(S elegantní úklonou...) "Je mi potěšením se vám představit. Jsem Jeho Jasnost kníže Cardan a spolu se svým věrným druhem Palem pocházíme z připravované knihy Kavalíři."
(S velkolepým gestem...) "Přejeme si, aby se naší knize dostalo vřelého přijetí, a proto bychom se vám nyní rádi představili. Že ano, Palo?"
"..."
"Palo?"
"Musíte Pala omluvit, on se venku ze šuplíku trochu stydí..."
Co se týče artu ;)
Nezdá se vam to, opravdu to jsou vystříhaní papíroví panáčci. Někdy jsou do fotek vlepeni digitálně, někdy jsou ale skutečně vyfoceni tam, kde jsou. Poznáte to většinou podle (ne)kvality nasvícení.
Představte si že se jdete juknout do knihkupectví (a rozhodně nemáte v plánu si nic kupovat) a najednou uvidíte knihu jménem Kavalíři, od české autorky a na přebalu slibuje “odpočinkovou queer romantiku s nádechem baroka”.
Sice byl plán nic nekupovat ale jak kdysi někdo moudrý řekl “špatný plán který nejde změnit”
Tímhle dlouhým postem chci jen říct že pokud na léto hledáte nějakou odpočinkovou literaturu tohle je 100% kniha pro vás.
(pokud máte rádi hansry ship tak je to kniha pro vás na 200%)
Cardan si prsty uhladil vlasy, dnes stažené do módního uzlu. Když mu došlo, že ten pohyb udělal za posledních pár minut asi podesáté, rychle ruku spustil a tlumeně si odkašlal.
Ten nápad na kavalírskou cestu dostal jednoho pozdního večera po dalším ošklivém (a jak musel poněkud zahanbeně přiznat, také krajně opilém) rozhovoru s matkou (která byla jako obvykle dokonale střízlivá). Tak nějak doufal, že jeho loňský pobaletní útěk bude posledním, který bude muset absolvovat. Tím ovšem sám sebe poněkud přecenil.
Nebyl vůči matčině přítomnosti ani zdaleka tak odolný, jak si myslel. Ani nemusela nic říkat. Stačilo, jak znechuceně se na něj dívala.
A tak se, s polštářem smáčeným slzami a napůl vypitým pohárem v ruce, rozhodl.
Odjede. Co nejdřív, co nejdál a stylem, kterému matka nebude moci říct ne. A kavalírská cesta se mu nabízela jako ideální řešení. Vždyť co mohlo prospět dospívajícímu šlechtici s vyrovnáním se se samotou více než cestovat za přáteli a rozšiřovat si obzory?
Zpočátku nejasný plán tedy rychle získával na obrysech.
Od toho debaklu na podzimním bále Cardan odmítal kamkoli vyrážet, a tak se mu za zimu a časné jaro nashromáždilo značné množství pozvánek na sídla jeho přátel a známých. Jazýčky vah však definitivně převážilo až pozvání Jeho Veličenstva, samotného krále.
Ještě teď se Cardan při vzpomínce na tu ohromnou pečeť na žlutavém dopise zachvěl, hbitě to však přičetl na vrub chladu, který v zámeckém křídle pevnosti vládl.
Dnes se mu ale sebeobelhávání příliš nedařilo.
Kousl se do rtu. Jistě, před paní Eustácií, stejně jako před kýmkoli jiným, se tvářil, že ho pozvání od krále nechalo zcela lhostejným, ve skutečnosti ho ale stejnou měrou zaskočilo jako vyděsilo. Když to však řádně zvážil ze všech stran, nakonec dospěl k názoru, že podezřele laxní znění dopisu ve stylu Až pojedeš kolem, stav se neskrývá žádnou viditelnou past.
Matce se o něm však pro jistotu nezmínil.
„Dobrá, tak tedy začneme,“ pronesl a s nacvičeným klidem se obrátil k mladému strážnému, kterého s takovou pompou získal od paní Eustácie. Ten však jen dál nehybně zíral dolů na mapu, rozloženou na stole v Bronzovém salónku, jako by si ji chtěl vypálit do paměti. Na jeho slova nijak nereagoval a Cardana na okamžik napadlo, jestli ho vůbec slyšel. Nebo jestli za tu dobu, co už tu stáli, alespoň mrknul. Nebo se nadechl. Byl ten člověk vůbec naživu?
Ale ano, teď se mu určitě pohnula ramena. Nejspíš.
Potřásl hlavou, aby takové myšlenky rozptýlil. Ostatně už ho najal. A s tak velkolepým divadlem, že to těžko mohl vzít zpátky.
Lehce si sevřel kořen nosu mezi palec a ukazovák.
Kdyby měl být sám k sobě upřímný, netušil, co přesně ho k tomu vedlo. Možná v tom byly ty strážcovy oči.
Hypnotizující jako oči šelmy, ale zároveň s nádechemjakéhosi vzdáleného smutku, který si držely hluboko v sobě.
Jako by na tom muži ležela nějaká dávná kletba.
Sotva na to pomyslel, musel nad svou dětinskostí zavrtět hlavou. Jen si to přiznej. Najal jsi ho, protože ti na první pohled připomínal upíra. Bledá pleť, tmavé vlasy, prokleté oči… Romantická představa, to jistě, ale nezapomeň, že teď budeš mít tohohle mlčenlivého, znepokojivého chlapa na krku.
No, jestli jsi cestou toužil po nějakém rozptýlení, nemohl sis vy brat lépe. Tenhle člověk je zábavný už jen tím, že můžeš hádat, zda je naživu.
Sám pro sebe se nad tím ušklíbl. Člověk by řekl, že už se konečně poučil. Ale ne. Pořád byl nenapravitelný romantik.
Jak se blíží vydání, nutí mě to zamýšlet se nad tím, o čem vlastně naše kniha je.
Lidé obecně raději vidí zábavné kousky a Kavalíři jsou dozajista zábavní a vtipní v každé jedné scéně. Ale také řeší vážnější témata. Přijetí od okolí, nároky, přijetí sebe sama. Vědomí, že člověk je dost tak, jak je.
Proto i tyhle scény jsou vážnější, mají v sobě trochu smutku a spoustu snahy ustát to, co přichází...
Nad Krkonoši se stahovala těžká mračna. Jako by se i hory samy nakláněly, aby se podívaly, co se to děje ve vesnici v jejich klínu. A tam, nad šumem borů, rachotem kamenů a klokotem říček, zněl táhlý, teskný tón, jako když kvílí meluzína.
Umíráček.
Z dřevěného kostelíka uprostřed návsi právě nesli rakev. Nebylo v ní nic, jen malíček s rodovým prstenem a pomačkaný klobouk. Víc toho nenašli.
Karl Friedrich von Trautenberk, o kterém za života málokdo pronesl vlídné slovo, byl po smrti. Hory si ho vzaly. Nebo tak se to alespoň mezi lidmi povídalo. Jednoho rána prý milostpán vyrazil z chalupy a už se nevrátil. Nikdo nevěděl, proč ani kam šel. A když se ho konečně vydali hledat, nenašli víc než ten prst a klobouk. Jako by si ho sám Krakonoš vzal k sobě.
Za rakví se začalo trousit smuteční procesí.
Jako první šla vdova Trautenberková, suknici černou jako havraní peří a přes ramena vlňák z té nejjemnější příze. Říkali jí Anče a byla milostpánovou děvečkou a hospodyní, než se s ní téměř před rokem oženil. Teď držela hlavu sklopenou, tváře bledé jako mléko a zaraženě mlčela.
Za Ančetem se loudal Kuba. Milostpánův čeledín měl síly za tři chlapi, rozumu však příliš nepobral, a tak koukal na smuteční procesí vyjeveně jako kotě na první sněhovou vločku.
Třetí člen malé domácnosti, hajný, klopýtal jako poslední a klopil oči k zemi. Kabát měl ušmudlaný a klobouk nakřivo a jak šel, žmoulal přitom v rukách pažbu flinty, ze které měl za okamžik vystřelit slavnostní salvu.
Z kostelíku vycházeli další a spolu s nimi, jako mlha po kopci, se valil šepot.
„Chudinka Anička,“ štkal kdosi. „Tak mladá a takový neštěstí.“
„O mrtvých jen dobře, paňmámo, ale její nebožtík manžel, to byl hrubián a lakomec. Vlídného slova aby z něho páčil. Prý se na Aničku párkrát ošklivě rozkřikl.“
„Ale co vás nemá,“ na to třetí hlas, šeptem, aby ho mohl každý slyšet. „Na ostatní, to jo, to byl starej Trautenberk jak ďas. Ale na Aničku ne. Holka to s ním uměla. Omotala si ho kolem prstíčku, cukrovala a sladký řečičky s ním vedla a česala se před otevřeným oknem jako nějaká princezna. A pán, ten zkrotl jak beránek a do měsíce byla veselka. Vidíte ten vlňák, co má vdova přes ramena? Ten jí přivezl před pár týdny až z města! A to byl šetřivec, až hrůza! Jo, Anče si to uměla zařídit.“
„Ale povídalo se, že si myslela na mladýho Kubu.“
„Však jí ho taky nikdo nevyfoukl. Před pánem nic, to byla jak anděl. Ale sotva vystrčil paty z domu, už se před klukem natřásala, jak lesní žínka v tůňce. Na vlastní oči jsem to viděla!“
„Fuj, že vám není hanba, vést takové řeči. Vždyť co si teď chudák Anička počne, bez manžela?“
„Jakýpak chudák, paňmámo. Vždyť tý holce právě celej ten statek i s chalupou spadl rovnou do klína.“
Hajný to všechno slyšel. Slyšel, ale neřekl nic. Jenom si pro sebe cosi mumlal pod knírem a malá očka se mu šířila strachem.
Když si představím, jak nás v dubnu uvidím někde v knihkupectví...🥰📖
?🫥
... no když si to představím, tak se hrozně těším, Palo, víš? 😇A taky jsem nervózní. 🫢Tedy, spíš se těším, samozřejmě, že se těším. 🫠... Ale jsem nervózní.😬
Nastal čas, abychom se podívali na to, co nás v Kavalírech čeká. A bude to jízda!
Kníže se zlomených srdcem, záhadný osobní strážce a jedna dlouhá cesta napříč kraji... Odpočinková queer romantika s nádechem baroka.
Kníže Cardan už má po krk svého zpackaného života i neustálých hádek s matkou. Hnán touhou po svobodě a potřebou položit mezi sebe a své problémy pár desítek mil, vyráží na kavalírskou cestu, aby poznal cizí kraje a především, aby poznal sám sebe. Sebepoznání přece bolí míň, ne?
To by mu ale cestu nesměl zkřížit Palo, osobní strážce bez minulosti a se znepokojivou schopností nečekaně se zjevovat za zády. Pouhá náklonost a estetická přitažlivost však brzy přerostou v něco víc. A na to už pouhá kuráž stačit nebude.
Císařův pekař a Pekařův císař je klasika, která neumírá... ani přes svoje budovatelské songy. Ale zkoušeli jste to někdy sledovat skutečně pozorně?
Povánoční ship, který vznikl na základě asi půl vteřinového záběru ze scény, kdy se "záporácké kvarteto" snaží v druhé polovině otrávit Rudolfa (Matěje)...
Jak asi vypadala scéna mezi těmi čtyřmi, zatímco Rudolf zpívá mezi alchymisty?
RUDOLFÍNSKÁ PRAHA 2. POL. 16. STOL.
SLUNCEM OSVĚTLENÁ CHODBA LANGOVA PALÁCE, INT., DEN
Na liduprázdnou chodbu přibíhá ASTROLOG. Tváře má nafouklé, drží v nich víno. Jak mu to kluzká podlaha dovolí, vrhne se k oknu. Nedaří se mu ho otevřít, nakonec ho ale rozrazí. S hlasitým zaprskáním víno vyplivne a začne si rukávem otírat jazyk.
Za ním přichází MAGISTR KELLEY. Spěchá, ale ještě neběží. Před ústy si přidržuje bílý kapesník. Také on víno vyplivne, ústa zakrývá kapesníkem. Poté si pečlivě otře rty a, s obočím pozdviženým, kapesník opět ukryje do rukávu. Astrolog se dál očišťuje a co chvíli si kontroluje pulz.
Objeví se KOMOŘÍ LANG. Vypadá otřeseně. Také on víno vyplivne, a pak se opře rukama o parapet, hlavu schovanou mezi rameny. Do očí mu padá stín. Chvíli nepřítomně zírá ven, přemýšlí. Pak ale zavrtí hlavou a obrátí se zpátky k ostatním. Opět působí vyrovnaně.
Chodbou se přiloudá RUSSWORM, udiveně sleduje počínání ostatních. Přitom se usilovně mračí, jako by si snažil na něco vzpomenout, a ne a ne to najít.
Po chvíli si Magistr Kelley odkašle.
MAGISTR KELLEY
(nevzrušeně) Zajímavé cvičení.
Astrolog se k němu rozhněvaně otočí. Bota se mu smekne, ale ustojí to.
ASTROLOG
Cvičení?! Cvičení?! Vždyť jsem v tom málem nechal duší!
MAGISTR KELLEY
To by nebyla zase taková ztráta...
KOMOŘÍ LANG
(s podezřením) Russworme, vyplivl jste to víno, že ano?
Russworm se nechápavě zamračí.
RUSSWORM
Proč? Dobrý víno.
Na chodbě zavládne ticho. Na to Kelley pozvedne obočí a uznale stáhne koutky.
MAGISTR KELLEY
Musím říci, že ,přes svá nulová očekávání, jsem překvapen.
Russworm se na něj zaškaredí, znatelně však znejistí. Bezděky sevře jílec rapíru.
KOMOŘÍ LANG
(rozrušeně) To víno mohlo být přeci otrávené, Russworme! Copak se nepamatuješ?
Russworm vykulí oči, vzápětí se ale rozzáří. Langovi zmizí z tváře jakýkoli výraz.
RUSSWORM
(nadšeně) To bylo ono! Mně se to hned nějak…
Náhle se zarazí. Jeho úsměv postupně uvadne.
RUSSWORM
(váhavě) Počkej, říkals, že…
MAGISTR KELLEY
Dobrá, dobrá, pánové. Situace je veskrze prostá.
Kelly dlouhým gestem obsáhne všechny přítomné.
MAGISTR KELLEY
Někdo z nás měl otrávený pohár. Kromě vás, Russworme, ho nikdo nepolkl. Otrava však přesto není vyloučena. (se zaujetím) Tělo může reagovat i na velmi malé množství jedu. A la cantarela, jak se tomuto jedu říká v Itálii, je v tomto velmi spolehlivá.
Astrolog si znovu kontroluje tep. Lang zavře oči a palcem a ukazovákem si sevře kořen nosu.
Russworm se mračí do podlahy, rapír stále svírá v pěsti a co chvíli o něj nervózně poklepe prsty. Po chvíli se Lang zhluboka nadechne, jako by dospěl k rozhodnutí a obrací se ke Kelleymu.
Astrolog se kolem Russworma protáhne blíže ke Kelleymu.
ASTROLOG
A máte takové sérum?
Kelley se od něj odtáhne, ale přikývne.
MAGISTR KELLEY
Pochopitelně. Člověk nemůže pracovat s jedy a nemít nouzové řešení, abych tak řekl.
Znovu se obrací k Langovi.
MAGISTR KELLEY
Navrhuji tedy počkat někde v ústraní, dokud se na jednom z nás neprojeví příznaky. Pokud se do půl hodiny neobjeví, znamená to, že nikdo nebyl otráven a budeme moci pokračovat. Pokud ano, pak v rámci několika hodin nastane celkový kolaps organismu a smrt.
Astrolog tiše zakňučí. Lang se snaží tvářit klidně, obočí má ale svraštělé soustředěním.
KOMOŘÍ LANG
Jedno takové místo by tu bylo.
SALÓNEK V LANGOVĚ PALÁCI, INT., DEN
Čtveřice mužů (Kelley, Lang, Russworm, astrolog) sedí v křesílkách kolem malého stolku. Na stole stojí skleněná láhev se žlutavou tekutinou a zvonek. Kelly si nacpává dýmku. Tváří se klidně, ale ruka se mu třese.
Russworm nedůvěřivě bere láhev do ruky. Chvíli si ji prohlíží, pak ale pokrčí rameny a napije se, vzápětí však vyprskne a postaví pohár zpět na stůl.
RUSSWORM
Brr. Ta vaše deto.. detoxo… věc, chutná jak močůvka z hnoje.
Kelley si pokusí zapálit, ale nepodaří se mu to. Polohlasně zakleje, protřepe si prsty a začne znovu.
MAGISTR KELLEY
(kousavě) Pokud se vám to nelíbí, nemusíte to pít. Zrovna kolaps vašeho organismu je tak jako tak nevyhnutelný.
RUSSWORM
S váma se nikdo nebaví!
Lang ze svého křesla nesouhlasně mlaskne. Russworm cosi zabručí, ale poslušně pohár dopije.
Astrolog se zatím v křesílku nakloní blíže ke Kelleymu. Sám má svůj pohár dopitý a křečovitě ho svírá v prstech.
ASTROLOG
(vemlouvavě) Kdybyste byl tak laskav, já bych si to výtečné detoxikační sérum ještě vzal.
Kelley si konečně zapálí. Párkrát potáhne, vyfoukne kouř.
MAGISTR KELLEY
To bych vám neradil. Ve vyšších dávkách způsobuje velice nepříjemnou diarrhoeu.
ASTROLOG
Co prosím?
MAGISTR KELLEY
Průjem.
Astrolog vykulí oči, stáhne koutky a spěšně pohár odloží. Chvíli rukama nervózně poklepává o opěrky, pak je stiskne mezi koleny. Co chvilku si kontroluje pulz
KOMOŘÍ LANG
Neměli bychom nechávat Jeho Císařskou Milost bez dozoru.
Kelley znovu potáhne, pohodlně se opře v křesle a zvedne obočí.
MAGISTR KELLEY
Pokud si přejete zkolabovat před Jeho Milostí, pak prosím, jděte.
Lang se stáhne hlouběji do křesla a podepře si bradu dlaní. Mračí se a přemýšlí.
V tom se Russworm nakloní kupředu, rukama zapřený o opěrky křesla, jako by se chystal vstát. Ruce se mu ale chvějí tak, že zůstane sedět. Těžce dýchá a tvář se mu leskne potem.
Lang se v křesle poplašeně napřímí.
KOMOŘÍ LANG
Russworme?
Russworm zvedne ruku, ať mu dá chvilku. Polkne a chystá se něco říct, vzápětí ale vydá přidušený zvuk, semkne rty a chytí se za břicho.
Kelley ustrne s dýmkou v koutku úst. Astrolog si přestane kontrolovat tep a s nadějí Russworma pozoruje.
Jedině Lang se zvedne, pak ale zaváhá. Nejistě přejde k Russwormovu křeslu, zastaví se kousek od něj. Odkašle si.
KOMOŘÍ LANG
Russworme? Co je vám?
Russworm se choulí do sebe, hlavu téměř mezi koleny, paže zkřížené přes břicho. Když se Lang přiblíží, jenom cosi přidušeně zasténá. Lang sebou trhne a zatne pěsti. Zatěká pohledem k ostatním, jako by prosil o radu.
Magistr Kelley je chvíli pozoruje, pak tiše mlaskne a vstane.
MAGISTR KELLEY
Nuže, pánové, to bychom měli. Nejpozději do večera ho budete mít z krku, Langu.
No – možná o něco déle, díky tomu séru. Pokud ale máte tento pokoj v oblibě, doporučoval bych nechat ho přesunout jinam. Víte, součástí la cantarely je také arsenik a ten způsobuje různé… tělesné efekty.
KOMOŘÍ LANG
(polkne) Do večera?
MAGISTR KELLEY
Jak říkám, je to pouhý odhad.
Lang se rozčarovaně zadívá z těžce dýchajícího Russworma. Kelley se zatím zvedá a oprašuje si neexistující smítka z rukávu.
MAGISTR KELLEY
Je to na vás, příteli.
Lang sebou při oslovení příteli cukne. Kelley se nad tím nepatrně ušklíbne, rychle svůj výraz ale skryje. Vypadá zřetelně veseleji.
MAGISTR KELLEY
Pokud mne teď omluvíte, pánové, půjdu se podívat, co tropí Jeho Milost.
Otáčí se a odchází z pokoje. Dveře se za ním zabouchnou. Lang na ně zůstane nehybně zírat. Ruce má zaťaté v pěst a rty semknuté.
Astrolog se zatím uvolněně rozvalí v křesle, točí palci mlýnek a pohupuje zkříženými kotníky.
ASTROLOG
Asi je dobře, že se otrávil zrovna Russworm, a ne někdo z nás. Alespoň se toho trouby konečně zbavíme.
Lang stiskne a zase povolí čelisti. Stočí oči do podlahy. Pohled má prázdný, jako by na něco vzpomínal. Tu a tam mu cuknou koutky.
ASTROLOG
A víte, že mi ho asi není líto? Vždyť se na něj podívejte. Je to troska. Jenom měch vína. Možná kdysi někým býval, ale teď, kdo by se o něj ještě staral?
Spokojeně se dotkne vlastní tváře.
ASTROLOG
Zato my, johó, my jsme naživu a čeká nás krásná budoucnost. Jen co se zbavíme Rudolfa, čeká nás odměna... a bude přímo pohádková, zvláště, když se teď zbavíme jednoho podílu. Jenom někomu ze sloužících řekneme, že Russworm vypil moc vína a ať ho nechají odpočívat. Do večera máme vystaráno.
Lang se zhluboka nadechne. Povolí prsty a rozhodně se otáčí k astrologovi. Vypadá klidně a vyrovnaně, dívá se přímo na něj.
KOMOŘÍ LANG
Běžte za Kelleym.
ASTROLOG
(překvapeně) Jako... teď hned?
KOMOŘÍ LANG
Ano, teď hned.
ASTROLOG
Ale…
KOMOŘÍ LANG
Někdo na něj musí dohlížet. Jménem civilizace.
ASTROLOG
A vy…
KOMOŘÍ LANG
Já se tu postarám o zbytek.
Nastane krátká pauza, ve které muži soutěží pohledy. Nakonec se astrolog s tichým hučením zvedne. Protáhne se kolem Langa a s rukama před sebou jako krysa zmizí.
Lang čeká, dokud neuslyší zapadnout dveře. Pak si povzdechne, ramena mu poklesnou a on se opře rukama o opěradlo křesla. Chvíli tak jenom nahrbeně setrvá, než přes rameno promluví ke schoulenému a zřejmě nevnímajícímu Russwormovi.
KOMOŘÍ LANG
Dělám to jen proto, že bez tebe nemám podporu armády. Není to osobní.
Russworm přidušeně zasténá.
Lang se ustaraně zamračí. Spěšně přejde ke stolečku, zvedne zvonek a hlasitě zazvoní. Cinkot se rozlehne místností. Následuje ticho. Lang si spojí ruce za zády a zapruží v kotnících. Čeká. Chvíli sleduje dveře, pak se ale přeci jen podívá na Russworma.
KOMOŘÍ LANG
(tiše, spíš k sobě) Neboj, Kryštofe. Brzy někdo přijde.
