Lékař v květináči: Nejen o historii rostliny Aloe vera
Aloe vera rostlina a moje první setkání s ní proběhlo již v útlém dětství. Často jsem navštěvovala zahradu rodičů mojí kamarádky a sousedky. Spoustu času jsme trávily před domem, před vraty do garáže, kde jsme si na betonovém plácku a přilehlých zídkách hrály s panenkami, kočárky a později hrávaly badminton. Vedle tohoto vjezdu letnila teta tři obrovské rostliny Aloe vera s přízemní růžicí masitých zubatých listů. Byly prostě obrovské, vzbuzovaly respekt a my se s kamarádkou vždy přetahovaly, která z nás půjde najít ten ztracený badmintonový košík. Žádné z nás se mezi ty pichlavé zubaté listy nechtělo. Naháněly nám strach. Až později na studiích jsem zjistila, že je všechno jinak…
Uvádí se, že rodové jméno aloe je odvozeno od arabského slova „alloh“, které vyjadřuje a úzce souvisí s použitím různých druhů aloí v lékařství. Jiné zdroje uvádí, že označení aloe pochází z hebrejského „allal“ nebo „halal“, což znamená hořký. I Geoffrey Chaucer (anglický básník, 1343? – 1400) se zmiňuje o této hořkosti v příběhu Troilus a Kriseida.
Anglický výkladový slovník uvádí, že tento název pochází z latinského slova „aloe“, staroanglického označení „alewe“ jako označení pro voňavou pryskyřici pocházející z východoindického stromu a řeckého „aloe“, které vzniklo z překladu hebrejského „ahalim“ (množné číslo, původem pravděpodobně z dravidiánského jazyka, kterým se mluvilo především v oblasti jižní Indie a na Srí Lance).
Podrobnější informace k významu slova aloe naleznete v angličtině například na stránkách Plantlives.com, konkrétně v databázi botanického názvosloví. V následujícím textu se však dočtete, že to s tou hořkostí nebude až tak vážné.
Aloe vera rostlina a její účinné látky
Výše zmíněné hebrejské označení vyjadřující hořkost odkazuje jen na jednu ze dvou odlišných substancí, které se nacházejí v listech aloí. V rýhované obrubě hned pod povrchem rostliny je latex, obvykle nazývaný žlutá míza. Tato tekutina, která je hořká a dráždí rty, má zřejmě spolu se zubatými okraji listů odrazovat živočichy a hmyz od pojídání rostliny.
Latex se po usušení a rozdrcení na prášek v mnoha kulturách používá jako projímadlo a pokud se níže v textu mluví o těchto účincích a hořkosti, má se zde na mysli právě tento žlutý latex.
Arabové poprvé zaznamenali používání aloe jako projímadla během 6. století př. nl. Když byla vyrobena spolehlivější projímadla, vymizelo rovněž používání mízy, neboť její projímavé účinky byly často nespolehlivé a někdy i příliš silné. 9. května 2002 Americký národní úřad pro léčiva a potraviny (US Food and Drug Administration) vydal konečné nařízení zakazující používání aloinu do projímadel bez předpisu.
Důležitější a dnes nejpoužívanější součástí listu je jasná, polotuhá substance, která vytváří parenchym a je známá jako gel. Gel má charakteristickou rostlinnou vůni, která je některými lidmi považována za nepříjemnou. Je to právě gel, který rostlině umožňuje udržet si vlhkost po extrémně dlouhou dobu.
Mnoho lidí používá gel či šťávu jako dietetický doplněk (šťáva z aloe je výtažkem z gelu, ale pojmy gel a šťáva jsou často používány jako synonyma). Někteří lidé pijí gel pro regulaci trávení, zatímco jiní tvrdí, že jim dodává více energie. Nicméně široce rozšířená a četnými pozitivními ohlasy potvrzená víra v prospěšné vlastnosti gelu vysloužila této rostlině přezdívky „léčivá rostlina“, „kouzelný nebeský proutek“ či „lékař v květináči“.
A my se teď spolu podíváme, co se o aloe píše v historické a odborné literatuře. Než se však začtete do níže uvedeného textu, je potřeba upozornit, že historické zdroje opěvující účinky aloe často neuvádí přesně, o kterou aloe se jedná. V textu bylo tedy vždy zachováno označení z původního zdroje. Pokud tedy zdroj hovořil o aloe, je v textu uvedena aloe. Pokud text zmiňoval Aloe vera, je v textu uvedena Aloe vera. Tolik tedy na vysvětlenou.
Je známo, že různé druhy aloí se používají již více než 6000 let. Vyobrazení rostliny podobné aloi pravé (Aloe vera) bylo objeveno na nástěnných malbách v Údolí králů z období starověkého Egypta. Některé aloe byly tedy známy již starověkým Egypťanům, ale i Číňanům, stejně tak později starým Řekům a Římanům.
Pravděpodobně nejstarší písemná zmínka o aloe však pochází z Mezopotámie, kde byly nalezeny hliněné tabulky z období 1750 př. nl. Tyto tabulky byly nalezeny ve městě Nippur na místě, kde stávala svatyně Kula, jedna z nejstarších svatyní určených k meditaci a léčení nemocí.
Egyptský Ebersův papyrus datovaný do roku 1550 př. nl. obsahuje formule a návody na použití aloe jako prostředku k léčení velkého množství vnějších a vnitřních zdravotních komplikací. Uvádí se v něm 12 předpisů pro míchání Aloe vera s dalšími přísadami používanými k léčení. Egyptská královna Kleopatra (69-30 př. nl.) ale i královna Nefertiti o mnoho let dříve (?-1338 př. nl.) údajně používaly aloe jako součást svých kosmetických procedur. Kleopatřina krása byla přičítána účinkům aloe. Údajně se koupala v její šťávě před jejím prvním setkání s Markem Antoniem.
Pro muslimy zejména v Egyptě představovala aloe náboženský symbol, který zajišťuje jejich ochranu před zlými vlivy. Rostlina se zavěšovala (a stále se to takto děje) nad dveře muslima, který vykonal pouť do Mekky. Takto zavěšená aloe nad vchodem domu zajistí ochranu obydlí, dlouhodobou spokojenost celé rodiny a samotnému majiteli dlouhý věk. Tento zvyk byl dále následován Židy žijícími v Káhiře. Dodnes najdeme v mnoha domech Asie a Egypta vedle obvyklé krokodýlí kůže také rostlinu aloe zavěšenou nad vchodem. Tato pověra se udržuje nejen mezi muslimy, ale i Židy a křesťany.
Časné arabské záznamy ukazují, že už v 6. století př.nl. byla aloe používána jako projímadlo. V různých historických spisech se dále dočítáme, že mezi zbožím, jež Arabové dodávali Féničanům a Egypťanům, mělo právě aloe nemalou důležitost, přičemž se tradovalo, že nejlepší druh pocházel z ostrova Sokotry.
Řekům byla známa již od 4. století př.nl. Podobně byla v medicíně starých Římanů známa aloeová šťáva (succus aloe) jako neskonale hořká tekutina. Odtud také pravděpodobně pochází staré římské přísloví: „plus aloes quam mellis habet“, tj. hořké jako aloe (doslovně: „má více aloi než medu“).
Řekové věřili, že aloe symbolizuje krásu, trpělivost, štěstí a dobrou kondici.
Všichni využívali aloe zejména k hojení kůže, popálenin, povrchových zranění, vyrážek či spálenin od slunce, ale i vnitřně k léčbě bolestí hlavy a žaludečních nevolností. Původně se věřilo, že aloe roste pouze na ostrově Sokotra ležícím v blízkosti jižního výběžku Afriky v Indickém oceánu. Později však bylo dokázáno, že se jednalo o blízce příbuzný druh Aloe perrei. Říká se však, že v roce 330 př.nl. byl zraněn Alexander Veliký (makedonský král, 356-323 př. nl.) nepřátelským šípem během obléhání Gazy. Rána se během jeho triumfálního postupu přes Egypt a Libyi ošklivě zanítila. Zatímco byl v Amonově oáze prohlášen za Diova syna, kněz vyslaný Alexandrovým vychovatelem Aristotelem vyléčil tuto ránu pomocí aloe. Říká se, že Aristoteles (řecký filozof, 384-322 př.nl.) poté přesvědčil Alexandra, aby dobyl ostrov Sokotra právě pro tehdy vyhledávanou a ceněnou dužinu aloe, kterou využívali mimo jiné také k hojení ran svých zraněných vojáků. Alexander pak některé své válečné vozy uzpůsobil tak, aby byly vhodné k přepravě čerstvé aloe.
Aloe a její použití jsou dále zmiňovány v řeckém herbáři sepsaném Pedaniosem Dioscoridesem (řecký lékař, lékárník a botanik, 40?-90?), který byl základem latinského díla De Materia Medica. Toto dílo bylo uznávaným botanickým základem od prvního až do 18. století našeho letopočtu. Nalezneme zde také formální základ pro vytvoření prvního botanického pojmenování Aloe perfoliata var. vera Linnaeus (1753). Účinná látka byla používána nejen Dioscoridesem, ale i Celsusem (Aulus Cornelius Celsus, římský lékař a spisovatel, 25 př. nl. – 50 nl.) a Pliniem starším (římský válečník a filosof, 23-79), jakož i pozdějšími řeckými a arabskými lékaři.
V 1. století nl., tedy v době, kdy řecký lékař Pedanius Dioscorides působil, bylo zaznamenáno, že aloe byla doporučována pro mnoho jiných léčebných účelů, včetně léčby trávicího ústrojí, ledvinových onemocnění, zánětů očí a ústních a kožních onemocnění. Dioscorides o tom napsal ve svém De Materia Medica z roku 74 nl., kde popisuje, jak členové římské armády používali aloe na vředy, zklidnění suché svědivé kůže, bolení v krku, hemoroidy, modřiny ale i krvácející rány. Souhlasil s Hippokratem v tom, že čerstvá šťáva z aloe pomáhá zastavit vypadávání vlasů. Hippokrates (460?-370 př. nl.) dále prohlásil, že je vhodná pro podporu růstu vlasů, hojení nádorů, úlevu při úplavici a bolestech břicha.
Plinius starší, autor díla Historia naturalis, zde uvádí, že aloe léčí také lepru a snižuje pocení. Claudius Galén (starověký lékař, 129-200?) používal aloe zejména v době, kdy působil jako lékař gladiátorů.
Aloe pravá byla známa i ve staré Arábii a je stabilní součástí lékařských písemností z Persie ze 6. století. Arabští kupci ji v této době zanesli do Orientu – do Indie, Tibetu a dnešní Malajsie. Odtud se později rozšířila dále do jihovýchodní Asie a do Číny. První zmínka o užívání aloe v Číně pochází ze 7. století z provincie Kuang-tung, kde byla používána při léčbě dermatitidy. Z 10. století pochází množství dokumentů o jejím užívání jako projímadla pod čínským jménem lu-wej (fonetická variace na původní arabské slovo alloeh). Hinduisté přitom mysleli, že Aloe vera rostlina rostla v rajské zahradě a nazývali ji „tichý léčitel“. V 10. století muslimští cestovatelé uvádějí, že Sokotra je stále jediným známým zdrojem aloe.
Záznamy z počátku našeho letopočtu z anglického prostředí ukazují, že s aloe byli obeznámeni také Anglosasové. Z některých spisů se také dozvídáme, že patriarcha Jeruzaléma doporučuje tuto rostlinu pro její léčivé vlastnosti Alfrédu Velikému (král anglosaského království Wessex, 845?-899). Z toho můžeme usuzovat, že její použití bylo v Británii známo již dlouho předtím. V té době se aloe dopravovala do Evropy přes Rudé moře a Alexandrii, po trase, která byla nejen plná nebezpečí ale také nesmírně nákladná a mimořádně časově náročná v porovnání s dnešní dobou. Během středověkých křížových výprav si templáři dělali nápoj z palmového vína, aloe gelu a konopí, který nazývali „elixírem Jeruzaléma.“ Oni věřili, že jim tento nápoj přinese zejména dlouhověkost.
Mezi jednotlivými zázraky, se kterými se setkal na svých legendárních cestách pravděpodobně nejslavnější evropský cestovatel Marco Polo (1254-1324) na Hedvábné stezce, uvádí mimo jiné také mnohostranné použití rostliny Aloe vera. Aloe se však nešířila jen na východ, ale také na západ. Španělští dobyvatelé ji s sebou přinesli i do tropické Ameriky. Například Kryštof Kolumbus napsal, že mu Aloe vera rostlina na jeho plavbách sloužila jako účinný lék.
Záznamy a archivní údaje Východoindické společnosti z počátku 17. století ukazují, že Velká Británie tehdy obchodovala přímo se sultánem z ostrova Sokotra, který tehdy ovládal veškerou ostrovní produkci. V této době se aloe stává běžnou součástí sbírek tučnolistých rostlin většiny evropských botanických zahrad.
V 19. století se na trhu objevovala aloe různé kvality a z různých oblastí světa, např. tzv. turecká aloe, pocházející ze Sokotry, kapská aloe z Jihoafrické republiky, jaterní aloe (hepatic aloe) z indické Bombaje, barbadoská aloe, salemská aloe, indická aloe ze severní Indie, aloe z Curaçao aj. Více informací se dočtete na webových stránkách Botanical.com.
V současnosti se však největšího zájmu z hlediska komerčního využití těší zejména Aloe vera, Aloe secundiflora, Aloe ferox a Aloe perryi.
Pravá aloe bývá velmi, velmi často zaměňována s podobnou americkou agáve (Agave americana), která je typická svými dlouhými intervaly mezi jednotlivými kveteními.
Protože jsou agáve často zaměňovány s aloí, k čemuž docházelo pravidelně už od konce 17.století, je nutné zmínit, že agáve mají své kořeny v Novém světě, kdežto aloe pochází ze Starého světa. Agáve je tedy rostlinou americkou, aloe africkou, první patří do čeledi rostlin chřestovitých (Asparagaceae), druhá liliovitých (Liliaceae, dnes vyčleněna samostatná čeleď Aloeaceae). A ani chemický rozbor látek obsažených v agáve nenaznačuje jakoukoliv podobnost s léčivou aloí. Jedná se rovněž o sukulentní rostlinu vytvářející přízemní růžice masitých ostnatých listů, které mohou být často různě panašované. Listy obvykle končím ostrým ostnem. Robustní kmen je obvykle krátký, takže listy vypadají, jako by vyrůstaly přímo z kořene. Různé druhy agáve, které jsou si navzájem dosti podobné. Byly pěstovány jako okrasné rostliny již od první poloviny 16. století a do dnešních dob se plně aklimatizovaly například ve Španělsku, Portugalsku a jižní Itálii.
U historických spisů a knih, které často velmi kladně opěvují vůni aloe, je však potřeba mít se na pozoru, neboť zde uváděné informace jsou často zavádějící. Historické prameny totiž mimo agáve zaměňují aloe také za voňavý orličín. Následující část textu si klade za cíl tuto záměnu uvést na pravou míru.
Je známo, že vonné látky používané k vykuřování se na východě těšily velké úctě. Oblíbený byl nard, skořice, myrha aj. Mezi nimi se uvádí také aloe nebo aloeové dřevo. Dokladem jsou i některá místa v mnoha starověkých spisech a také v bibli:
Předhoří mysu Dobré naděje
Stěžejní oblastí přirozeného výskytu aloí je jižní subsaharská Afrika, hory tropické části Afriky, Arabský poloostrov a mnoho ostrůvků v Indickém oceánu. Zcela atypické aloe nalezneme například na Madagaskaru, kde je rovněž nejvyšší počet endemitů. Naopak více než zřejmá je příbuznost aloí ze Somálského poloostrova a Arabského poloostrova.
Mezi druhy aloí, které zasahují přirozeně až ke Středozemnímu moři, patří například Aloe arborescens. Postupně k jihu Afriky druhů přibývá a předhoří mysu Dobré naděje je jimi nejbohatší. Ozdobou sbírek rostlin tučnolistých jsou aloe od počátku sedmnáctého století, kdy rostlinstvo Kapska přešlo do botanických sbírek evropských zahrad. Početnou sbírku aloí mají například v Královské botanické zahradě v Kew ve Velké Británii.
Některé druhy jsou široce rozšířené, hojné, kdy například Aloe buettneri roste na obrovské ploše od Mali po Zambii. Aloe secundiflora nalezneme od jižní Tanzanie přes Rwandu a Keňu až po Etiopii. Také drobnolisté druhy jsou poměrně běžné. Jako příklad nám může posloužit Aloe myriacantha vyskytující se od jižní Afriky po rovník. Jiné taxony jsou striktně endemické. Jsou tedy známy jen z jediné malé lokality, jako např. Aloe pseudoparvula či Aloe millotii. Některé druhy aloí jsou známé jen z jediného kopce nebo kaňonu, například A. tartarensis nebo A. orlandii. Hlavní oblasti výskytu jsou znázorněny na mapce.
Z afrického kontinentu byly aloe dále introdukovány do Malých a Velkých Antil, na Bahamy a do dalších zemí v tropickém pásmu, do oblastí sousedících se Středozemním mořem, ale i do východní a jihovýchodní Asie.
Stanoviště výskytu aloí jsou rovněž pestrá. Rostliny bývalé sekce Lomatophyllum (skupina 12-18 aloí rostoucích převážně na Madagaskaru) preferují husté porosty převážně v nižších nadmořských výškách, kde jsou chráněny před dopadajícím slunečním zářením. Opačný extrém, tedy slunci exponované holé skály, preferují Aloe chrysostachys, A. bussei nebo A. classenii.
V přírodě aloe rostou v rozličných půdních substrátech, ačkoli ve skleníkové kultuře již tato vyhraněnost není nezbytná. Některé druhy preferují půdy s vyšším obsahem vápníku a hořčíku (A. fouriei, A. calcairophylla), jiné preferují žulu (A. torrei), křemen (A. compressa) nebo sádrovec (A. kahinii, A. breviscapa). Další rostliny můžeme označit za fakultativní halofyty (A. massawana, A. eumassawana), neboť rostou přímo na mořském pobřeží. Některé druhy rostou pouze v těsné blízkosti vodních toků nebo jen u vodopádů na těchto tocích (Aloe haemanthifolia, A. cataractarum, A. tartarensis). Existují také taxony, které rostou jak v podrostu akácií či jiných křovin, tak i na úplně volném prostranství (A. lateritia, A. secundiflora).
Aloe nalezneme také v různých nadmořských výškách od přímořských oblastí (A. massawana, A. kilifiensis, A. niebuhriana) až po horské pásmo s nadmořskými výškami okolo 3500 m n. m. (A. steudneri).
V přírodě roste mnoho sukulentů – celkem přes 12 000 druhů (10) – přičemž tato skupina se rapidně rozvinula během klimatologické epochy pozdního paleocénu (před 66,0–55,8 milióny lety) a časného eocénu (před 55,8 – 33,9 milióny lety). Toto období bylo charakteristické dramatickým oteplováním, díky kterému mohli například tropičtí aligátoři přežívat i v oblastech dnešního Grónska. Četné rostliny vymřely, ale mnoho jich přežilo klimatické výkyvy od období dešťů až po dlouhá období sucha a vyvinuly si tak účinnou strategii k přežití. Místo toho, aby jejich kořeny rostly dále do hloubky za vláhou, zvolila si tato skupina své listy za svou „jídelnu a spíš“.
Aloe patří do čeledi Aloaceae. Samotná čeleď Aloaceae byla vyčleněna před čtvrtstoletím z početné čeledi Liliaceae, kdy se jejich druhy dají v základu odlišit podle chemického složení a výrazné sukulence. Doposud bylo v čeledi Aloeceae popsáno více než tisíc jmen, ovšem v samotném rodu Aloe je v současnosti uznáváno přibližně 560 taxonů. Každý rok navíc přibývají stále nové popisy druhů. Slovo sukulentní pochází z latinského succos znamenající šťávu. Voskové listy sukulentů mají speciální průduchy (stomata pro výměnu plynů). Tyto průduchy jsou umístěny v nižších úrovních suprasomatické jamky. Jednodušeji řečeno, sukulenty začaly pracovat na noční směny tak, aby v této době zachytily potřebné množství oxidu uhličitého. To je výhodné zejména z toho pohledu, že v noci jsou díky nižší teplotě minimalizovány ztráty vody. Sukulenty ukládají oxid uhličitý do následujícího dne, kdy jej v kombinaci se slunečním zářením a vodou využívají k výrobě potřebných sacharidů a cukrů. Tento režim otevírání průduchů je úzce spjat s tzv. CAM cyklem (ang. crassulacean acid metabolism – metabolismus kyselin u tučnolistých rostlin). Cykly otevírání průduchů, jejich nižší hustota a specifická poloha i vrstva vosku na vnější straně jsou tedy hlavními faktory úsporného hospodaření s plyny a vodou, které umožňují těmto rostlinám úspěšnou existenci v prostředí, kde by jiné rostliny nepřežily.
Aloe jsou vytrvalé byliny nebo keře, polokeře i stromy s dužnatými listy, které jsou většinou uspořádány do přízemní růžice. Jejich okraj je často pokrytý ostrými zuby. Jsou buď jednobarevné, pestře zbarvené nebo posázené drobnými bradavkami. Bělavé skvrny, které vidíme na listech některých aloí, mají původ v tom, že jistá část asimilačního pletiva pod pokožkou nemá v buňkách listovou zeleň a jako okénkem propouští sluneční paprsky k hlouběji položeným vrstvám zeleného pletiva. Listy vždy tvoří růžici, přízemní nebo ji vyzvedává silný dřevnatý kmen do výše, který se jen zřídka větví v korunu. V odlehlých částech severozápadní Afriky a oblasti Natal (provincie na východním pobřeží Jižní Afriky, která byla v roce 1994 přejmenována na KwaZulu-Natal) byly objeveny aloe s výškou 9-18 m a s obvodem kmene téměř 3 m.
Květenství vyrůstá na 0,5 až 1 metr dlouhé lodyze, květy jsou úžlabní a tvoří hrozen nebo klas upomínají na hyacintové květenství. Jednotlivé květy pak nemají vlastní kalich. Koruna je trubkovitá. Stopkaté oboupohlavní květy jsou tvořeny 6 segmenty, pestík má třídílný semeník s jednou čnělkou a vícelaločnatou bliznou. Barva květů je různá, od červené, přes žlutou až po světle fialovou. Květy jsou tak bohaté nektarem, že z nich tato tekutina v rozkvětu často zhusta kape. Plodem je třípouzdrá tobolka s větším počtem, často okřídlených semen. Jejich specifická fyziologická stavba jim dovoluje přežití v suchých neboli aridních oblastech s extrémně nízkým množstvím srážek. Většina aloí vykazuje listovou sukulenci umožňující úspěšné hospodaření s tekutinami, přičemž je tato schopnost umocněna voskem přítomným na povrchu listů. Jestliže je list oddělen od rostliny a ponechán na slunci po dobu několika týdnů, je nepravděpodobné, že se zcela vysuší. Pokud se list poté ponoří opět do vody (i po opakovaném vysušení), jeho velikost a obsah vody se opět obnoví během několika hodin.
50 druhů aloí v hledáčku laiků i evropských sbírek
Tyto rozmanité druhy aloí jsou pěstovány jako ozdobné druhy převážně pro jejich nápadný habitus nežli pro květy a vídáme je obyčejně mezi kaktusovitými a tučnolistými sbírkami rostlin, kterou tímto zpestřují. Vedle původních druhů se v zahradní kultuře pěstují i míšenci, stejně tak i míšenci s příbuzným rodem Gasteria (česky gastérie). Aloe patří mezi nejčastěji pěstované sukulenty. Celá čeleď Aloaceae, včetně rodu Aloe, je velmi populární mezi odborníky na sukulentní flóru a v důsledku značné mediální kampaně opěvující léčivé účinky Aloe vera se o tyto rostliny začali aktivně zajímat i úplní botaničtí laici. Přestože je v samotném rodu Aloe uznáváno přibližně 560 taxonů, v evropských sbírkách se běžně pěstuje jen asi padesát popsaných druhů.
Samostatnou kapitolu můžeme věnovat využití aloí v zahradnictví nebo jako objektu sběratelského zájmu. V oblastech, kde to klimatické podmínky dovolují, jsou vzrůstné druhy vysazovány v parcích či zahradách. Není tedy vzácností vidět v afrických městských výsadbách i desítky různých druhů aloí. V afrických městech jsou na ulicích vysazovány robustní Aloe barberae nebo Aloe ballyi.
Také výsadba keřovitých aloí jako přírodních plůtků je běžná, a tak třeba v blízkém okolí zahradnické aglomerace Naivasha v Keni jsou jednotlivé pěstební parcely oddělovány výsadbou Aloe kedongensis. Rovněž A. arborescens je velmi často vysazovanou rostlinou a také její uplatnění jako okrasné interiérové rostliny je nezanedbatelné. Pomalu rostoucí nebo drobnolisté druhy jsou předmětem sběratelského zájmu profesionálních i amatérských botaniků, kde se největší oblibě těší trávovité jihoafrické druhy a téměř všechny druhy z Madagaskaru.
V našich zemích se aloe pěstuje zejména v domácnostech jako pokojová rostlina, kterou však lze během letních měsíců umístit i venku na zahradu či balkón. O pěstování aloí, jejich nárocích, množení apod. si však povíme v některém z dalších příspěvků.
Lovci pokrývají své tělo šťávou z aloe
Dnes mohou kosmetické firmy přidávat aloe jako jednu ze složek pleťových vod, šampónů, pleťových krémů a jiných drogistických a kosmetických výrobků a doplňků stravy. Hlavní směr využití aloí je tedy jednoznačně medicínsko-farmakologický. Jejich použití je však mnohem širší.
V Malajsii se zředěný aloe gel používá jako vlasový kondicionér. V Mexiku v oblasti Sonora používali indiánské kmeny aloe k hojení popálenin a k prevenci následného zjizvení poranění. Aloe na přípravu čaje určeného pro léčbu nachlazení používají na Barbadosu a Jamajce, kde využívají také šťávu pro léčbu bolestí hlavy a léčbu různých poranění. Jamajčané používají šťávu z aloe ke zvýšení chuti k jídlu a zlepšení trávení.
Na ostrově Marie Galante v Karibském moři, který je součástí souostroví Malých Antil, se šťáva smíchaná s rumem používá pro léčbu diabetu. Dále se šťáva používá jako pomoc kojícím maminkám, jednak pro zklidnění podrážděných bradavek na počátku kojení nebo jako pomoc při zapálení prsou v době, kdy žena dítě odstavuje. Používá se rovněž k zamezení cucání prstů u dětí a pro léčení očních infekcí.
Kromě farmakologického a kosmetického využití výše uvedených aloí má několik málo druhů i jiné praktické použití. Některé druhy aloí jsou dokonce jedovaté. Nejznámější z nich, keňská Aloe ballyi, obsahuje alkaloid conicein, který charakteristicky páchne, a proto je tato aloe domorodci označována jako „krysí aloe“. Jsou literárně doložené případy intoxikace či úmrtí savců po požití listů nebo extraktu z listu Aloe ballyi, A. elata, A. ortholopha, A. ruspoliana nebo A. buettneri. Kořeny Aloe maculata byly domorodci po dlouhá léta používány k výrobě mýdla a také pro přípravu směsi na vyčiňování kůží. Extrakt z A. megalacantha A. confusa sloužil k výrobě inkoustů a k barvení tkanin. Suché a rozdrcené listy A. marlothi či A. ferox byly složkou šňupacích tabáků. Čerstvé listy A. ferox byly využívány k výrobě džemů. Květy mnoha druhu aloí, jako například A. minima, A. kraussii, A. macrocarpa nebo A. zebrina, byly domorodci pojídány. Zatímco v Africe někteří lovci pokrývají svoje tělo šťávou z aloe, aby tak snížili pravděpodobnost, že je zvěř na velkou vzdálenost ucítí, v Indii se prášek z aloe používá k léčbě zácpy a rostlina pak pro léčení hemoroidů a žaludečních nevolností. Vzhledem k tomu, že je aloe určená pro hojení radiačních popálenin, nalezneme obrovské plantáže aloe na Floridě a v Texasu, kde jsou pěstovány pro případ event. jaderného útoku.
Chemici nemají pochyb o tom, že aloe má hojivé, hydratační, uklidňující a omlazující účinky na pokožku, přičemž zároveň přináší ochranu před ultrafialovým zářením. Její použití se nyní rozšířilo také na léčbu chronických kožních onemocnění, aft v ústech, ekzémů, vyrážek a popálenin včetně radiačních, a to navzdory tomu, že výzkum dosud neodhalil přesně ještě veškeré hojivé mechanismy. Farmaceutické společnosti produkují aloe také ve formě laku na nehty, po jehož aplikaci průkazně klesá výskyt zlozvyku jejich kousání. Vzhledem ke všem těmto zdravotnickým a kosmetickým účinkům samotné aloe není nic překvapujícího, že stojí v popředí zájmu firem, které ji používají jako součást doplňků stravy a nápojů. Nakonec je to aloe, jejíž nahořklý extrakt doplňuje vyváženou chuť různých alkoholických nápojů typu bitter, vermut nebo cordial. I potravinářský průmysl využívá aloe extrakt k dochucování některých potravin. Prášek z aloe se také dlouho doporučoval a používal, ale aloe sušením ztrácí své pozitivní vlastnosti a dnes se tedy využívá spíše v tekuté formě.
„Tak má aloe význam, byť i nevelký, i v průmyslu a tvrdí se také, že angličtí sládci užívají drogy aloeové jako náhražky drahého chmele při vaření piva. To ovšem nebylo by nic divného, neboť poznali jsme za světové války, že do Gambrinova moku se mohou dostati i látky ještě horší!“ (Smrž, 1924)
Mnoho druhu aloí je v současnosti z komerčních důvodů hromadně vysázeno na plantážích, a to zejména druhy: Aloe vera, Aloe secundiflora, Aloe ferox nebo Aloe perryi.
Všechny druhy aloe, s výjimkou Aloe vera, jsou vedeny na seznamu CITES (Convention on the International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Z toho vyplývá, že obchod s těmito rostlinami podléhá přísné regulaci. Z celkového počtu popsaných taxonů jich 21 druhů náleží do prvního dodatku CITES (Appendix I.), kdy obchodování je dovoleno jen ve výjimečných situacích. Všechny ostatní aloe jsou uvedeny na Appendixu II. Spousta aloí je rovněž vedena v Červené knize, přičemž některé taxony jsou řazeny ve stupních kriticky ohrožený nebo ohrožený.
Aloe viděti – starou známost obnoviti
O tom, že aloe vnáší do našeho života mnoho dobrého svědčí i záznamy v různých výkladových snářích. Zde je možné dohledat tyto záznamy: Aloe znamená „dlouhý a hezký pobyt na tomto světě“ a kvetoucí aloe „dočkáš se dlouhého života“. Aloe viděti pak „starou známost obnoviti“.
A víte, co jsem nakonec zjistila já? Že jsem celé své dětství považovala ohromné rostliny u sousedů za aloe a ony to nakonec byly agáve. No nic, člověk se přeci učí celý život. Naštěstí jsem v tom, díky jejich nápadné podobnosti, nebyla a nejsem sama. Dnes už vím, jak tyto rostliny od sebe rozeznat. A budu si to pamatovat.
Pokud vás tento dlouhý článek navnadil a chtěli byste se o Aloe vera dozvědět více, pak neváhejte a přejděte na článek o nejčastěji pěstovaných druzích aloí nebo si ujasněte problematiku správného pojmenování Aloe vera barbadensis Miller. Pěstování Aloe vera jsme už na webu také rozebírali, a navíc jsme navštívili neuvěřitelné sbírky aloí po celém světě.
Článek byl poprvé zveřejněn zde: http://www.mujzivotsaloe.cz
andulkaphoto
baratheonpilled
dededos
2087
pixelskylines
areudirty