5 let se snaž a možná Tě povýší!
Máme spoustu cílů a snů. Snažíme se naučit hrát na piano, zvládnout cizí jazyk, zlepšit se v nějakém sportu, nechat se povýšit v práci, dotáhnout nějaký velký projekt, zhubnout, cokoliv... Co člověk, to jiný cíl, jiný sen.
Co člověk, to jiný cíl, ale jedna věc je stejná. Abychom našich cílů dosáhli, musíme se snažit. Hodně snažit. A co hůř, musíme se snažit dlouho, protože na piano se za měsíc prostě nenaučíte, v cizím jazyce většinou umíte tak pozdravit a ten projekt v práci? Ten také není hotový. Místo toho se objevilo dalších 1385 věcí, které musíte vyřešit. Nakonec jsou výsledky často vidět až po letech dřiny. Když se toho ovšem dočkáme.
Tak jsem se snažil, ale nemá to cenu.
Naše úvodní nadšení vychladne, postupně se snažíme míň a míň a nakonec sami sobě vysvětlíme, že vlastně už ani nechceme.
Že cizí jazyky jsou pro chudáky, co nemají na tlumočníka, v práci žádné povýšení nechceme - bo by to bylo víc práce, a to hraní na piano? To je lepší si zajít na koncert, že jo. Protože když srovnáme, co jsme se naučili my a vidíme, jak hraje ten mladej kluk na koncertu, rovnou vidíme, že to prostě nemá cenu.
Cíle jsou ty tam, protože to vzdáme. Vzdáme to, protože nevidíme žádný pokrok.
Celkem pravidelně běhám. Jsou období, kdy mě to baví víc, a jsou chvíle, kdy se mi nechce. Psal jsem o tom již dříve - zpravidla mi pomáhá se ke svému cíli upnout, vzpomenout si na něj. Vzpomenout si, že běžím proto, abych zvládl uběhnout naplánovanou trasu, kterou jsem si jednou vymyslel. Jenže i tohle po čase přestává fungovat - člověk si řekne, že přece může jít zítra, až nebude pršet, nebudou ho bolet nohy...
Nakonec člověk začne pochybovat, že tu dlouho cestu vůbec zvládne.
Jde to! A půjde to!
Tento týden jsem se k dlouho plánovanému běhu konečně dostal. Uběhl jsem si svůj plánovaný běh přes dva vysílače. Pro většinu opravdových běžců nic velkého. Pro mě ale zatím nejtěžší běh, jaký jsem kdy běžel. Cíl, který jsem si dal na začátku roku.
A taky ohromná motivace běhat dál, protože vidím, že to k něčemu je. Že jsem to díky tréninku zvládl. A je mi jedno, že pro spoustu běžčů tohle nic není. Důležité je srovnání sám se sebou, ne s ostatními.
Je to jako když jdeme v horách - musíme mít dlouhodobý cíl (třeba bouda na kterou jdeme), ale bez tyčového značení a orientačních bodů v terénu se k němu nedostaneme. A jestli ostatní zvládají cestu rychleji, nebo pomaleji? To nám s naší cestou taky nijak nepomůže.
Malé cíle, velké vítězství
A stejné je to se vším - s jazyky, prací, projekty. Musíme si dávat postupné cíle, které nám pomohou si uvědomit, co všechno se už povedlo. Čeho všeho jsme dosáhli.
Musíme si dávat cíle, které jsou relativně blízko, které si splníme a udělá nám to radost. Agilní vývoj tohle třeba řeší sprinty - na koneci každého sprintu máme hotovou další část projektu - protože čekat na dokončení projektu rok, a přitom nevidět jakýkoliv pokrok (krom stoupajícího procenta dokončení u reportu) je úplně něco jiného, než si každý týden ukázat, co se nám za poslední dva týdny povedlo.
Takže hurá do toho, ať je brzy něco hotovo. Stačí si vybrat:)
