#arthurpass

[lichtschimmer]

New Zealand, Arthurpass - webcam

[lichtschimmer]

New Zealand, Arthurpass - webcam

[lichtschimmer]

New Zealand, Arthurpass - webcam

[lichtschimmer]

New Zealand, Arthurpass - webcam

[lichtschimmer]

New Zealand, Arthurpass - webcam

[hijkelemenop]

💖 #nz #travelgram #arthurpass #instatravel #igtravel #newzealand #beautiful #scenery #love #mountain (at Arthur's Pass) https://www.instagram.com/p/Cplb5kTSZem/?igshid=NGJjMDIxMWI=

[belkovinacestach]

Castle Hill, Cave Stream Scenic Reserve - jeskyně, ze které mrazí.

Ráno jsme posnídali a znovu se vydali na Castle Hill. Scenérie byly opravdu nádherné a kamenů a skal tam byla fakt spousta. Kdo mě dobře zná, ví, že tohle mě opravdu baví.

Nicméně každý kámen je jen kámen, tak jsme se tam procárali, udělali pár (hodně :-D) fotek a v hlavě nám uzrála myšlenka, že se vhodně oblečeme, vybavíme baterkou a vrátíme se prolézt jeskyni:

CAVE STREAM SCENIC RESERVE

Hned po příjezdu jsme si šli ještě jednou přečíst ceduli, na které bylo napsáno, jak máme být vlastně vybavení. Za nejdůležitější jsme považovali světlo. Takže každý jednu čelovku a ještě jednu náhradní baterku. Zbytek byl vlastně celkem jedno, protože v ledové vodě vám pomůže maximálně neoprén a ten fakt nemáme - klidně jsme mohli jít včera, ale prostě chyběla odvaha.

Vydali jsme se dolů. Po klikaté cestě z kopce a i těsně před jeskyní bylo spoustu cedulí s varováním. Dangerous!!Hazard Area! Atak dále. Zkrátka nás fakt upozorňovali, že vstup je tamskutečně hen na vlastní nebezpečí. U vstupu do jeskyně jsme potkali dvě angličanky které neměli ani jednu baterku a prosili nás, jestli nemůžou jít s námi. Nadšení jsme nebyli, ale říct ne v takové situaci taky neumíme, tak šly. Hned v prvních metrech jsme měli ledové vody až po prsa a z teplotního šoku se nám i špatně dýchalo. ,,Tohle nemůžeme zvládnout" hnalo se nám hlavou. Prvotní hrůza opadla po pár metrech, až bylo vody méně a na chlad jsme si zvykli. Zato už tam byla stoprocentní tma. Peťa šla jako první. Já se bohužel celou cestu staral o anglánky. Takže 1krok vpřed a posvítit jim dozadu, jeden vpřed a posvítit dozadu.... A takhle pořád. Ledová voda tekla stále proti nám, kameny pod nohama byly kluzké a každý krok nebezpečný. Vodu jsme měli celou dobu minimálně do půlky lýtek, občas po prsa. V jednom stoupání pod vodopádem se mi zaklínila noha mezi kameny a zul jsem si botu. ,,Tak to jev prd..." pomyslel jsem si" Bez boty by to bylo opravdu těžké. Nicméně bota zůstala zaseknutá v mezeře mezi kameny a ven šla jen noha. To bylo mé štěstí. Ale abych mohl botu vytáhnout, tak jsem musel skoro celý pod vodu a mou náhradní baterku, kterou jsem celou dobu držel vší snahou nad vodou jsem dal podržet anglánkám. No, už mi ji do konce cesty nevrátily a já jen doufal, že mi vydrží svítit čelovka. Ale vše zlé je k něčemu dobré. Baterku jsme již měli skoro všichni (2 anglánky jen 1) a tak se cesta ledovou vodou dost urychlila. Po chvilce naprosté idylky a klidného nenáročného pohybu nás překvapil vodopád. Úzkou štěrbinou ve skále se hrnula voda z výšky kolem metru a my museli proti proudu nahoru. Stěny byly x-tisíceletým působením vody vymlety absolutně dohladka a proud byl skutečně silný. Nejprve jsme zespod vystrčil nahoru Peťu, ta pomohla mě a já nahoru tahal ty dvě. Bez týmové práce bychom tam byli možná ještě teď.

Po nějaké době jsme viděli světlo a další obrovský vodopád. Po předchozí zkušenosti jsme se zděsili, ale před vodopádem byl ve skále zasazen železný žebřík, po kterém se dalo bezproblémově vylézt nahoru. Pak nás už čekal jen průlez po čtyřech úzkým tunelem a hurá na sluníčko, z jeskyně ven.560 metrů ledovou vodou, proti proudu a zdolání 7 asi metrových vodopádů nám trvalo 45min.

Venku nás všechny zaplavila neskutečná euforie a skutečná hrdost, že jsme to zvládli.

Byl to super pocit.

Doposud nejsilnější zážitek z této krásné země.

Pak jsme jen dali schnout promočené věci, chvilku se nahřáli na sluníčku a vyrazili směr Christchurch.

[camillepictures]

#Post 75 : Carnet de voyage NZ

Aujourd’hui nous commençons la journée avec un ciel voilé. A notre premier point stop, on distingue à peine l’horizon dans ce camaïeu de bleus... Et il est pourtant plus de 10h00.

Punakaiki - Pancacke rocks

Nous voici donc arrivées dans une zone très touristique, et connue pour ces rochers en forme de pancakes. Les falaises qui surplombent la mer sont constituées de dizaines de couches de calcaire.

Aujourd'hui encore, l'explication scientifique du phénomène reste incomplète.

De loin, sur le sentier, on pourrait croire à un train qui passe, tellement les vagues heurtent de plein fouet la côte. 

Et à marée haute, quand les vagues remontent par les cavités de la roche, cela s’appelle un “blowhole”, on peut traduire ça par évent, comme une baleine qui rejetterait sa vapeur d’eau.

Arthur Pass 

Nous quittons la côte et poursuivons notre route vers les terres, pour rejoindre le bourg d’Arthur Pass, qui en réalité n’a aucun intérêt ! Peu importe, les paysages étaient au rendez-vous et le soleil aussi...

Et nous avons même fait la rencontre d'un jeune kéa. Ce grand perroquet (48 cm) n'est retrouvé qu'ici, dans les forêts et montagnes sur l'île du Sud de la Nouvelle-Zélande. Il s'agissait d'un jeune, car le contour de ses yeux et de son bec sont jaunes, adulte, ils deviendront gris. Appelé “le clown des montagnes”, il s'attaque aux joints en caoutchouc et antennes de voitures sur les parkings de randos...

Sur la route à l'aller, pendant que Chloé dormait, j'avais repéré ce café restaurant plutôt atypique, avec plein de vieilles voitures et Gollum sur le toit. Je me suis dit, tiens on y passera au retour pour y prendre un café...

Nous voici en fait rentrées dans le musée des horreurs ! Une déco surchargée d’animaux empaillés (tarentule, opossums, poussins siamois...), d’objets insolites chinés je ne sais où...! 

Bref, les photos parlent d'elles-mêmes... Pause café du moins originale !

Petit tour aux toilettes...

Hokitika

Retour sur la côte pour passer la nuit, dans un petit village sans grand intérêt, si ce n’est pour observer des vers luisants !

Habituellement on peut les observer dans des caves. Nous devions le faire sur l’île du nord, mais il y avait eu une tempête à ce moment là, et bien souvent les caves se remplissent d’eau, donc cela devient impraticable. Puis d’autres sont gérées par des tours, mais cela est souvent très cher. 

Ici, l’accès est gratuit, bon ce n’est qu’une simple falaise au fond d’un petit chemin en bord de nationale. Mais à la tombée de la nuit, la magie opère... Evidemment, capturer cet instant est très difficile... Il faut s’imaginer dans l’obscurité avec des millions de points phosphorescents tout autour de soi, impressionnant !

Le 04 mai 2018