy televizního štábu, jestli Marriott nedostane během natáčení infarkt. Stal se ale opak - po rozpačitém úvodu Marriott střízliví během pár vteřin a jeho výkon je nakonec standardně skvělý. 

Steve Marriott zemřel v roce 1991, kdy v jeho domě během noci začalo hořet. Nejpravděpodobnější příčinou ohně bylo jeho nedokouřené cigáro. Takhle blbě skončil jeden z nejlepších zpěváků všech dob. 

[melodybeater]

BILLIE JOE ARMSTRONG + NORAH JONES - FOREVERLY | 2013

Pseudopankáč Billie Joe přizval Norah Jonas k vyseknutí poklony starým dobrým Everly Brothers. Ačkoli to s trochou fantazie, pro kterou ani nemusíme chodit moc daleko, zní snad až jako parodie, fakt je, že se jim to vylouplo moc hezky. 

"Mládeži" přistoupili k materiálu s pokorou a zřejmě se usnesli, že měnit něco, co funguje je ztráta energie/času. A tak jsou všechny písničky poctivě everlybrotherovské - pořádně vokály, pod nimi dvojka akustických kytar a někde v dáli sem tam kapela. Jednoduché a účinné, a těm starým songům moderní úpravy stejně většinou nesluší.  A Jack White s jeho láskou ke všemu klasickému a country pláče, že to nenapadlo první jeho.  KOMPLET K POSLECHU ZDE>>

[melodybeater]

Film: ANOTHER EARTH | 2011

csfd.cz >>

Právě v den, kdy se Země 2 objevila na obloze, se mladá fanynka všeho vesmírného řítila silnicí a se zrakem upřeným k nebi a hlavou plnou alkoholu a metafyziky to nakouřila to auta s rodinou, z níž nehodu přežil pouze otec.

Po čtyřech letech vychází z žaláře zlomená mladá žena, jejíž jedinou útěšnou myšlenkou je vyhledání přeživšího muže a následná konfrontace se svou vinou. Nic ale nejde podle plánu a tak muž zatím netuší, že zakřiknutá uklizečka a prakticky jediný pravidelný návštěvník jeho domu je zároveň vrahem jeho ženy a dítěte. Je tu také soutěž o místenku v historicky prvním letu na Zemi 2, kterou vyhraje účastník s nejpůsobivější esejí na téma Proč bych měl být v prvním letu zrovna já. Hlavní hrdinka povzbuzená nadějí na nové odpovědi a možná nový začátek se soutěže samozřejmě zúčastní. Brzy ale vychází najevo, že Země 2 je dokonalým duplikátem naší planety, tedy se stejnými kontinenty, stejnými městy a v nich stejnými lidmi...

Na film se dá lehce dívat jako na komorní drama podepřené alternativním sc-fi. Pokud na něj ale nahlédneme v kontextu toho, co v nás po skončení závěrečné, naprosto úžasně natočené a zahrané scény zůstane, jedná se spíš o filozofickou věc, která směřuje k otázce co by se stalo, kdyby se najednou odnikud vyloupla přesně ta stejná Země s přesně těmi stejnými lidmi, zkrátka dokonalé zrcadlo? A hlavně - jak bychom se zachovali k sobě samotným; a co to o nás vypovídá?

[melodybeater]

NAŽIVO: JOE BONAMASSA | 5.10. 2013 Kongresové centrum Praha

Nemám rád exhibici, ať se bavíme o jakémkoli hudebním nástroji. Nemám rád delší než půlminutová sóla (v případě bicích jsem ochotný akceptovat tak nanejvýš deset sekund) a nelíbí se mi, když někdo odehraje celý koncert ve slunečních brýlích. Jenomže Joe, jó Joe... To je hrdina z knihy, hlavní postava z příběhu o bluesovém a rockovém obrození. On může mít brýle klidně troje.

Joe Bonamassa je exkluzivní. Díky svým bluesovým vzorům pochopil, že duše je klíč. Jeho hra, postavená na naprosto dokonalých technických základech (a slovo dokonalý v tomto případě dostává zcela kosmický význam), má fakt velkou duši. Posloucháte jeho sóla a cítíte příběhy. Ve chvílích, kdy hraje velmi tiše a decentně a přitom v rychlejším tempu si říkáte - tady se mu to prostě musí někde zadrhnout, ať hraje na tu podělanou kytaru třeba od narození. A ne, prostě ne. Dost povedený byl začátek koncertu. Joe si to nakráčel jen s akustikou a zavdal čtvrthodinku akustického countrybluesrockového setu. Mimo jiné výborný cover od Bad Company Seagull. Žeru Joeův výběr coverů. Vždycky vybírá songy, které sice znám, ale až v jeho podání mi vždycky dojde, jak jsou to cenné vály. Seagull jsem sice uznal už dřív protože Bad Company mám rád, ale třeba Just Got Paid od ZZ Top, které běžně hrává (ale tentokrát se na playlist nedostalo) mě trefilo teprve až jsem viděl jak při něm Joe spouští koutky. To stejné s Burn od Deep Purple, které zase dává při vystoupeních s Black Country Communion. A tak dále.

I když jsem se těšil na Just Got Paid, absence nemrzela ani chvilku, protože věc vynahradil třema songama, o kterých mě ani nenapadlo, že bych v ně mohl doufat. Mluvím o Dust Bowl ze stejnojmenné desky, jedné z mých joeových nejoblíbenějších, vý-bor-ný Song of Yeasterday a totální Ballad of John Henry, kterou to celé podtrhl. Takže záměrné ne-studium playlistů z posledních koncertů se vyplatilo. Čekal bych možná o něco mladší obecenstvo, přišlo mi, že věkový průměr je tak mezi 40-50 lety. Děckám asi bylo líto dát za lístek sedmnáct kil. Taky jsem čekal aspoň minimální šanci se s Joem potkat - chápete, políbit prsten a vyfotit se se svěšenýma koutkama. Bylo nám ale řečeno, že frajer jede styl Michaela Jacksona - tedy z pódia rovnou do káry a na hotel. Ale jak říkám, Joe Bonamassa je exkluzivní. A tohle byl koncert pouze pro opravdové labužníky.

[melodybeater]

CLASSIC PETRA - BACK TO THE ROCK | 2010

Christian rock. Sem tam se k němu přihláší někdo známější nahodile (třeba relativně nový projekt Heada z Korn, Love and Death), nebo i trvale (Underoath je jméno, které něco říká i mně, a to metalcore obcházím). 

Jednou z kapel, které tento hudební styl nakoply, je rozhodně americká Petra>>, kterou založil v roce 1972 kytarista, téměř výhradní dodavatel textů i muziky, a až na jednu desku jediný stálý člen Bob Hartman. 

Na Back to the Rock je docela zajímavé sledovat, jak moderní zvuk obohacuje přes dvacet let staré písničky, které najednou nezní zase tak staře. Nejsou tu žádné změny v aranžích, sem tam se přidal nějaký zvuk na oživení. Hlas Grega X. Volze za tu dobu nezestárnul ani o deset minut. Jediné co je možná trochu umírněnější, je bubnování mého osobního oblíbence Louieho Weavera. On byl vlastně vždycky takový ukázněný, ale ani tenkrát ani tentokrát jeho hře nechybí promyšlenost. 

Někde kolem prostředního období si Bob Hartman liboval v propracovaných melodiích, kdy v rámci jedné písničky několikrát změnil tóninu, se zachováním náboje a posluchačské přívětivosti. Na Back to the Rock ale s výjimkou otevírací Bema Seat nic podobného není. Jedná se opravdu o klasický rock v tom nejklasičtějším slova smyslu. Snad až na sound, který je nastavený v mezích žánru dost současně. Kytara je pořádně tvrdá. Pokud je tam synťák, kvalitně bzučí, když je tam akustika, čistě zvoní. Mástr za jedna. 

Až na More Power To Ya jde o středně rychlé, nebo rychlé věci. Protože je album spíš takovým připomínkovým odkazem na konkrétní období kapely, absence pomalých věcí nikoho nezarmoutí. Tři pilíře jsou rozumně rozmístěny na začátek - Bema Seat, doprostřed - Godpleaser, a na konec - Adonai. Mezi nimi jsou ne že slabší, ale řekněme míň rozmáchlé písničky, ze kterých bych vyzdvihl Angel of Light, která by měla být povinně v inventáři každého rockového kytaristy. 

S deskou se událo taky celosvětové turné. S českou zastávkou se z logických důvodů nedalo počítat, nejblíž se dalo jet do Budapesti. I když mám radši období se Schlittem za majkem, byl jsem tam. Zvuk jako z nahrávky, setlist podle desky plus pár starších skladeb. Nějaký ten nezbytný hloubavý proslov. Zabavení vývrtky na víno u vstupu. Příjemné bylo pohoštění při čekání na podpisy a fotky - na legendu svého žánru cenné gesto k fanouškům. 

Jaká Petra? Petra>> je hebrejské slovo pro skálu - rock, a taky starověké jordánské skalní město, z popkultury známé např. z jednoho z filmů s Indiana Jonesem. 

Trax: 01. Bema Seat 02. Clean 03. Angel of Light 04. Rose Colored Stained Glass Windows 05. Godpleaser 06. Second Wind 07. More Power To Ya 08. Let Everything That Hath Breath (Praise The Lord) 09. Grave Robber 10. Adonai 11. Back to the Rock 12. Too Big to Fail

[melodybeater]

CHUŤOVKA: PISTOL ANNIES - HELL ON HEELS | 2011

Pistol Annies je ženská superskupina, čili jednotlivé postavičky - Miranda Lambert, Ashley Monroe a Angaleena Presley - jsou samy o sobě pojmy (to že jejich jména nikdo neznáme je normální, US country sem nevane).  Někomu asi nesedne trochu nanynkovský vizuál nebo macho-ženský text, ale obojí k zámořnímu žánru patří. Přesto, když si tyhle dvě věci odmyslíte, pořád toho ještě zbyde dost: poctivá muzika a výborné hlasy. Plus je to celé příjemně blueslé. A koneckonců, jsou to fajn roštěnky.   

[melodybeater]

DOG EAT DOG - PLAY GAMES 1996

Dog Eat Dog jsem poprvé zažil na brněnském majálesu 200tuším7. Vybaven novinářskou akreditací, nafoukaně jsem se nosil přímo u hlavního pódia, kde se DED zvučili a přitom stíhali házet cool hlášky a ochotně pózovat nám, bídným fotografickým červům. U basy pankáč Dave Neabore, za majkem hoper John Connor a za bicíma černý soudce Brandon Finley (+ nějací doprovodní guys). Super zážitek.

Zpětně slyšeno, asi nejlepší deska od Dog Eat Dog je pro mě Play Games z roku 1996, jedno z těch ranějších crossoverových alb (rap/rock/funk). Počátky míchání rapu s rockem se táhnou až někam do roku 86, kdy si to rozdali Aerosmith s Run DMC>>. Od té doby toho vzniklo na podobné bázi povíc, z těch známých třeba Beastie Boys nebo Faith No More, později uličníci Limp Bizkit, nebo potetovaní věřící P.O.D. Nikdo ale není tak funky jako Dog Eat Dog. Kapela, která působí, že sama sebe nebere nějak extra vážně a spíš než po příčkách hitparád se jí líbí lézt po rukách fanoušků na koncertech. Tenhle přístup beru. 

Stejně jako zmíněný koncert i deska začíná palbou Bulletproof a v dost podobném duchu se nese i následující Isms. Texty vesměs v duchu "jsme v pohodě, neserte nás, radši řešte sami sebe, my si jedem svoje", nic duchaplného, ale to ostatně v tomhle žánru není ani žádoucí. Trojka je odsýpavý punk Rocky (na koncertě hraný asi třikrát rychleji, což je velká zábava a prostor pro pogo). Ve víceméně čistém hip hopu Step Right In hostuje legenda RZA. A tak dál. Mezi další hosty patří například ještě Ronnie James Dio v songu Games. Nemá cenu rozebírat jednotlivé songy alba, které funguje především jako celek. Je to velká energie, která si na nic jiného nehraje, a to musí stačit.  Taky že stačí. 

Skvělý soundtrack k letním zahradním parties, do sluchátek k ježdění na kole, skejtu, bruslích nebo promězamě na koni, a rozhodně kapela, kterou stojí za to vidět naživo.

Trax: 01. Bulletproof 02. Isms 03. Hi-Lo 04. Rocky 05. Step Right In (feat. RZA) 06. Rise Above 07. Games (feat Ronnie James Dio) 08. Getting Live (feat. Roguish Armament) 09. Buggin' 10. Numb 11. Sore Loser

[melodybeater]

CHUŤOVKA: WALK OFF THE EARTH: MATERIAL GIRL (Madonna Cover)

Slyšte tento rozmilý cover Madonniny klasiky Material Girl. Nechybí banjo ani metalová pasáž, a ještě k tomu se na to příjemně dívá. Od indíčkových Walk Off The Earth, úžasná Sarah Blackwood to zpívá a sladce heká.  Mimochodem v břiše má potomka toho indiánského banjisty. 

[melodybeater]

Přijde vhod.  Jestli znáte podobný rozcestník nebo zmínitelný hudební blog, sem s tím.  Hudební blogy | Protisedi.cz>>

[melodybeater]

"NAŽIVO": DNB KOVÁRNA REUNION | 14.6.03 Břeclav Kovárna

Doby, kdy se drum and bass hrál v místním Blocku skoro každý víkend, jsou dávno pryč. Po zavření klubu od kmotra Sayka převzal žezlo renesanční hudebník Fish, který společně s Blockbastards a dalšími výtečníky pořádal večírky DNB Kovárna v místní dá se říct hospodě. Představte si, že otevřete dveře podniku, kam si chodíte na pivko a partičku pokeru, a místo bujarého "Vitáj!" vás uvítá kulometná smršť, vesmírné zvuky a neprostupný dým, kterým se prořezává zelený laser. Nemusím dodávat, že i bez těch podpůrných látek v krvi to mělo atmosféru. 

Hanja avizovala staroškolský, taneční set. Jestli jste si pod tím stejně jako já trochu zklamaně představili uhlazený drumík spíš pro holky, dostali jste, co jste zasloužili. Tedy neurvalou dikci evokující Velkou pardubickou se železničníma lokomotivama - chutnou a i přes ten industriální kabát pořád sexy. 

A Fish, joo Fish.. Maestro předložil všechno, co člověk čekal a chtěl, tedy vysoce kvalitní nálož, ve které se prolíná zkušenost s láskou, a navíc, jako vždy když jsem ho viděl, nějaké překvapení. Tentokrát to byl jakýsi minimal drum and bass, módní novinka importovaná ze zámoří. Tohle čerstvé matro Fishův set příjemně osolilo. Nasrat na všechny ty audia, panacey a podobné, volám FISH! 

A ostatní se s tím taky moc nepárali. Předkládali poctivý hulvátský drumnbass tak jak ho tady v Břeclavi máme rádi, i když se upřímně přiznávám, že jejich reprodukcím už jsem nevěnoval tolik energie. Přece jenom, čtyři hodiny výplachu je pro mnohé hlavy víc než dost. Ledaže...  Co jsem slyšel viděl a zažil, tak 100%

———pod čarou——————— Mezi akcemi na které chodím, převládají spíš živé kytarové koncerty. Proto mě opět už poněkolikáté znovu pobavilo, když jsem do někoho na place omylem vrazil a dotyčný nejen že mi nedal přes hubu, ale ještě se ujistil, že se nikdo nepřerazil, o nikoho nebylo típnuto cígo, a s věnovaným úsměvem se dál věnoval svojí drumové meditaci. Zní to jako klišé z příručky Jak přejít z hardrocku na taneční scénu, ale evidentně je to věčné.