Hrozně mě ničí důvod, proč spolu nemůžeme být.
Vztahy přece končí, když si lidi přestanou rozumět, milovat se, důvěřovat si, jejich životní cesty se rozejdou a co já vím, co všechno...
Tyhle důvody bych asi chápala mnohem snáz než to, proč se mnou nedokážeš být ty.
Je to nekonečná bezmoc.
Moje hlava se to snaží pochopit, ale nedokáže to. Přijde jí to zbytečné. Kladu si stále stejné otázky dokola a nenacházím odpovědi.
Cítíš se ve vztahu méněcenný, ne dost dobrý, abys za to stál, abych s tebou byla. Přijde mi to jako úplně nemožný a neuvěřitelný důvod, se kterým se těžko vyrovnávám, zvlášť když se v mnoha situacích v životě cítím dost podobně.
Můžu ti tisíckrát říkat a vysvětlovat, co mě na tobě přitahuje, inspiruje a co mi imponuje, ale stejně tomu nevěříš a nedokážeš s tím žít. Máš na sebe přehnané nároky. Nevážíš si sám sebe.
Nechápeš, proč s tebou chci trávit čas a co bys mi asi tak do života kromě pesimismu mohl přinést. Že mi nemáš co nabídnout. A já zase nechápu, že ty nechápeš.
Říkáš, že jsem v životě napřed, že být s tebou by pro mě znamenalo vrátit se minimálně o krok zpátky. A že s tím se prostě nedokážeš vyrovnat.
Je to tvůj pocit, takže s tím můžeš bojovat jen ty sám. Ale nevíš jak. Jsi ztracený a bezradný.
A já jsem úplně v hajzlu.
