Mše Jana D. Zelenky v podání Collegia 1704
Opět jsem navštívil akusticky vynikající kostel sv. Šimona a Judy. Vyslechl jsem si tam dílo J. D. Zelenky - Missa dei Patris. Jedná se o Zelenkovo vrcholné dílo z nedokončené sbírky šesti posledních mší (Misae ultimae). Měl jsem možnost skvělého srovnání s koncertem, který se zde odehrál nedávno a na kterém vystoupila Musica Florea s uměleckým vedoucím Markem Štrynclem. O tom jsem se zmiňoval ve včerejší recenzi. V té jsem uváděl, že je zajímavé sledovat vliv dirigenta na celkový výsledek. Jde o to, že kapely zabývající se provozováním staré hudby mají omezený okruh hudebníků a ti se v těchto kapelách tak trochu střídají. A právě na tom se dá vysledovat vliv dirigentů, protože je můžeme vidět a slyšet při práci se stejnými hudebníky.
Na včerejším koncertě vystoupil se Zelenkovou mší soubor Collegium 1704 a sbor Collegium Vocale 1704. Dnes se tedy budu věnovat dirigentskému stylu jejich uměleckého vedoucího Václava Lukse. Nejsem dirigent, přesto doufám, že se mi povede vytvořit jistý popis a dotknout se podstatného.
Tedy, Václav Luks tak, jak ho vnímám, má velmi energický styl vedení orchestru s tím, že tento styl je výrazně emocionální. Svoji ideu hráčům podává s přesvědčivostí takovou, že by se dalo říct, že pod jeho vedením hrají jako o život. Kladl jsem si otázku, jak muzikanti docílili tak ohromujícího a monumentálního zvuku. Pro mé porovnání s minulým koncertem s Musicou Floreou to byla navíc ideální situace. Jak vidíte podle fotografií, seděl jsem šťastnou shodou okolností přesně na tom samém místě.
Luksův emocionální styl, kdy všemi dostupnými prostředky naznačuje a předjímá, co by si asi tak od hudebníků představoval, jde hodně za celkovým vyklenutím hudebních frází. Uvažuje tedy v dlouhých úsecích dopředu. Dokonce se zdá, že sólové hlasy včetně zpěváků diriguje více než základ. To má zajímavé důsledky, které se projevily v onom monumentálním a širokém zvuku.
Mám představu, že toto emocionální dirigování má jeden efekt, který by se dal nazvat chybou. Ovšem pouze v případě, že by byla překročena jistá mez. Je tedy jasné, že nechci popisovat tento jev jako chybu, ale jako funkční princip. Jeho způsob dirigování totiž přináší hudebníkům dokonalý návod, jak by měly hrát. Ale něco za něco. Daní za to je větší rozevlátost a menší přesnost. Výsledné mírné „rozhození“ hudebníků je ale nakonec pravděpodobně tím velkým přínosem. Hudba, a nejen hudba, totiž balancuje mezi absolutní přesností a chaosem. Záleží na tom, kam je tato hranice nastavena.
Uvedu extrémní a nedosažitelný příklad absolutní přesnosti. Pokud by 100 lidí společně hrálo absolutně přesně jako jeden člověk, neozve se monumentální zvuk orchestru. Ozve se jeden hlas, jeden zesílený hlas. Efekt mnohohlasu je založen na tom, že se jedná o mnoho hlasů podobných, nikoliv stejných. A právě velké nasazení hudebníků v kombinaci s mírnou a řízenou nejistotou způsobuje, že jsou jakoby rozhozeni.
Tedy zde je z mého pohledu popis toho, jak lze získat slavnostní, bohatý, široký a monumentální zvuk. Můžeme to tedy popsat tak, že hudebníci při nutné snaze splnit dirigentovu vizi dostali zároveň porci svobody, která se ovšem dá definovat i jako mírná nejistota ve věcech, jako je souhra. Kdysi dávno dirigent Ormandy vypiloval svůj orchestr k takové dokonalosti, že velký symfonický orchestr zněl jako malý orchestr komorní. To je ukázka, že příliš přesnosti škodí. Kdybych v počítači dal pod sebe deset totožných hudebních stop, bude stále znít jen jedna.
Přichází tedy nutnost tohoto rozhození. Člověk není schopen absolutní přesnosti, ale pohybuje se v určitých reálných mantinelech, které v případě Collegia 1704 určuje Luks svým dirigováním. Ať už to, co popisuji, dělá vědomě, či ne, faktem je, že to funguje úžasně. Tolik tedy k jednomu z nejlepších hudebních zážitků za poslední dobu.