V naší duši žijí dva vlci, jeden dobrý, který zosobňuje veškeré dobré vlastnosti které člověk může mít a jeden zlý, který zosobňuje naprostý opak. Zvítězí ten kterého krmíš, říká jedno staré indiánské přísloví.
Svým způsobem se s ním ztotožňuji, ale jako vždy, to bych nebyl já, mám pár výhrad. Já sám to mám kapánek jinak, už jen proto že se nepokládám za jednoduchou osobnost, což je za prvé a za druhé, vždycky musím mít poslední slovo. Právě proto svou vlastní osobnost nevidím jako dva vlky. Spíš než dva vlky vidím dvě postavy. Dvě je málo, řekněme nekonečné množství postav. Všechny zastávají jednotlivé emoce, jednotlivé názory, jednotlivé filozofie. Taková imigrační krize ve mne dokáže vyvolat neskutečné boje na vlastní mozkové frontě. Humanista Michal říká že je třeba pomoci každému kdo pomoci potřebuje, jednoduše proto že je to správné. Pragmatista říká že muslimů je příliš moc, že nemůžeme pomoci každému jen proto, že se najednou objevili na našich prazích.
Ten radikálnější říká že občanská válka je nevyhnutelná. A ta nacionalistická v uších slyší slavné proslovy na téma obrany národa, na téma toho jak je střední evropa ta zapomenutá a pošpiněná, která musí povstat nad všechny kteří jí ukřivdili. A která evropu spasí protože jen ona je ta správná.
Je ve mne mnoho vlků, abych parafrázoval, ani jeden není dobrý, ani jeden není zlý, ale přežít zimu může jen smečka, vlk samotář zemře sám. A jen na mě kterou smečku vlků si zvolím.
Nakonec na jednom člověku nesejde, ne?
-Vypravěč