LaPetiteAutopsie @rybarobarbara - Tumblr Blog

Ach, tolik lidí, dvakrát tak nohou, nespočet očí, ještě víc rukou, tak málo srdcí, potom pár duší, v kapsách sta nožů a mraky ran.

B.

rybarobarbara

Tolik břich a tolik oudů, všech těch pidlozubých tlam.

Sviním perly, hrachem o zeď, tlamy medem namatlám.

Roje bulv a hejna rukou, cecky, vulvy, vocasy..

Na nos bulík, třpytek hrsti do očí jim naházím.

Smečkou semknut, mámím marně, jsem snad šašek, klaun, či muž?

Tahle tlupa vochechulí z kapsy nutí vyndat nůž.

— Jack T.

havran

asi ti nesedí v hlavě mý podsvětí posedlý tělo mý mysli rozpolcení

v paletě prokletí černý je svědomí temnotou posetý přání mý poslední

možná tě překvapí křídel mých rozpětí duše mý úpění v hloubku tě zasvětí

jestli ti nevadí boty mý děravý kouzla mý prastarý tvůj dech ti zastaví

zda tě neodvrátí astrální poznání vlasy tvý havraní pohladím potají

pak srdce krvavý rázem se promění v tmu co tě pohltí a nikdy nevrátí

— B.

#crow #crowley #as above so below

Seděla jsem v rozjetém vlaku, když mi neznámý opilý muž nabídl napít se ginu. Spontánní bylo mé rozhodnutí a rty, jež se jemně dotkly hrdla lahve. Zachvátila mě sužující panika. „Co když mě něčím nakazí a já onemocním?“ pomyslela jsem si. Potemnělá představa zastřela můj rozum. Prostoupil mnou hluboký strach.

Nemůžu se vyhnout smrti.

Nelze utéct před životem.

— B.

11:11

Já spatřila tvou temnotu a dala jsem ti svobodu. Jen ty sám ve své noci vidíš. Nemění tvou hodnotu, jde ruku v ruce po spolu s tím vším světlem co v sobě nosíš. S tvou prázdnotou u stolu, v nekonečném prostoru, o samotě tiše sedíš. Je na tobě co v proslovu, při smutku i při vzdoru, své křehké duši klidně sdělíš. „Miluji, bez rozporu.“ Říkáš na dně při zlomu a poprvé sám sobě věříš, že opravdovou pokoru, pravdu, klid i oporu nalezneš jen v tom, co cítíš.

— B.

Věř, že zvládnu kráčet sama,

zvyklá na chlad pustých cest,

kde ticho zpívá smutným hlasem,

každý krok je malý trest.

Vím, že zvládnu bez opory,

tíhu světa sama nést,

časem pohasnu navzdory

plamenu tvých prázdných gest.

— B.

13. února 2025

Jak jen se můžu mít ráda? Jak jen se můžu akceptovat taková, jaká jsem, když mě celý život učili, že to, kdo jsem, není v pořádku? Když to, kým jsem, je špatně? Celý život jsem žila s pocitem viny a vyrůstala s přesvědčením, že nikdy nebudu dost dobrá.

Do nynějška často mívám obavy, strachy a deprese. Nemám důvěru v sebe samu, bojím se sebe sama a bojím se své minulosti. Bojím se být taková, jaká jsem, protože se bojím odmítnutí z vnějšího světa. Bojím se, že ty chyby a rozhodnutí z minulosti, které teď považuji za špatné, nejsou akceptovatelné.

Je těžké přijmout to špatné na sobě samé, protože přece nechci být tvořena ze špatných věcí. Nechci být špatná. Nechci být za své chyby odsouzená. Chci, abych byla dostatečná pro sebe i ostatní i s tou temnotou, co ve mně dřímá.

Chci být pochopena a přijata, jenže se nemůžu spoléhat na ostatní. Nemůžu čekat na vnější svět, až se o mě začne zajímat. Budu tento nejtěžší boj muset provést sama. Ale jak jen se můžu mít ráda, když to, kdo jsem, je hnusné a páchnoucí? Jak jen se přijmout, když to, kým jsem, je zvrácené, děsivé a společností odmítané?

— B.

Bojím se cítit, bojím se milovat, bojím se otevřít — nechci se zranit.

Co když mě odmítneš? Mě, se vším všudy? Chci se tě dotýkat — mám zvláštní pocit.

Nechci tě prosit, spíš tě jen objímat, být jako doma — já, ve tvém náručí.

Srdce a láska, život tě naučí. Z dálky mě pozoruj… nechci tě ztratit.

— B.

A tak, tak jsem poznal, že musím žít, aniž zakusím úlevu od osamění. Že si ve své řeči nepromluvím s žádnou jinou bytostí.

Poltergeist

Vzhlédl k ní jen na krátko – zrakem, v němž vzplanul vzdor, jen aby vzápětí pohasl a proměnil se v hořkou rezignaci. Nesnesl tíhu bolesti v jejích uplakaných očích. Zamračil se, sklopil hlavu, a i když jeho pohled směřoval dolů k červy prolezlé, černé hlíně pod jeho koleny, bylo na jeho tváři vidět, že je smutkem až vzteklý. Nechtěl zklamat svou jedinou – nádherně žensky čistou, smyslnou, a přesto tak ukrutně vzdálenou naději. Věděl však, že cesta ven z podsvětí již není možná.

Šaty měl špinavé, mrtvolnou hnilobou páchnoucí, a jeho kdysi bledě modrá košile, jejíž rukávy měl vyhrnuté ke svým do masa odřeným loktům, byla tak odporně ztrhaná, že se jen sotva dala považovat za součást obleku. A když obě své dlaně rozhořčeně zatnul v pěst, vzpomněl si, jak ještě dříve ve svých rukou vnímal cit. Teď je však měl jen znavené a zkrvavené z neustálého křečovitého svírání dřevěné násady ocelové lopaty, jíž byl navěky odsouzen odhazovat kusy hnijících těl. Neznal nic, jen tam a zpět, z nikdy neubývající hromady mrtvých hříšníků do pekelných, spalujících plamenů věčné agónie.

Tu kletbu na sebe uvrhl sám – z poslední kapky lidské vůle, kterou proměnil v nenávist k sobě samému. Pro důvody zoufalé, temné, slepé a destruktivní. Bylo pozdě a on věděl, že ani panna nejčistšího srdce božská Venuše ho nemohla zachránit, natož láska jedné malé, ubohé dívky.

— B.

„Nejhorší na temnotě není to, že v ní nevidíš, ale že se v ní začneš cítit jako doma.”

— B.

Ve svých snech se ztrácím a procitám,

ve svých snech tě vídám a naříkám.

Ve svých snech, tak bizarně zvláštních,

domov svůj najdu ve štiplavém pláči,

a ve tvém náručí,

sevření prázdném,

v bezduchém,

radosti zbaveném —

zoufalství.

B.

Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.

Milý deníčku, dnes jsem stále naživu. Měla jsem tu čest slyšet hudbu, pohlédnout z okna ven a spatřit denní světlo jak zalévá kraj, jenž nazývám domovem. Viděla jsem stromy se větru klanět a něžné paprsky zimního slunka zamrzlou zahrádku před domkem hladit. Měla jsem možnost se hýbat, udělat pár kroků, posnídat a uvařit si čaj. Cítila jsem lásku. Ach Bože, tu nezměrnou, bezbřehou lásku. K němu!

Ačkoliv se mnohé děje jinak, než bych si přála, nemohu již nadále dopustit, aby mne svazoval strach. Nesmím již dopustit, aby mne ochromil, abych stála nehybně, neschopna rozhodování či činů. Nemohu přijímat život a skutečnost, která se mé duši příčí. Už nikdy neskloním hlavu před klamem. Budu dál žít svou pravdou, syrovou a nezkrocenou, i kdyby mě to mělo stát život. A věz, že jestli se můj čas dnes v noci naplní, pak zcela jistě nikoliv proto, že bych se pokořila lži!

B.

Ach, tolik lidí, dvakrát tak nohou, nespočet očí, ještě víc rukou, tak málo srdcí, potom pár duší, v kapsách sta nožů a mraky ran.

B.

Láska

Nebyl to Amorův šíp, co mě zasáhl, nýbrž zlou magií nenávisti prokleté kopí, zdobené opiově temným peřím z křídel pekelných andělů smrti. Bez lítosti a bez váhání probodlo mé srdce, a namísto rudé krve se z té trhliny v mé chřadnoucí hrudi nekontrolovatelně rozlil proud nechutného, lepkavého inkoustu.

Na dřeň zbroušený tesák rituálně zavražděné šavlozubé šelmy rozerval mou duši, a z ní v jediný kratičký moment vyletělo celé ohromné hejno tisíců zmrzačených, černých krkavců.

Spolu s krvelačnými supy kroužili nad mou mrtvolou a svými do masa servanými těly se prodírali těžkým, hnilobou páchnoucím vzduchem.

Všechny ty štěstí zbavené a Boha neznalé, zbloudilé duše již nadále nemohly okupovat mou mysl, a tak při tom, co opouštěly mé tělo, jen zoufale, bolestně a hlasitě naříkaly. Nekonečnou vteřinou věčnosti se nesl jejich ohlušující křik, zběsile narážel do stěn časoprostoru, až se sám Satan ve své chýši strachem třásl.

On. Musel mě zabít, zničit a usmrtit. Musel mě pohřbít, ztrestat a zapálit. Musel nemilosrdně mou temnou duši zlomit, stejně jako by někdo vzteky rozdrtil skleněný ornament, až by se střepy pořezal a vykrvácel, jen aby pod tou tlustou vrstvou hnusu světélko pravdy spatřil. Jen aby pod popelem mého shořelého já, pod vrstvami hnisavého hněvu a nářku, tam, kam už jsem ani já sama nedohlédla, uviděl záblesk.

— B.

Trending Blogs

Recently Viewed Blogs

LaPetiteAutopsie