Každý má občas nějaké své strachy. Každý.
Já jsem se ty své postupem času naučila rozlišovat na ty, které:
1. se dají úspěšně ignorovat,
2. ty, kterých se můžu silou vůle zbavit nebo je aspoň omezit na minimum, abych jimi nebyla každých pět minut paralyzovaná,
3. a pak ty, které tu prostě jsou, je naivní doufat, že se jich někdy zbavím a prostě se s nimi musím naučit žít a hotovo.
Mezi ty mé nejčastější strachy patří například obava z kombinace dítěte a balónku. Vždy mám chuť buď mu ten balónek okamžitě propíchnout a zkrátit tak čekání na prasknutí, které stejně vždy nakonec přijde (protože prostě dítě + cokoliv křehké = výbuch), nebo se aspoň pokusit od tohoto děsivého výjevu utéct co nejdál.
Pavouci. Ne, že bych je přímo nesnášela, pouze se cítím příjemněji, když je nemám v dosahu. Nevadí mi, když pavouk jen celé dny tiše vysedává v horním rohu místnosti a já mám přehled o každém jeho pohybu. On je tak pěkně v teple, hlady očividně netrpí, a pokud se nepřemístí nad místo, kde pobývá moje maličkost, náš vztah se nese na pozitivní vlně respektu a snášenlivosti.
Z velké vodní plochy pode mnou se mi také vždy rozklepou kolena. Nepříjemná situace, kdy sedím na můstku řeky, nohy mi z něj visí volně dolů a já si říkám, že každou chvíli jistě přijde nějaký maniak a rozhodne se mě shodit dolů. Jen tak, ze srandy.
Obava z neznámých chutí. Sníst šneka by mi nevadilo, ale proč jen ho připravovali na tom podivně páchnoucím koření? Inu, nemusím mít všechno.
Dřív jsem se mimo jiné bála plakat před jakýmkoliv živoucím tvorem (kromě mého drahého morčete nebo již výše zmiňovaného pavouka). A dlouho se mi to i dařilo, připravit ostatní o pohled na mě - usoplenou, nateklou. Až loni jsem si ale s příchodem maturity a častých psychicky náročných situací přerovnala priority a dnes nemám problém se rozbrečet i spolu s kamarádkou na cestě domů uvnitř přecpaného metra. No co. Když to přijde, tak to přijde.
Dále strach z nepředvídatelnosti lásek a dopravního podniku, (ne)dosolení rýže při vaření, že skončí má oblíbená skladba a já budu muset po X-té stisknout replay, z toho, že čas plyne příliš rychle nebo naopak děěěsně pomalu.
Nejčastěji se ovšem bojím se toho, že nebudu dostatečně zajímavým společníkem a každý se se mnou dřív nebo později bude nudit. Tím se od svých blízkých začnu postupně vzdalovat, až z nás nakonec budou jen dobří známí, které pojí společná minulost a vzpomínky.
Se vším tím se ale stejně musím nakonec naučit žít, umět si z toho udělat srandu, nenechat se tím omezovat. Život totiž máme jen jeden. A tím nejhorším strachem ze všech je bát se žít a nedat do toho vše. Na což já si chci dát sakra pozor.
