Cardan si prsty uhladil vlasy, dnes stažené do módního uzlu. Když mu došlo, že ten pohyb udělal za posledních pár minut asi podesáté, rychle ruku spustil a tlumeně si odkašlal.
Ten nápad na kavalírskou cestu dostal jednoho pozdního večera po dalším ošklivém (a jak musel poněkud zahanbeně přiznat, také krajně opilém) rozhovoru s matkou (která byla jako obvykle dokonale střízlivá). Tak nějak doufal, že jeho loňský pobaletní útěk bude posledním, který bude muset absolvovat. Tím ovšem sám sebe poněkud přecenil.
Nebyl vůči matčině přítomnosti ani zdaleka tak odolný, jak si myslel. Ani nemusela nic říkat. Stačilo, jak znechuceně se na něj dívala.
A tak se, s polštářem smáčeným slzami a napůl vypitým pohárem v ruce, rozhodl.
Odjede. Co nejdřív, co nejdál a stylem, kterému matka nebude moci říct ne. A kavalírská cesta se mu nabízela jako ideální řešení. Vždyť co mohlo prospět dospívajícímu šlechtici s vyrovnáním se se samotou více než cestovat za přáteli a rozšiřovat si obzory?
Zpočátku nejasný plán tedy rychle získával na obrysech.
Od toho debaklu na podzimním bále Cardan odmítal kamkoli vyrážet, a tak se mu za zimu a časné jaro nashromáždilo značné množství pozvánek na sídla jeho přátel a známých. Jazýčky vah však definitivně převážilo až pozvání Jeho Veličenstva, samotného krále.
Ještě teď se Cardan při vzpomínce na tu ohromnou pečeť na žlutavém dopise zachvěl, hbitě to však přičetl na vrub chladu, který v zámeckém křídle pevnosti vládl.
Dnes se mu ale sebeobelhávání příliš nedařilo.
Kousl se do rtu. Jistě, před paní Eustácií, stejně jako před kýmkoli jiným, se tvářil, že ho pozvání od krále nechalo zcela lhostejným, ve skutečnosti ho ale stejnou měrou zaskočilo jako vyděsilo. Když to však řádně zvážil ze všech stran, nakonec dospěl k názoru, že podezřele laxní znění dopisu ve stylu Až pojedeš kolem, stav se neskrývá žádnou viditelnou past.
Matce se o něm však pro jistotu nezmínil.
„Dobrá, tak tedy začneme,“ pronesl a s nacvičeným klidem se obrátil k mladému strážnému, kterého s takovou pompou získal od paní Eustácie. Ten však jen dál nehybně zíral dolů na mapu, rozloženou na stole v Bronzovém salónku, jako by si ji chtěl vypálit do paměti. Na jeho slova nijak nereagoval a Cardana na okamžik napadlo, jestli ho vůbec slyšel. Nebo jestli za tu dobu, co už tu stáli, alespoň mrknul. Nebo se nadechl. Byl ten člověk vůbec naživu?
Ale ano, teď se mu určitě pohnula ramena. Nejspíš.
Potřásl hlavou, aby takové myšlenky rozptýlil. Ostatně už ho najal. A s tak velkolepým divadlem, že to těžko mohl vzít zpátky.
Lehce si sevřel kořen nosu mezi palec a ukazovák.
Kdyby měl být sám k sobě upřímný, netušil, co přesně ho k tomu vedlo. Možná v tom byly ty strážcovy oči.
Hypnotizující jako oči šelmy, ale zároveň s nádechemjakéhosi vzdáleného smutku, který si držely hluboko v sobě.
Jako by na tom muži ležela nějaká dávná kletba.
Sotva na to pomyslel, musel nad svou dětinskostí zavrtět hlavou. Jen si to přiznej. Najal jsi ho, protože ti na první pohled připomínal upíra. Bledá pleť, tmavé vlasy, prokleté oči… Romantická představa, to jistě, ale nezapomeň, že teď budeš mít tohohle mlčenlivého, znepokojivého chlapa na krku.
No, jestli jsi cestou toužil po nějakém rozptýlení, nemohl sis vy brat lépe. Tenhle člověk je zábavný už jen tím, že můžeš hádat, zda je naživu.
Sám pro sebe se nad tím ušklíbl. Člověk by řekl, že už se konečně poučil. Ale ne. Pořád byl nenapravitelný romantik.
Nad Krkonoši se stahovala těžká mračna. Jako by se i hory samy nakláněly, aby se podívaly, co se to děje ve vesnici v jejich klínu. A tam, nad šumem borů, rachotem kamenů a klokotem říček, zněl táhlý, teskný tón, jako když kvílí meluzína.
Umíráček.
Z dřevěného kostelíka uprostřed návsi právě nesli rakev. Nebylo v ní nic, jen malíček s rodovým prstenem a pomačkaný klobouk. Víc toho nenašli.
Karl Friedrich von Trautenberk, o kterém za života málokdo pronesl vlídné slovo, byl po smrti. Hory si ho vzaly. Nebo tak se to alespoň mezi lidmi povídalo. Jednoho rána prý milostpán vyrazil z chalupy a už se nevrátil. Nikdo nevěděl, proč ani kam šel. A když se ho konečně vydali hledat, nenašli víc než ten prst a klobouk. Jako by si ho sám Krakonoš vzal k sobě.
Za rakví se začalo trousit smuteční procesí.
Jako první šla vdova Trautenberková, suknici černou jako havraní peří a přes ramena vlňák z té nejjemnější příze. Říkali jí Anče a byla milostpánovou děvečkou a hospodyní, než se s ní téměř před rokem oženil. Teď držela hlavu sklopenou, tváře bledé jako mléko a zaraženě mlčela.
Za Ančetem se loudal Kuba. Milostpánův čeledín měl síly za tři chlapi, rozumu však příliš nepobral, a tak koukal na smuteční procesí vyjeveně jako kotě na první sněhovou vločku.
Třetí člen malé domácnosti, hajný, klopýtal jako poslední a klopil oči k zemi. Kabát měl ušmudlaný a klobouk nakřivo a jak šel, žmoulal přitom v rukách pažbu flinty, ze které měl za okamžik vystřelit slavnostní salvu.
Z kostelíku vycházeli další a spolu s nimi, jako mlha po kopci, se valil šepot.
„Chudinka Anička,“ štkal kdosi. „Tak mladá a takový neštěstí.“
„O mrtvých jen dobře, paňmámo, ale její nebožtík manžel, to byl hrubián a lakomec. Vlídného slova aby z něho páčil. Prý se na Aničku párkrát ošklivě rozkřikl.“
„Ale co vás nemá,“ na to třetí hlas, šeptem, aby ho mohl každý slyšet. „Na ostatní, to jo, to byl starej Trautenberk jak ďas. Ale na Aničku ne. Holka to s ním uměla. Omotala si ho kolem prstíčku, cukrovala a sladký řečičky s ním vedla a česala se před otevřeným oknem jako nějaká princezna. A pán, ten zkrotl jak beránek a do měsíce byla veselka. Vidíte ten vlňák, co má vdova přes ramena? Ten jí přivezl před pár týdny až z města! A to byl šetřivec, až hrůza! Jo, Anče si to uměla zařídit.“
„Ale povídalo se, že si myslela na mladýho Kubu.“
„Však jí ho taky nikdo nevyfoukl. Před pánem nic, to byla jak anděl. Ale sotva vystrčil paty z domu, už se před klukem natřásala, jak lesní žínka v tůňce. Na vlastní oči jsem to viděla!“
„Fuj, že vám není hanba, vést takové řeči. Vždyť co si teď chudák Anička počne, bez manžela?“
„Jakýpak chudák, paňmámo. Vždyť tý holce právě celej ten statek i s chalupou spadl rovnou do klína.“
Hajný to všechno slyšel. Slyšel, ale neřekl nic. Jenom si pro sebe cosi mumlal pod knírem a malá očka se mu šířila strachem.
