Dneska to bude trochu víc... osobní. Polykám celej den vztek, kterej nedokážu dostatečně efektivně předat. Když jsem se na něj zkusila podívat trochu zblízka, byl mozaikou. Čím víc jsem přibližovala hlavu, tím víc barevných střepů jsem nacházela. Zabloudila v kaleidoskopu minulosti.
Kdykoliv jsem měla dobrej nápad nebo doporučení, můj partner ho vždycky potřeboval slyšet mužským hlasem, aby ho skutečně zaregistroval.
Moji přítelkyni na festivalu cizí chlap chytil za rozkrok. Když se ohradila, její vlastní máma jí řekla, že se má uklidnit, protože si „přece jenom sáhnul“.
Seděla jsem v hospodě vedle romský kamarádky a vztekle poslouchala rasistický pseudovtipy o cikánech. Všichni u stolu věděli, jaký má kořeny, ale když jsem se s nelibostí ozvala, bylo mi vysvětleno, že existujou dobrý a špatný cikáni a já nemám smysl pro humor. Romská kamarádka se tomu zasmála.
Trpím chronickými bolestmi už od dětství, ale doktoři mě dvacet let označovali za hysterickou a posílali domů (mám revmatickou artritidu a vrozenou poruchu pojiva).
Při policejním výslechu po znásilnění mi bylo sděleno, že pokud v sobě „ještě nemám semeno útočníka“, nemá ani smysl podávat hlášení. Navíc „kdo by se mu divil“.
Během procházky s partnerkou po městě jsme dostaly několik nabídek k převýchovnému sexu. Dovolila jsem si protestovat, tak jsem dostala přes držku.
Po hokejovým zápase jsem si dovolila říct, že jsme si zasloužili prohrát, protože jsme hráli hůř. Jeden z fanoušků mě vyzval, ať jdu ven, tak jsem předpokládala, že mi bude pěstně vysvětleno, že nemám pravdu. Místo toho mě přitlačil na zeď a snažil se mi dostat do kalhot. Drzý holky ho prej rajcujou. Jeho žena a dcera seděly o podnik vedle. Když jsem ho nakopla a zlomila mu nos, abych se dostala zpátky dovnitř, od dalšího spolustolovníka jsem dostala vynadáno, že to bude muset vysvětlovat doma.
Když jsem měla zánět hypofýzy, jeden z mých nejbližších, kterým jsem se svěřila, že mě lékaři nechtějí vyšetřit, mi doporučil promluvit si s empatkou. V nemocnici po epileptickým záchvatu způsobeným snahou si nanutit, že jen somatizuju trauma, mě nuceně hospitalizovali na psychiatrii, protože jsem nebezpečná sama sobě. Mám trvalý následky, výpadky paměti, poškozený nervový zakončení v rukou i nohou. Při reaktivaci zánětu po prodělaným covidu jsem si paralyzovala nohu a při záchvatech ztrácela schopnost mluvit. Poslali mě na psychiatrii znovu.
Po sexuálním obtěžování mým expřítelem jsem svým tehdejším partnerem byla označená za děvku. Když jsem se mu pokoušela vysvětlit, že jsem zamrzla, protože mě několik let týral, řekl mi, že je pro mě jednodušší lhát než si připustit, že jsem ho podvedla.
Otec mě při hádce o vynesení odpadků zamkl v domě, sebral mi telefon a klíče. Při snaze utéct přes zahradu mě zaklekl a znemožnil mi dýchat, dokud neodvolám, co jsem řekla.
Když jsem babičce svěřila, že mě můj expartner bil, nevěřila mně. Věřila člověku, kterého viděla dvakrát v životě. Byl přece hezkej a vysokej.
Už osm let s revmatoložkou bojuju o zvýšení stupně invalidity, protože nejsem schopná vykonávat jakoukoliv práci, kterou nejde dělat z domova. Prací jsem za tu dobu vystřídala víc než deset, založila jsem si vlastní živnost, pracuju víkendy, noci, z nemocnic, z neschopenek, jak jen jsem schopná, abych se uživila. Opakovaně je mi zvýšení zamítáno, ale expartnerovi přiznali 3. stupeň invalidity na alkoholismus. Napoprvé.
Je vůbec možný plně komunikovat, jaký je to žít s věčnou, nevyslovitelnou, mikroagresivní křivdou, že jste přehlížení, ale zároveň pod drobnohledem, moc seriózní a prudérní, ale zároveň pro smích, enigmy nezasluhující si pochopení, ale staženej pásek a jinej metr a věci se vám dějou
