#úchyl

[ruzejsourude]

Ten podivný úchyl se ke mně lísal,

[smrticisalat-blog]

Divadelní hra s příchutí dětí

Zuzka hrála 6 rokem divadlo. Byla to nižší dívka v krásném věku 17 let. Chlapci ji jenom obletovali. Ne že by ji chlapci zajímali. Měla chuť trošičku jinou než ostatní. Ale tak už to v divadle bývá. Všichni se dají rozdělit. Někdo je kuřák, někdo alkoholik a někdo gay či lesba.

Tenhle týden měl být zakončením její celoroční práce. Po celém roce zkoušení replik, kostýmů a účesů, hodin rétoriky i dřiny při tanečních kreacích se mělo začít hrát. Divadelní představení s názvem O kráse života se točilo okolo tří puberťáků. Jeden vysoký – Matěj, hrál svůdného syna květináře. Potom nejstarší Albert, pěkně urostlý, s vousy a dlouhými vlasy hrál profesiálního tanečníka a nakonec Honza. Ten dostal roli k jeho postavě naprosto  neočekávanou. Byl širší a nízký, vypadal jako tučňák a hodně kouřil. Jeho role byla role bývalého kulturisty, který po rozvodu rodičů začal fetovat a úplně změnil životní styl. Zuzka měla být dívka, do které se všichni tři zamilují a různě se ji snaží sbalit. Nakonec ji však srazí auto a umře v nemocnici.

Příběh vskutku fascinující a pro diváky nezvykle hluboký, ale tak to měl jejich režisér rád. Andrej, neboli Alfa, jak se mu přezdívalo byl vysoký, vychrtlý muž po třicítce s dlouhými černými vlasy v drdolu. Ostatní role je zbytečné představovat, to by bylo na dlouho. Nicméně v tomto příběhu dominuje ještě Denis. Nerudný dědek o berlích. Nikdo mu nikdy neřekl jinak než penis. Denis penis. Taková hláška zazněla během každé zkoušky nejméně desetkrát. Neměl děti rád a párkrát, když odmlouvali jeho změnám ve scénáři, je i uhodil. Nikdo moc nechápal jak takový člověk může pracovat s dětmi ale prostě to tak bylo.

Přestavení začalo, opona se roztáhla. Na scéně seděla Zuzka u vedle ní klečel Matěj přehrabující se v květináči s hlínou.

„Co tam pořád hledáš prosímtě.“

„Ale...něco jsem ztratil.“

„Jak můžeš něco ztratit v květináči?“ Matěj se zarazil. Měl tam hledat náušnici kterou jí chtěl dát, aby ji oslnil.„No to je jedno, jenom prosím chvíli počkej. Je to pro mě důležité.“ Zuzka se uchechtla. Roztomile. Věděla že publiku tak bude blíž. „Čemu se jako směješ?“

„Ničemu.“ Řekla a ukázala na jeho zadek. Do publika pak mrkla a zvedla palec nahoru. Ozval se smích. Matěj stále hledal a na pódium přišel Albert.

„Ale koho to tu  vidím. Snad neruším.“

„Vlastně trošku...“

„Vůbec ne.“ Skočila Matějovi do řeči Zuzka.

„Smím poprosit o tanec sličnou dámu zde sedící?“ Pronesl poeticky Albert a natáhl k Zuzce ruku.

„OOOO.“ Zašklebila se Zuzka, přijala jeho ruku. Začali tančit. Světlo se změnilo. Spustila romantická hudba a vyběhl na jeviště komparz. Celá scéna tance trvala nejméně tři minuty. Na konci se zadýchaná Zuzka políbila s Albertem a ten si jí se smíchem odvedl do zákulisí. Na jevišti zůstal sám Matěj. Během taneční scény našel náušnici. Sedl si na kraj pódia a melodramaticky řekl svoji repliku.

„To teda nechápu co na něm vidí. Já dávám rostlinám život. Pracuji se životem. Dělám svět krásnějším díky barvám a kontrastu květin. A on tu jenom poskakuje. Jakoby květiny neuměli tancovat. Vždy se nahnou za sluncem, otevřou své květy v různých vzorcích a natahují své zelené stonky. To je něco víc než tanec. Do háje s ním a jeho bezduchými pohyby.“ Zahodil náušnice a odešel z pódia. Ozval se potlesk.

Další scéna kdy byla Zuzka doma. Seděla u stolu s odepisovala si z mobilu. Seděl vedle ní její herecký otec.

„S kým si to pořád píšeš prosímtě.“

„Ale s nikým.“

„Jak s nikým?“

„No prostě s nikým.“

„Mladá dámo...“

„Takhle už mi neříkej. Nejsem ani mladá ani dáma.“

„Dokud žiješ pod mojí střechou tak se mnou budeš mluvit slušně mladá dámo.“ Zvedl prst a káravě jí pokynul, aby se měla na pozoru. Ozval se zvonek. Otec šel otevřít a Zuzka si ustaraně hlavu do dlaní. Za chvíli se vrátil otec s Honzou.

„Podívej mladá dámo kdo k nám přišel.“ Ozval se tlumený smích. Zuzka zvedla hlavu. Dělala že ho nezná.

„Ahoj, nevím jestli si mě pamatuješ. Jsem Honza, chodili jsme spolu na základku.“

„A no jo. Děje se něco?“

„Těžko se to říká. Máma mě vyhodila z domu.“ Zuzka na něj vykulila oči.

„Zůstane teď u nás nějaký čas. Byli jste dobří kamarádi, věřím že to kouzlo znovu najdete.“ Řekl a odešel. Na jevišti zůstal Honza sám se Zuzkou. Po pár smutných rozhovorech o Honzově příhodě s rodiči se změnila scéna. Na jevišti byla jenom Zuzka a Albert.

„Musím ti něco říct Albí.“

„Ano Zuzí?“ Řekl a chytil ji do náruče. Zuzka se mu vysmekla a s pláčem přecházela po pódiu.

„Někoho jsme potkala. Mezi námi už nic být nemůže. Jsme už zavázána jinde.“

Jinde?“ Rozkřičel se Albert. Jsi snad nějaká loď? Nějaký kousek masa putující od zákazníka k zákazníkovi?“

„Nekřič na mě, nedělej to ještě horší.“

„Tohle není konec dívenko. Nedám si pokoje.“ Řekl a odkráčel ze scény. Zuzka spadla na kolena a plakala. Přišel za ní Matěj. Klekl si k ní a objal jí.

„Ale no tak. Neplač. Nezasloužil si tě.“

„Co ty tady chceš? Nech mě, chci být sama.“

„Ale já nechci abys byla sama.“ Pokusil se jí políbit ale ona mu vlepila facku. Matěj ze scény ublíženě odešel.

Další dějství bylo opět u Zuzky doma. Seděla Honzovi na klíně u stolu a oba se hladili po tvářích.

„Víš že tohle jsem nečekal?“

„Víš že já také ne?“ Řekla zamilovaně a nechala se od něj políbit na čelo. Najednou se ozval zvonek a na scénu přišel Matěj s puketem růží.

„Jdu se ti omlu... Honzo?“ Honza vyletěl z židle a Zuzka upadla na jeviště.

„Tebe bych tu popravdě nečekal.“ Supěl Matěj skrz zuby.

„Nemusíme dělat trable. Nerozčiluj se zbytečně prosím.“

„Tak ty mě ještě o něco prosíš? Co si to dovoluješ?“ Vrhl se Matěj na Honzu. Zuzka začala vzlykat. Oba k ní přiběhli z jedné strany a chytli každý za ruku. V tu chvíli se ozval znovu zvonek a na jeviště vešel Albert s krabičkou od náhrdelníku. Zastavil se a zíral na ty tři jak se válejí na scéně.

„Tak pozor. Nejsi připoutaná jen k jednou. Ale k dvěma dokonce.“

„Ale tak to není.“ Rozkřičela se Zuzka, zvedla se z pódia odběhla. Chlapci na sebe chvíli zírali a pak se ozvala rána. Všichni odběhli ze scény.

Poslední dějství už bylo jen o rozhovoru všech chlapců na lavičce v parku.

„Tak, co teď?“ Zeptal se Matěj.

„Teď? Teď nic. Naše dívka je mrtvá. Zpropadený řidič, kdeby jel pomaleji.“

„Nevzlykejte. Nemá to cenu. To se radši pořádně opijeme.“ Opona se stáhla. Ozval se potlesk a ovace ve stoje. První představení mělo úspěch. Hra byla skvěle napsaná a výkon herecký po všech stránkách dokonalý.

Všichni 4 hlavní aktéři byli v šatně. Odhodili své kostýmy na židle a sedli si na stoly. Honza vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Podle mě to bylo povedené představení.“ Řekla Zuzka a vyčerpaně si sedla vedle Honzy, vzala si od něj cigaretu a potáhla. Do šatny vešel Alfa.

„Skvělá práce dětska. Publikum bylo nadšené a zítřejší představení je vyprodané.“

„Však je to tvoje zásluha.“ Snažil se mu podlést Albert.

„Já hru jenom napsal, vy jste ji přivedli k životu. Má úcta herci.“ Řekl něžně Alfa, teatrálně se uklonil a odešel.

„Ty jeden idiote. Jestli se ti ještě jednou postaví během toho, co ti budu sedět na klíně, tak ti do cigaret začnu strkat petardy.“ Vyjela najednou Zuzka na Honzu. Ten se začal smát.

„Stejně ho má nejmenšího.“ Rozesmál se Matěj.

„Moc si nevyskakuj kamaráde.“ Praštil ho do ramene Albert a sundal si tričko. Namakané břišáky a paže měl zpocené. Zuzka se rozesmála taky. Vrátila cigaretu Honzovi a odešla si ke svému ramínku kde si stáhla blůzu přes hlavu a nechala kluky koukat na svoje záda. Neostýchala se, stáhla i legíny a otočila se na převlékající se kluky. Všichni byli v boxerkách.

„A vůbec, ukažte se, kdo z vás ho má nejlepšího.“ Šibalsky se usmála. Albert se rozkročil a zatnul svaly. Vypadal opravdu dobře. Matěj se k ní postavil bokem aby jeho boule co nejlépe vynikla a Honza se plesknul přes břicho.

„Budete se mi smát, ale pod velkými kameny se skrývají velcí hadi.“ Všichni se rozesmáli a začali se oblíkat do svých normálních šatů. Albert najednou zvedl hlavu ke dveřím. Stál v nich Denis a pozoroval je.

„Co chceš, převlíkáme se jestli jsi si nevšiml.“

„Nemluv se mnou tímhle tónem. Nejdřív se nauč hrát a potom se osočuj ty delikvente.“ Odsekl Denis a o berli se odšoural pryč chodbou.

„Denis penis. Ten týpek mě tak sere.“ Rozčílil se Matěj.

„On nás okukoval?“ Zeptala se vyděšeně Zuzka.

„Nevím.“ Odpověděl Albert. „Bylo to divný. Beztak je to úchyl.“ Ozval se výkřik. Všichni se dooblékli a vletěli do druhé šatny odkud výkřik vyšel. Stál tam Denis, Alfa a malá holka, co hrála komparz. Moc šikovná, krásně umí zpívat.

„Děje se něco?“ Vyjelo z udýchaného Alberta. Holčička byla úplně strnulá. Koukala do prázdna.

„Asi ne, jenom následky trémy z představení.“ Usmál se Alfa a vzal holčičku do náruče. „Pššt, to už bude dobrý.“ Holčička začala plakat. Denis na ni naštvaně koukal.

„Pojď, tatínek čeká venku, je čas jít domů.“ Alfa ji odvedl z šatny směrem k východu.

„Co jsi ji udělal?“ Vyštěkl Matěj na Denise. Ten na něj hodil nejvíc vražednej pohled co kdy viděl.

„Drž se dál kluku. Nebo to nebude dobré.“ Odsekl a znovu se o berlích odšoural. Nejspíš šel něco uklízet na pódium.

Celou situaci všichni 4 hodili za hlavu. Vyšli před divadlo a minuli se s Alfou. Rozloučili se a odcházeli. Zuzka si najednou vzpomněla že v šatně nechala sluchátka.

„Kluci počkejte na mě, jen si skočím pro sluchátka.“ Chlapci si zatím zapálili a počkali na rohu. Zuzka vlezla do šatny a hned sluchátka našla, ale uslyšela nějaký rozruch na jevišti. Nebylo to slušné, ale zajímalo ji to. Schovala se za plátno a pozorovala hádku Denise a Alfy. Denis stál uprostřed pódia opřený o berli a rozčiloval se na Alfu. Ten idiot si už dovoluje i na scénaristu.

„Poslouchej ty blbečku. Nevím kde se to v tobě bere. Taková drzost.“

„Jo já vím. Byla to chyba.“

„Tohle už nikdy neuděláš. Už nikdy to neuvidím je ti to jasné?“ On křičí na Alfu, takhle to nemohla nechat. Vyběhla ze závěsu.

„A dost ty prašivý dědku.“ Oba se na ni udiveně podívali. Alfa najednou vystartoval. Podsekl a vzal berli Denisovi a ten s funěním upadl. Alfa doběhl k zaražené Zuzce a vzal jí přes hlavu berlí. Upadla. Dostala další ránu do hlavy a další a další. Nevěděla co se děje. Nevnímala bolest. Vnímala vlny bolesti a utlumený křik Denise. Rány ustaly. Zadýchaný Andrej zahodil berli do hlediště.

„Máš pravdu Denisy. Už to nikdy neuvidíš. Možná teď, naposled. Zkus mě zastavit dědku. Když jsi mi překazil to s tou holčičkou, nezarazíš mě teď.

Andrej si klekl k Zuzce a vyhrnul bílou sukýnku co měla. Odhalil tak její nohy a černé kalhotky.

„Je mi to líto holka, ale tohle není tvůj byznys. Teď jde především jen o mě. Zasloužím si to.“ Zuzka nic necítila, ani jeho prsty, ani jeho jazyk. Neslyšela ani Denisův křik. Slyšela jenom tlukot vlastního srdce a odpřísáhla by že slyší i čůrky krve co jí stékaly okolo ucha na jeviště. Nechápala to. Podezřívala Denise, ale nakonec to byl Andrej. Její oblíbenec. Pohledný, příjemný Andrej. Proč?

Na jeviště najednou vběhli všichni tři kluci. Na nic nečekali. Začali do Andreje kopat. Albert si sednul na jeho záda a mlátil s jeho hlavou o jeho jeviště. Zuzka se zvedla a začala utíkat. Motala se. Točila se jí hlava a na jedno oko neviděla protože ji od rány berlí nepříjemně nateklo. Chodba, dveře, chodník, silnice. Moment, už by se měla zastavit. Bylo pozdě. Řidič jel moc rychle. Už ji nikdo nemohl pomoct.

Denis skončil v nemocnici se zástavou, ale dostal se z toho. Andrej skončil na samotce s doživotním trestem. Albert byl na dva roky zavřen do dětského domova s ostrahou za brutalitu. Matěj a Honza se pomalu propadli těžkým depresím. Divadlo zavřeli a nechali ho chátrat. Malá holčička z šatny skončila na psychiatrické léčebně a projevila se u ní těžká schizofrenie, která ji v 36 letech dohnala k sebevraždě. A Zuzka? Ta si na hrob vysloužila nejprofláklejší divadelní heslo. Jelikož v divadle zemřela pod koly auta a na ulici taky, na náhrobní kámen jí bylo vytesáno : Divadelní prkna světa.