Download now or preview on posterous antiseo.pdf (30 KB)
Šplouchání vln odstupujícího přílivu, vzdálené výkřiky malých černokudrnatých výtečníků a jemná chuť čerstvého kokosového mléka smíchaná s medově nasladlým karibským rumem Appleton Estate Reserve. Tak skončil svůj sen a začal nový den. Lehký vánek rozehnal mlžnou clonu tropického výjevu a sílící intenzita světla ho vetknula do reality.
"Dobré ráno Ájo", zahučel se znatelně protaženým Á. Ozvěny Karibiku odezněly a lampa ambientního budíku rychle pohasla.
Sedl na kraj postele, tleskl a už bylo slyšet tiché chrčení motorku venkovních žaluzií, čímž se nezabýval víc, než aby zjistil, že venku sněží, a zašátral po nočním stolku ve snaze lokalizovat ovladač sterea a brýle. Za chvíli už zněl místností temný hlas Nicka Cavea, a to ho nabudilo alespoň natolik, aby zvedl zadek a zamířil do koupelny. Za čtvrt hodiny vycházel ze sprchového koutu s písní Where Wild Roses Grow na rtech, důkladně vymydlen a zbaven struhadla na obličeji sonickým holicím strojkem.
Na kuchyňském ostrůvku ležel post-it s otiskem rtěnky a velkým EL tečka, šumivá tableta a alkoholtester. Celá promile, ta holka myslí na všechno. Napěchoval kávu do klasického plotýnkového presovače a než začala vřít voda ve spodní části nádoby, štrádoval k vypleněné americké chladničce s vírou, že v ní ještě něco najde, ale nejdřív na hojivou tabletu napustil půlitr chladivé filtrované vody, který na místě vyprázdnil.
Nahlédl do vínového Samsungu, aby v něm objevil kousek Camembertu, plátek pršutu v plastiku, zbytek višňového jogurtu s malými kousky ovoce, lák od okurek, platíčko smetan do kávy a mastičku na namožené svaly. Po dlouhé úvaze vytáhl platíčko a jogurt. To už se voda v espresu proměnila v páru a sublimovala přes namletou kávu do horní šroubovací nádobky na silný ranní driják. Žádný hrnek nebyl umytý - sám nedovedl myčku na 12 sad nádobí naplnit víckrát než jednou za týden. Zběžně opláchl zelený bucláček v granitovém dřezu a naplnil ho vývarem z Arabiky a osmi smetánek. Devíti. Cestou do obýváku polil plovoučku v kuchyni, skropil béžový koberec, potřísnil koženou sedačku a pokapal papíry na stole. Ty mu nakonec výtečně posloužily jako podložka pod hrnek.
Zatímco polévkovou lžící pucoval sklenici od jogurtu usrkávajíc kávovinový nápoj, na LED televizoru s příjmem satelitního digitálního signálu už běžely zprávy, druhý monitor s extrémním rozlišením zobrazoval aktuální burzovní informace a na centrální plazmě olbřímých rozměrů startovala hra Kinect Sports ovládaná pohyby těla - ráno si dával set beach volejbalu s tisícovkou nejlepších online hráčů ze všech kontinentů. Herní konzole právě začala vypisovat seznam připojených virtuálních sportovců, ale jeho pozornost upoutala blikající diodka Android telefonu, hlásající příjem nové video zprávy MMS.
"Spusť!", displej mobilu ožil obrazy skomírající párty. Kamera rychle projížděla scénami místností posetých přihlouple veselícími se páry a skupinkami, mimoděk digitálním okem zavadila o prázdné krabice pizzy, ležící láhve od piva, ups, a tady už leží... on. Víc vidět nepotřeboval, video taky už končilo. Včera tomu zase dal pořádně na frak. Dál nad nechvalnými pohyblivými obrázky nepřemítal a pustil se do přebírání zrn od plev v emailovém účtu Gmail. Netrvalo dlouho a narazil na zprávu, kterou nejspíš nechtěl číst.
"Tereza", zadunělo mu v hlavě a v tu ránu se znovu rozletěly střípky zrcadel včerejší noci, aby se bolestivě zabodaly do jeho šedé mozkové kůry. Právě Terku včera přemlouval od časného rána, hned po schůzi oddělení, pak na obědě i u automatu v kuchyni, bombardoval ji krátkými zprávami a vše završil změnou spořiče obrazovky jejího počítače na skákající nápis "Pojď se mnou", podbarvený hlasem ze záhrobí. A to vše pro to, že nechtěl jít večer sám. Nakonec ji dovedl do doupěte geeků, ajťáků, produkťáků, dealerů a různých zkrachovalých existencí zanedbaného vzhledu, do Michalova bytu, kde se nehorázně zlinkoval - ne že by neměl patřičný důvod - a tak ji zachoval ne snad všem napospas, jako spíš naprosto osamocenou a ztracenou někde na kraji města.
"V 18 hodin na Čáře", v těle emailu zela jedna holá věta. Nevěděl toho o nové holce z technické podpory příliš, takže ani netušil co od ní může čekat jako odměnu za včerejší úlet. Schůzka na nejexponovanějším místě ve městě pro něj znamenala asi jen tolik, že tam nebude čekat horda ukrajinců s "bejzbolkami", aby mu dali bolestivě najevo jak se slušný chlapec chová k milé dívce.
Ztratil chuť na rozcvičku. Povypínal obrazovky, sbalil klíče, peněženku a komunikátor, ještě jednou profoukl tester hladiny alkoholu k ověření čisté nuly, zavřel a zamkl za sebou bezpečnostní dveře, sjel hrkajícím výtahem a vyšel na rušnou ulici. Lehce mrazivý vítr mu pročísl čupřinu, zimní polední slunce svítilo jako laciná úsporka při startu. Maličko pookřál, přesto nemohl vyhnat myšlenku na stručný vzkaz jinak poměrně výřečné Terky.
"Tudůůů", zatroubení ho vyvedlo z letargie. Stihl si ještě všimnout, že ho málem přejelo neslyšné hybridní SUV černé barvy. Měli by jim do kol montovat řehtačky, bylo by to skvělé spojení pokroku a tradic a záchrana pro chodce filozofující nad skrytým obsahem noticky zhrzené hnědovlásky, ušklíbl se. Kolem viaduktu doleva, přechod - pořádně se rozhlédnout - a záhy po kapsách nahmatává telefon, šrajtofli a konečně i svazek klíčů s dálkovým ovládáním svého Passatu.
Vše v jeho pašíkovi bylo digitální až na klasické ručičkové hodiny. Současný model je dosud vybavený volantem, ale za pár let se tomu ze srdce zasmějeme. Pod kapotou sice řehtá stádo tříset hbitých koní, ale jinak má tento Volkswagen srdce džentlmena. V městském provozu dokáže sám zabrzdit z malých rychlostí ve chvíli, kdy se před ním vynoří nečekaná překážka - třeba zamyšlený chodec.
Tak pozdě ještě do práce nejel, pousmál se, a mělo to i své výhody - cesty byly téměř prázdné. Trasa přes půl města netrvala déle než 20 minut. Na firemním parkovišti zbyl jen plac technického ředitele. Stisknul tlačítko parkovacího asistenta a pustil ruce z volantu, vůz obsadil volné místo s přesností na milimetr a motor se samočinně vypnul.
Vyběhl po schodišti do třetího patra a ještě celý zadýchaný z rozhovoru s recepční zjistil, že Tereza v kanceláři není a nejspíš ani celý den nebude - má v plánu několik schůzek s klienty.
"Sakra", ucedil pod fousy. Ne, že by nějaké měl a ne, že by si kvůli tomu stýskal. Marně zkusil probudit notebook ze spánku. Už několik let se snažil prosadit Mac jako firemní standard, ale nikdy mu to u finančního neprošlo. Nu což. Na pár vteřin podržel tlačítko vypnutí, pevný disk lehce zaúpěl a Windows může startovat na čisto. Taky by si přál mít mysl jako prázdnou plochu, ale neustále mu v ní vyskakovala okýnka včerejšího večera.
Bylo mu jasné, že dnes si může dávat jen jednoduché úkoly, produktivita bude níže než rtuť v teploměru za oknem. Ale nakonec mu odpoledne mezi vyřizováním emailů, několika telefonáty a drobnými úpravami v databázi rychle uteklo. Sednul na šalinu a vydal se na Čáru. Tereza dorazila v desetiminutové toleranci. Co si na něj vymyslela?
"Ahoj, můžeme?" Bez dalších slov ho vedla pod sváteční výzdobou večerními ulicemi mezi výlohami plnými plastových stromků, plyšových sobů a skleněných koulí z celého barevného spektra. Dorazili až před novobarokní portál divadla malých forem, skrz který vstoupili dovnitř. Za chvíli už obsadili místa podle písmena a čísla řady na lístku. Měli ještě čas, než světla pohasla a tak se od Terezy dozvěděl, že na jevišti pokrytého cypřišovým pódiem se bude odehrávat japonský příběh divadla Nó, o dvou sestrách, zamilovaných do šlechtice ve vyhnanství. Jejich láska přežila i smrt. Hra i postava hlavní role se jmenovala Matsukaze, v překladu "Stýskající si vítr".
Když světla pohasla, na hrací plochu nastoupili dva muži v ženských oděvech a maskách.
Pár minut se ošíval v nepříliš vypolstrovaném křesle ne podobném těm z multikin, na něž byl zvyklý. Za chvíli ho však nečekaně unesl příběh z 14. století zarámovaný do jednoduchých dekorací podzimní krajiny pobřeží Suma. Nerozuměl ani slovu, ale z projevu herců, nebál by se říci, přímo tryskaly emoce pocházející z jiného času a prostoru. Vlačné i úderné, přesto uměřené, ne však koženě tuhé pohyby paží, gesta, nečekaná zastavení i rytmické přešlapování a cupitání - nic z toho mu nepřipomínalo cokoliv jakživ viděl. Skutečné pocity herců zastiňovala dřevěná maska, přesto postavy nebyly bez výrazu. Různý úhel sklonu a natočení hlavy hrou světla a stínů vykresloval na tvrdé tváři úsměv, zamračení nebo zamyšlený výraz. V jemných výšivkách zářivých kimon se odráželo měkké podzimní světlo a později i bledý svit jasného měsíce. Více než bídný osud japonských sběraček mořské soli se v nich blyštila čistá láska zapomenutých milenek. Záhy Matsukaze horečně zatančí a znavená přitiskne své tělo k borovici v centru jeviště, představě svého milého Yukihira. Světla v sále naberou na intenzitě a z celého výjevu zůstal už jen vánek v korunách borovic.
Vyšli ven a vůbec nemluvili. Sáhl do kapsy pro krabičku Marlborek a červený Cricket, ale jemným pohybem ruky ho zastavila.
"Neruš ten prožitek", špitla. Tak tedy nebude, vždyť je to její večer. Kus cesty na zastávku jedničky strávili tichým rozjímáním. Až tam se jí svěřil.
"Po dlouhé době zase cítím, že vše nejde zanalyzovat, zindexovat, statisticky zhodnotit, přehodnotit, zahodit a provést výpočet znovu s novými hodnotami. Díky za nevšední zážitek."
Hezky se na mě usmála, našlápla na schůdek nízkopodlažní tramvaje a odjela kamsi do Medlánek.
Psal se prosinec 2010 a z nebe padaly velmi křehké vločky, prostírání uháčkované drobnými prsty okřídlených tvorů s jemnými rysy ve tváři.
tangentwithtanner
pixelskylines
origamiaround
blakekathryn
vaporwave