Je zajímavý všímat si, jak se skoro u každého člověka, s nímž trávím nějaký čas, ukáže, že umí něco jedinečného.
- A. například vydává na polštáře práskací zvuky. Zní to zvláštně a nechápu, jak to dělá, i když je to prý jednoduché (pouze stačí, aby to byl polštář s péřovou výplní.) No.. tak asi jo, no.
- L. dokáže zuby vycvakat melodii. Krátila si tím ve škole čekání na odpolední semináře, zatímco já tiše zírala a nechápala.
- J. umí mávat rukou tak rychle, až mu palec pleská o dlaň. Tohle se jednou naučím, jsem o tom přesvědčená!
- M. rád střílí víčky z PET lahví, při čemž se přesně vyzná, jaké hrdlo a jak velké má víčko být, aby dolétlo co nejdále. Obdivuji, jak dokáže víčkem přestřelit celou místnost.
- O. si často prsty velmi hlasitě klepe do zdi/nebo v noci do rámu postele, když nemůže usnout – je velký zážitek, když vy jste ten, kdo spí ve vedlejším pokoji. Nejednou jsem se ho snažila napodobit, ale marně. Musí mít na to nějaký grif či co.
Všechny tyhle dovednosti jim celkem závidím. Já se mohu chlubit pouze takovými obyčejnějšími. Jako třeba hýbání obočím (každým zvlášť). Taky dokážu hýbat ušima. Srolovat jazyk do ruličky. Nebo si jazykem dosáhnout na špičku nosu (edit: dobře, tak né úplně na špičku, ale i tak dost daleko, no fakt!). Praskat klouby (i když to se ostatním moc nelíbí.) A rozhodně se toho chci ještě hodně naučit, je super tím pak ostatní ohromovat.
Akorát sbalit se mi na to zatím nikoho nepodařilo.
