Nad Krkonoši se stahovala těžká mračna. Jako by se i hory samy nakláněly, aby se podívaly, co se to děje ve vesnici v jejich klínu. A tam, nad šumem borů, rachotem kamenů a klokotem říček, zněl táhlý, teskný tón, jako když kvílí meluzína.
Umíráček.
Z dřevěného kostelíka uprostřed návsi právě nesli rakev. Nebylo v ní nic, jen malíček s rodovým prstenem a pomačkaný klobouk. Víc toho nenašli.
Karl Friedrich von Trautenberk, o kterém za života málokdo pronesl vlídné slovo, byl po smrti. Hory si ho vzaly. Nebo tak se to alespoň mezi lidmi povídalo. Jednoho rána prý milostpán vyrazil z chalupy a už se nevrátil. Nikdo nevěděl, proč ani kam šel. A když se ho konečně vydali hledat, nenašli víc než ten prst a klobouk. Jako by si ho sám Krakonoš vzal k sobě.
Za rakví se začalo trousit smuteční procesí.
Jako první šla vdova Trautenberková, suknici černou jako havraní peří a přes ramena vlňák z té nejjemnější příze. Říkali jí Anče a byla milostpánovou děvečkou a hospodyní, než se s ní téměř před rokem oženil. Teď držela hlavu sklopenou, tváře bledé jako mléko a zaraženě mlčela.
Za Ančetem se loudal Kuba. Milostpánův čeledín měl síly za tři chlapi, rozumu však příliš nepobral, a tak koukal na smuteční procesí vyjeveně jako kotě na první sněhovou vločku.
Třetí člen malé domácnosti, hajný, klopýtal jako poslední a klopil oči k zemi. Kabát měl ušmudlaný a klobouk nakřivo a jak šel, žmoulal přitom v rukách pažbu flinty, ze které měl za okamžik vystřelit slavnostní salvu.
Z kostelíku vycházeli další a spolu s nimi, jako mlha po kopci, se valil šepot.
„Chudinka Anička,“ štkal kdosi. „Tak mladá a takový neštěstí.“
„O mrtvých jen dobře, paňmámo, ale její nebožtík manžel, to byl hrubián a lakomec. Vlídného slova aby z něho páčil. Prý se na Aničku párkrát ošklivě rozkřikl.“
„Ale co vás nemá,“ na to třetí hlas, šeptem, aby ho mohl každý slyšet. „Na ostatní, to jo, to byl starej Trautenberk jak ďas. Ale na Aničku ne. Holka to s ním uměla. Omotala si ho kolem prstíčku, cukrovala a sladký řečičky s ním vedla a česala se před otevřeným oknem jako nějaká princezna. A pán, ten zkrotl jak beránek a do měsíce byla veselka. Vidíte ten vlňák, co má vdova přes ramena? Ten jí přivezl před pár týdny až z města! A to byl šetřivec, až hrůza! Jo, Anče si to uměla zařídit.“
„Ale povídalo se, že si myslela na mladýho Kubu.“
„Však jí ho taky nikdo nevyfoukl. Před pánem nic, to byla jak anděl. Ale sotva vystrčil paty z domu, už se před klukem natřásala, jak lesní žínka v tůňce. Na vlastní oči jsem to viděla!“
„Fuj, že vám není hanba, vést takové řeči. Vždyť co si teď chudák Anička počne, bez manžela?“
„Jakýpak chudák, paňmámo. Vždyť tý holce právě celej ten statek i s chalupou spadl rovnou do klína.“
Hajný to všechno slyšel. Slyšel, ale neřekl nic. Jenom si pro sebe cosi mumlal pod knírem a malá očka se mu šířila strachem.
