Hluboko ve Smětínském lese se jednoho časného rána objevila dvojice Zvláštních vyšetřovatelů. Byl podzim a byla pekelná zima, taková, která je tak nenápadná, že si po prvních minutách venku myslíte, že je vlastně hezky, ale po půlhodině vám dojde, že jste nechali šálu i čepici doma a že jste už moc daleko, abyste to napravili. Byl to zákeřný podzimní mrazík, který Vyšetřovatelům lezl za svetry a kabáty.
„Ještě minulý týden bylo teplo,“ mrmlal Lafka, ruce hluboko v kapsách, ve snaze se zahřát.
„Nic se neboj, příteli, dej tomu hodinu a vysvitne sluníčko. Mezitím tě může hřát vřelost a upřímnost našeho přátelství, spolu s vlasteneckou hrdostí. Podívej se kolem sebe! Ten les, ty rozkošné chuchvalce mechu všude kolem! A ty muchomůrky, no řekni, kde jinde uvidíš takovou krásu?“
Olbram kráčel o několik kroků před ním s proutěným košem a rozhlížel se kolem sebe jako o život. Vyhlížel houby, které by si mohl odnést domů, usušit, uvařit, osmažit a naházet do bramboračky. (Nebo prodat. Dost silně o tom uvažoval – mohl by dojet někam dál od Díry, najít nějaké malomyslné měšťáky a nacpat jim menší hříbky pod nos.)
„Ostatně ti to prospěje. Trávíš moc času v kanceláři a já opravdu nemám zájem, aby ses proměnil v nějakou přerostlou krysu.“
„Hm, tomu bych se taky rád vyhnul.“
Společně se vydali hlouběji do lesa, obrněni Lafkovou rybičkou, Olbramovou pistolkou a jedním pórkem, bez kterého ven nevycházeli. Dohromady zatím našli tři hříbky, a tak se chtě nechtě museli vydat vstříc nebezpečí temného Dírského hvozdu.
„Neřvi! Jsme v lese, co je?“
„Tak počkej, jdu za tebou.“
„Ne, ty počkej, já – moment…“
„Proč… proč jsou tady… jak to podat… jsou tady takové zelené muchomůrky. S modrými tečkami. Které svítí.“
„Aaaaa, ty jsi našel Zelenku Plískavou! Tak ji v tom případě opatrně, ale velmi opatrně obejdi, a až bude z dohledu, začni utíkat.“
„Není času nazbyt, kamaráde, utíkej,“ s tím se Olbramův hlas vzdálil rychlostí světla.
Lafka se na houbu zadíval a vyhodnocoval nebezpečí. Rozhodl se, že mu za to nestojí, a velice pomalu, aniž by spustil oči z houby, se vydal dál do lesa. Nakonec doklusal až k Olbramovi, který postával na mýtině jen o kousek dál.
„Co to… ehh, počkej… se vydýchám… ufff… sakra… co to… co to mělo znamenat?“
„Houbaření zdar, kamaráde, už jsem se bál, že tě dostala. Ale to nic, o to se nemusíš bát, stačí, když se jim vyhneme, jsou poměrně vzácné. A podívej, co jsem za tu chvíli našel! Jsme na dobré stopě, Palaméde, ještě chvilku a budu mít plný koš!“
„To je… ufff, báječné, Olbrame. Já si tady na chvilku… na chvilku sednu.“
„Jak je ctěná libost. Já si to tady proběhnu, ještě že jsem si vzal svoje boty od Aniďas, jinak bych té pekelné houbě takhle rychle neutekl. Nechceš si je pořídit taky?“
„Aniďas… jo, jasně. Hele, radši běž, já tě zase doženu, ale neběhej.“
„Půjdu do támhle toho kopečka, tam to vypadá velice slibně,“
Rozjařeně se usmál a Lafka už jen sledoval záda svého kamaráda, jak se mu vzdalují v lese.
Po chvíli, kdy popadl dech, se rozhodl zvednout. Najít Olbrama vůbec nebylo těžké – stačilo jít za nadšenými zvuky a výkřiky jako: „No teda!“ a „To je ale macek!“
Zahlédl Olbrama mezi stromy, jak se sklání k nějaké houbě. Lafku si očividně nevšiml. Stál tak hezky ve stráni, že… Lafka si vybral jednu pěknou šišku, zamířil a mistrovským hodem trefil Olbrama přímo do zad.
„Aaaaa,“ ozvalo se lesem, jak se Olbram nekontrolovatelně valil dolů, košík těsně za ním.
Lafka se smál, dokud si neuvědomil trajektorii Olbramova pádu. Už na tom nezáleželo, protože mrknutím oka se Olbram svalil na Lafku. Byl to tak nešikovný pád, že Olbram nakopl nejen svého kamaráda, ale i sám sebe. Jedinou světlou stránkou bylo, že padl do měkkého – tedy na Palaméda.
Takové klišé, říkáte si, pánové, ale pojďme vzít příležitost za pačesy.
Olbram se nešikovně posunul, až byl jeho obličej jen několik centimetrů od Lafkova, vlasy mu romanticky padaly do očí.
Dobře, Mede, říkal si Lafka, jenom klid. V klidu, nic se neděje, není ti patnáct, nezjišťuješ rozsahy své sexuální orientace, tohle tě nemůže vyvést z míry. Vůbec ne, jenom se mu moc nedívej do obličeje, do očí vůbec ne, moc dobře víš, jak to s těma jeho očima máš. Prostě se zaměř na něco, co tě znechutí, dokud se nezvedne. Mysli na kancelář, ano, kancelář, ty podělané kapající trubky, ten… idiote! Co jsme si teď řekli o těch očích, sakra, teď už se jinam nepodívám. Výborně. Výborně, no, to jsi teda posral, ty je… aa, bože můj, on pohnul hlavou, je blízko. Vzpamatuj se! Vypni homosexuální myšlenky, šlo ti to celou střední!
Zatímco Olbram si myslel: Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa-
Bylo to skutečně romantické, dokud sebou Olbram neškubnul a nevyskočil, při čemž nechtěně, ale citelně kopnul Lafku do holeně.
„Tvoje houby…“ Lafka ještě chvíli ležel na zádech, než v sobě našel vnitřní sílu na to zvednout se. Pozoroval Olbrama, jak s nešťastným kňučením sbírá svoje hříbky.
Začal Lafka, když mu pod nohou něco ruplo. Olbram ztuhnul a pomalu se otočil jeho směrem. Lafka zvedl nohu akorát ve chvíli, kdy se ze zeleno-modré houby začal valit modrý kouř.
----------------------------------
Děkuji za pozornost, hezký lov. - pepino
origamiaround
gamechangershow