#dolphintheroadie

[dolphintheroadie]

REAL DEE

[dolphintheroadie]

Dva dny s Frankie Cosmos ve Francii za mnou, zítra Paříž a ve čtvrtek ráno letim zpátky do Prahy. Na to, že je to takhle krátkej záskok se toho děje docela dost...

Začalo to zjíštěním, že všichni známe jednoho skvělýho guitar techa Nicka Harrise. Pokračovalo to tím, že nejoblíbenější hospodou kapely je v Praze Lokál na Dlouhý. Můj Lokál na Dlouhý! A že hned vedle je výbornej ten krámek “neše mázou”. Jasně, že Naše Maso je výborný! Ten burger v klasický housce s masem ve tvaru tý klasický housky!

Lyon a zatracení veganští

Naším masem, teda naším prvním cílem byl Lyon. Tamní polo-squat s klubem a přilehlými halami na výrobu a úpravu čehokoliv byl typickej androš! Jméno sedí... Grrrrrnd Zero. Nebo tak něco. V těch r se ztrácim! A docela jsem se ztrácel i v tý veganský večeři. No tyvole to byl samej klíček, samá zeleninka, chřoupalo to pískem a k tomu chlebik, kterej vypadal jak tučňák! Hm, tak hlavně, že nechcípaj zvířata žejo. Ale Delfín si klidně scípnout může. To sem zvědavej, kdo potom tu tour odmanaguje. Asi nějaká kráva. No holky, já padám... No jak jsem vstával asi v 5am, tak jsem byl nějakej unavenej a tak jsem tam po soundchecku padnul.

Ráno a já mám smůlu na jídlo

Ráno jsem omrknul ty přilehlý haly. Makalo tam pár týpků na různejch bednách z překližky, opravovali autobus a různě tam lítaly jiskry od flexi. Poděkovali jsme Deanovi za večeři, dali si kafe a vyrazili směrem do Dijonu. Cestou jsme ještě zabloudili do malého městečka Beaune, vyhlášeného svými malebnými baráčky. Pravda. Vysadil jsem newyorčany a jel hledat parking spot. Našel jsem krásný parkoviště pro autobusy a zadarmo jenže než jsem za nimi došel do restošky, tak v ní přestali vařit. Nevadí, dám si něco v Dijonu. Po cestě na loď (jop, hráli jsme na lodi) jsme se zastavili ve Fallone Music Storu, kde si Greta koupila novej popruh na kytaru.

Nemám rád kontrolky

Trochu mne znepokojila rozsvícená kontrolka ve tvaru autobaterky, která, jak dobře víme znamená, že to nedobíjí. Legend. Kolikrát tak nastartuju než se vybije? Třikrát? Čtyřikrát? Heh, bylo to dvakrát no... Volám, radím se jakej nejlepší postup zvolit a asistenčka mi shání nejbližší servis. 6km není špatný, ale jak se tam dostanu, když nenastartuju? Volám, radím se jakej nejlepší postup zvolit a k tomu dostávám info, že v servisu mají do 7pm. Super. Je 6.39pm. Takže i kdyby mě tam odtáhli, tak to nestihneme. Nedá mi to a zkoušim otočit klíčkem. Bingo, motor běží, kontrolka pořád svítí. Bouchám s dveřma a pálim těch 6km. Technik stojí na dvoře a vyhlíží mě v modrých montérkách Mercedes Benz. Je 7.06pm. Technik nerozumí ani prd anglicky, a tak ukazuju na červenou kontrolku baterky a vysvětluju mu, přesto anglicky, že to zheblo, pak to nešlo nadlábnout, pak to dláblo a já to potřebuju nadlábnout kdykoliv budu chtít, a tak proto, že jsem tady. Ukazuje mi, abych uhnul, že potřebuje zabouchnout dveře a jet na halu. Moudřejší ustoupí...

Merci beacoup za KFC

Než jsem se rafael nadál, tak jsem měl Pooha na zvedáku a cizí chlap se v něm vrtal. Bylo mi jasný, že to bude řemen na altíku anebo altík. No nic, vrtej se frantíku. Týpek v hodobóžovym mě zatím dovedl k televizi, pustil tam zprávy ve francoužštině a lámavou angličtinou ukázal prstem na automat s kafem a záchod. Merci beacoup! Francie se zvedá ze sraček. Po hodince dostávám, po celým dni, kdy jsem měl jen tatranku, hlad. Na netu dohledávám nedaleký KFC, na který bych se nejradši vykašlal a něco, co se jmenuje Buffalo Grill z čehož mám už podle názvu docela strach. Z mechanika se snažím vyrazit, jak dlouho to ještě potrvá, ale nechci bejt otravnej, sám vim jaký to je a že až to bude, tak to bude. Mechanik samozřejmě nechápe, a tak dělám rukama vidličku a nůž směřující do pusy. Dostává se mi instrukcí, jak se dostat do KFC. Merci beacoup. Jdu do Buffalo Grillu in the middle of nowhere. Dávám klasiku, medium hovězák, hrancle, malý pivíno a perlivku no a jen, co položim vidličku mi zvoní francouzský číslo. Zvedám a hned slyším, “Haló, mercedes.” Odpovídám otázkou, “Hey cool, is it ready?”. Odpověď “Mercedes” mne utvrdila v tom, že mluvím s mechanikem :-) Rozhovor končím informací, že tam budu za deset minut. Platím 14$, což je celkem fajn cena. Frčim zpátky do servisu, potkávám převlíknutého mechanika, třesu mu pravicí a mizim zpátky k lodi...

[dolphintheroadie]

První obrázek jsou tři kapelní dodávky u posprejovanýho lajpcišskýho Werk 2.

Druhý obrázek je komín uprostřed hajzlu v posprejovaným lajpcišským Werk 2.

Třetí je ultimátní super dobrá vegan véča v posprejovaným lajpcišským Werk 2.

Čtvrtý obsahuje záběr z gigu Red Apollo v posprejovaným lajpcišským Werk 2.

[dolphintheroadie]

Heaven In Her Arms... se jmenuje japonská kapela, která teď sedí za mnou. Je jich sedm a jsou si podobní :-) Poslední dobou mám štěstí na kapely, který mne dost baví! Tahle mne baví taky. A kluci z Německa, předkapela Red Apollo jsou taky celkem parádní.

V neděli jsem ráno vyrazil, abych je našel na berlínským letišti Schonefeld čímž jsem si připomněl rok a něco starý přistání právě tam, kdy jsme s Dandou (zdravimtě) po měsíci zmizeli z Kanárů, abychom se dostali na finále soutěže, kde hráli The Atavští (zdravimvás). Tyvole to byl strašnej mejdan! No s japonštími jsme se našli, seznámili a přesunuli se do centra do pankovýho squoto-klubu Zukunft am Ostkreuz. Jako již tradičně dorazil Vítek. Zaběhli jsme nedaleko na véču. Brocoli X Bolognese. Pak jsme prozkoumali klubík a nad hlavama jsme našli obří starou kino promítačku MEO 5 vyrobenou v Československu. Hézký. Oba jsme byli unavení, ale jenom já musel být schopný žít. A tak jel Víťa domů spát.

Musim říct, že koncík našláplej! To zase povezu domů merche...  Pobalil jsem kabely a zavřel kejsy. Naházel jsem to do auta a že jakože frčíme. Cestou se jen stavíme v Pizzošce. Hostel Industrial Palast je hlučný, ale naštěstí jen na recepci. Pokoj pro osm je parádní, dávám sprchu a čežuš...

V 11 mne probouzí vedro! Otevírám oči a před sebou na posteli mám nalepenej růžovej papírek s nápisem “we will be back until 11:30! hiha”. V poledne vyrážíme do record storu Adazio 380 a já něco kupuju. Konkrétně tři céda s nečím neznámým a jejich silný kafe. Z lásky. Pro lásku. Nebo tak nějak. Pak už vyrážíme směr Gottingen, který je vzdálený cca 350km. Kdyby němcí furt něco nekopali, tak by to byla pohoda. Jenže oni pořád něco kopou. Ale zase to budou mít hezký žejo. No bodejť! Takže se nám cesta trochu protáhla, ale zvládli jsme to. Konečná objížďka deset kilometrů před městem byla už jen třešničkou na dortu. No a ta objížďka ve městě byla už jen třešničkou na třešničce na dortu...

[dolphintheroadie]

Takže Takže Takže... kde jsem to skončil!

Ani nevím, protože včera jsem nepsal a jak uděláš pauzu, tak už pak nevíš. Proto je dobrý si všechno psát. Znáte takový ty rodičovský nebo učitelský věty typu: “Piš si to někam nebo to zapomeneš!” To je sice prauda, ale není to tak úplně můj včerejší případ, protože já včera nepsal záměrně. Po příjezdu do německého Karlsruhe jsem jen vyřídil pár mailů a šel si na dvě hodinky lehnout na gauč. Po koncertě jsme měli totiž naplánovanou štreku do belgického Liége (cca 400km), kde máme booknutý hotel na víc nocí jelikož je to uprostřed dvou koncertů, kde hrajeme a taky potom relativně blízko do Calais odkud vyplouváme na ostrovy. Tam mne čeká poslední gig s Caligulas Horse v Southamptonu, den na to je ponechám v Londýně a vyrazím sám zpět nach Prag. Oni pak ještě v Londýně hrají nicméně o dva dny později a poslední gig je čeká v Barceloně na Be Prog festivalu.

Jsem ze sorty sortičky lidí, kteří mají tělo a mysl nastavenou tak, že když je světlo, tak pracují a žijí a když je tma, tak by měli spát. I přes to jsem schopný v noci pracovat, ale s tím vnitřním pocitem, že je tma a noc a měl bych spát. No a i tak jsem tenhle noční přejezd zvládl i nad svá očekávání bravůrně a nebyl jsem nikterak unaven. Asi díky těm dvěma hodinám. Zhruba v 11pm jsme vyrazili z Karlsruhe směr Liége. Copak o to, dorazit jen tam by byl klídek jenže tour manager Chris pracuje ještě pro jednu další kapelu, se kterou měl domluvený jedno menežování v Madridu. Takže v Liége jsem na hotelu vysadil kapelu a s Chrisem se vydal do Bruselu na letiště krátce po 3.30am. Zpátky jsem se dostal v 6am. Parkoviště supr malý, takže jsem odpojil vlek a postavil obojí hezky pěkně vedle sebe. Slušná šichta. Hastag tourlife! Naštěstí lobby call je v 1pm, takže stihnu i usnout.

12.39. Probouzí mne teplo. Dávám spršku. Měním trencle. Čas ideální k opětovnému připojení traileru a rozběhnutí klimatizace. Kapelníčci se byli někde podívat a přinesli mi hezkou bagetku a redbull. Pak už jsme vyrazili. A jeli. Cestou mi vjel do cesty jeden kripl s kamionem, ale já to hezky zvládnul.

Šťastně teď jsme v Nijmegenu v klubu Doornroosje a poslední fotka mluví za všechno...

[dolphintheroadie]

Švýcarsko je nádherný! Včetně toho šílenýho vedra!

Vzbudil jsem se asi v 11am, protože předtím jsem nespal asi 30hod. Cesta pro kluky do Lyonu moc hladce nešla neboť němcí pořád něco staví, a tak je dálnice pořád zašpérovaná. Odpočinek teda zaslouženej! V poledne byl van call a cílem se stala vyhlášená lausannská sýrová reštyka (as you can see na první fotce aka sýrové fondue pro vosum). Připadal jsem si jako když máčim buchtičky do šódó. Po žranici jsme se ještě podívali na kopeček za restauraci a nestačili jsme zírat. Skvělý výhled na Lac Léman a protější francouzské kopce. Mimochodem na břehu tohohle jezera nicméně o kus dál leží i město Montreaux, kde při nahrávání alba složili Deep Purple písničku Smoke on the Water posléze, co kompletně shořelo celé kasino i s aparaturou Franka Zappy a jeho kapely, když tam hráli na vyhlášeném jazzovém festivalu, který je tam dodnes.

Po návratu k dodávce jsme si všimli, že jedno z kol na traileru je celkem slušně měkký! Od boku jsem ho trochu pokopal a nohou ho laškovně pomačkal a spíš než měkký bylo absolutně prázdný. Ten efekt lehce vypuštěnýho kola způsobovalo to, že trailer je dvounápravový a tudíž zadní druhá náprava držela obstojně výšku a zatížení a absolutní duševní prázdnota kola druhého nebyla tak znát (ve slutečnosti jsou ty gumy bezdušový). Dojeli jsme k čerpačce a kolo jsme dofoukli nicméně už tam jsem si všimnul, že ventilek lehce uchází. Namířeno jsme měli do druhé švýcarské lokace, a to do Prattelnu, což je tak na kraji Švýcarska, že už se tam mluví německy. Dvě hodiny cesty, a to by kolo mělo vydržet, pokud bude ještě zlobit. V půlce jsme zastavili pro dotankování a já šel s kompresorem pokárat dozadu kolo, které samozřejmě zlobilo. Bylo pokáráno dvěma a půl bary. To docela ujde na to, že uchází. Další hodinku do cíle zase vydrží než ho definitivně vyměním. Cesta byla jinak krásně easy až na jeden úsek, kde lehounce zapršelo, avšak nikdo z nás osmi v dodávce absolutně netušil z čeho. Asi to vedro je k breku.

V Prattelnu jsme hravě našli venue Koncertfabrik Z7, které se nachází ve staré obří plechové hale. Kapacita 1000 píplů. Mimochodem venue se nám hledají celkem dobře díky červenému nighlineru, který mají Opeth. Zastavil jsem k němu face to face a pomohl s backlinem z vleku. Ten jsem si pak odpojil, povolil inkriminované kolo na přední nápravě a pomocí středového pojezdového kolečka si trailer zvednul tak, aby přední náprava byla ve vzduchu. Kolo jsem sundal, nasadil nové a bylo. Při servisování jsem ještě poladil zadní světlo, které mělo tendence nesvítit. Už svítí.

Dinner is ready! Umýt ruce a ke stolu...

Caligulas Horse - 8.00pm

Opeth - 9.20pm

[dolphintheroadie]

Nazdárek Čitálci, tady Pisálek!

Pro ty, kteří nevědí, se Dolphin The Roadie hlásí znovu do plavby aka Modrá krevní flow! Tentokrát se chystalo něco velkýho... Už když jsem byl na tour s Harley Flanaganem a jeho kumpánama, tak mi při cestě na již mimoevropskej ostrov přišel mail z velitelství jestli budu mít čas v druhé polovině června. Prý je to s australskými Caligulas Horse. Což o to, kluky jsem proklepnul, ale bohužel neznámost. Co mne však VELICE příjemně potěšilo byl fakt, že tihle klucí jedou jako support pro kapely Anathema, Opeth a Pain of Salvation. První dvě poslouchám, takže nebylo o čem! V dekoracích jsem pro jistotu vzal volno na tři měsíce (sranda fórek)...

No a teď jsem zrovna v backstagi v klubu Les Docks ve švýcarském Lausanne... Tahle tour bude skvělá!

Dolphin

http://caligulashorse.com/tour/

https://www.instagram.com/dvojkar/

[dolphintheroadie]

Středa. Den brzkýho vstávání aka promotér, u kterého jsme spali v super skvělým bejváku šel ráno do práce a my museli vypadnout :-) Nicméně super bejvák, jak říkám. Sedli jsme do dodávky a vyrazili do klubu, kde jsme měli ještě nějaké věci. Naložili jsme je a s malou zastávkou ve Starbucks se dali na cestu do Amsterdamu, který kluci chtěli vidět, protože byli poprvé v Holandsku. O Coffee shopech věděli málo, takže nešlo jinak než je tam vzít. A nebylo překvapení, že si vybrali. To, co si vybrali tam ihned zpracovali a poté následovala pizza nálož ve vedlejším italském podniku. Z Amsterdamu jsem poslal pohled a zjistil, že kluci umí perfektní čžš.

Čekal nás Groningen, město na severu Holandska, ve kterém už jsem jednou byl. Konkrétně v klubu Vera, kde hrály kapely jako třeba Faith No More. Tentokrát nás čekal Crowbar na rohu úzké uličky. Zapárkoval jsem naproti přes ulici a po rozhlédnutí jsem zjistil, že stojíme před obchodem s modely, takže po chvilce nostalgie jsem otevřel dveře a vniknul. Ven jsem se dostal po relativně krátké návštěvě s Volkswagenem T3 Camper do kterého se pustím po příjezdu. Bude se nádherně vyjímat na pláži se surfem.

Dvě dámy vlastnící Crowbar byly super. Přichystaly nám parádní pasta with falafel a také verzi s klobáskou. Pěkně jsem se nažďuchnul! Potom jsem s jednou z dam zajel do místních zkušeben pro půjčený backline. Děkovačka v podobě toaletních papírů nezklame nikdy. Koncert super šlapavej. Lidi se bavili, řekl bych!

Po koncertě byl domluvený přesun k promotérovi do jeho place. Vzali jsme ještě jednoho jeho kámoše osvětlovače a samotný Stevie se po neúspěšném pokusu nacpat jeho kolo do dodávky vydal na navigátorskou cestu před naším Owlem (tak se jmenuje Ford, kterým jezdíme). V celém městě (a také celé zemi) probíhala tzv. Kings night, což je jakýsi předsvátek tzv. Kings day, který následoval, a tak nebylo úplně jednoduché probojovat se až ke Stevovi. Nakonec se nám to podařilo a já úspěšně zaparkoval v ulici naproti. Stevův byt byl čistě skvěle pankáčskej! Na zdech spousta fotek z pankáčkejch mejdanů včetně nespočtu true čírařů, kříváků s bodákama, tygrovanýma botama a zasyfleným toastovačem! I felt great! Dali jsme pár pivek, který Stevie nakoupil dopředu, pokecali o tom jestli se v Kanadě mluví francouzsky a v kolik budeme vstávat...

Je 11 am a já se probouzím samovolně. Kolem mne už je způlky rušno, a tak se postupně probouzím s druhou půlkou oleženstva. Stevův kámoš (jméno si nepamatuju) se všech ptá na kafe. Dávám si. Pak dorazí z vedlejší místnosti Stevie a ptá se na snídani. Dávám si. Zase trochu kecáme o cestě do Dusseldorfu a tak. Lehce po dvanácté startujeme směr Dusseldorf. Chčije. Pak přestává a sluní svítíčko. Hravě přejíždíme do Německa a míjíme patníky. Kluci jsou překvapení, jak krátké vzdálenosti jsou mezi jednotlivý státy. Kanada :-) Lehce po čtvrté hodině přijíždíme na apartmánek a kluci uvítají hlavně pračku. Greg projevil zájem o kadeřníka a bleskově seběhl dolů do přízemí, kde ho za 10 dolarů ostříhali. Smál jsem se mu, že vypadá, jako jeden kamarád. Zdravim Rashida ;-) Chvilka odpočinku po cestě a po cca půl hodince vyrážíme do venue. Finally! Stavíme. Objednáváme pizzu. Já konkrétně tuňákovou.