Jak jsem se tady nic nenaučil
Universidad de Costa Rica se ráda chlubí tím, že je nejlepší univerzitou ve Střední Americe a Karibiku. Po dvou měsících studia mohu pouze konstatovat, že pokud je to pravda, nechci vidět úroveň těch zbylých škol.
V určité míře rozladění zdaleka nejsem sám – co jsem se bavil se kolegy výměnnými studenty, na většinu z nich čekala řada nesmyslných překážek, které jim znemožnily zapsat si skutečně zajímavé kurzy, případně je náplň kurzů natolik banální, že většinu z těch moře povinných hodin tráví civěním z okna. Je fakt, že někdy z něj můžete sledovat lenochody, takže bych to za zcela ztracený čas rozhodně nepovažoval. Ale ti, co zde jeli skutečně nasbírat nové znalosti, jsou celkem dost rozladění.
Jak jsem zmínil dříve, já mám tady celkem čtyři kurzy, dva na právech, dva na místní FSV. Krátkou rešerši hodnotící kvalitu výuky bych začal na katedře politologie.
Nejlepším kurzem vůbec je Política Internacional vedená Constantinem Urcuyem. Tenhle bývalý poradce prezidenta a exposlanec je skutečná kapacita v oboru a známá osobnost kostarické politiky a médií (znají ho i místní známí z jiných oborů jako veterina nebo zubařina). Vzhledem k tomu, že kurz je veden jako repertorio, je určen studentům všech oborů, takže náročnost není příliš vysoká, ale výklad je zajímavý (byť pro mne nic extra nového) a profesor má vážně skutečný zájem lidi něco naučit a navnadit je ke sledování mezinárodního dění. Má skvělý smysl pro humor a je nesmírně ochotný, domluvil mi například rozhovor se svou kamarádkou, která je čirou náhodou soudkyně Meziamerického soudu pro lidská práva… Fajn jsou i spolužáci, inženýr Alonso, zubařka María, hispanistka Laura, geolog José, je to fajn banda. Navíc se mnou do hodiny chodí Matyáš a dvě Francouzky, takže máme mezinárodní přesah i v obsazení. Trochu speciální případ je pak asi čtyřicetiletá María Luisa studující anglistiku. Paní se trochu ztrácí v tom, co je to mezinárodní politika, ale neváhá mít názor a tvrdě si jej obhajovat, takže už nám třikrát zcela rozbila hodinu vášnivou diskuzí s Urcuyem o úplné blbosti (jednou to byl význam slova analýza, jednou nekonečnost Boha a jednou Trump). Profesor ji nemohl tak úplně uzemnit, přeci jen, není to nějaký přidrzlý studentík, ale žena v letech, takže se s ní jenom zoufale handrkuje, zatímco zbytek třídy se mermomocí snaží nepropuknout v halasitý chechot.
Profesorka Sara Barrios Rodríguez vede kurz Democracia y Derechos Humanos. Veselá babička, která občas do hodiny dotáhne svou cca dvanáctiletou vnučku, aby si v první lavici četla a pak s ní šla na oběd, prokládá výklad hromadou (asi) vtipných historek, které ale chrlí tak rychle, že většinou vůbec nechápu, o čem mluv, případně mluví o lidech a situacích, k nimž mi schází kontext, takže zatímco většina třídy se rozesměje, já nechápavě zírán (a třída se rozesměje podruhé). Tenhle kurz mi pravidelně žere vůbec nejvíce času – hromada četby článků (cca 100 stránek na každý týden, a španělsky, takže jeden celý večer tím zabiju spolehlivě), navíc už jsme psali dva krátké kvízy, jeden průběžný velký test, odevzdávali analýzu případu na hodině, a co byl největší gól, chtěla po nás, abychom udělali koláž s obrázky představujícími stav ochrany lidských práv na Kostarice. Jako, mít 13 let, tak si to asi užiju, ale v mém věku to bylo více WTFoidní. Vizualizoval jsem průběh případu zákazu a posléze povolení umělého oplodnění v zemi, načetl kolem toho hromadu článků a graficky to znázornil jako novinové sloupky, ale profesorce se více líbila malůvka spolužačky vodovkama, kde dvě mámy drží v náručí dvě děti. Oukej. Spolužáci nejsou špatní, jen z nich mám trochu pocit, že na to, že jsou ve třeťáku, toho příliš nevědí a hodiny prokládají dost nepochopitelnými dotazy. A taky jsou to celkem flinkové, nedovedu si jinak vysvětlit, proč z prvního kvízu jsem 10/10 měl jako jediný já, a to jsem si navíc nebyl úplně jistý ani tím, že jsem pochopil zadání otázky. Ještě mě navíc čekají 3 další kvízy, další domácí práce, finální test a odevzdání a prezentace skupinové eseje (na kterou jsem se zatím ani nepodíval). Jo, a příští hodinu máme připravit komentář k dalšímu případu. Nejhorší je, že se pořád více méně plácáme dokola dokola dokola toho, co je to demokracie, jak je garantována, a vůbec se to nějak celé opakuje.
Vzhůru na práva. Karla Blanco Rojas vede kurz Investigación Jurídica. Účelem tohoto předmětu je naučit studenty právní metodologii. V teorii jako dobrý, praxe je ovšem trochu… No, pokulhává. Karla je v jádru fajn ženská, ale její postupy mi někdy přijdou dost podivné. Vést tři hodiny přednášek o výhodách a nevýhodách laického státu… Kde jsme? V roce 1920? Moc se mi nepozdávalo, jakým způsobem se snažila názorově formovat naše postoje k dané problematice. Jsem moc zvědav, co mi řekne na mou kraťoučkou esej na dané téma, kterou jsme měli sepsat. Vedle toho je dost zvláštní sledovat, jak s ní děcka mávají. Již dvakrát se stalo, že den před odevzdáním nějaké průběžné práce zasypaly společný Whatsapp chat hromadné prosby o přesunutí termínu odevzdání, páč neměli dost času, mají písemky, pomáhali mamince stěhovat, … Jako WTF? Kde jsme? Na základce? A profesorka vždycky ochotně posouvá tu o týden, tu o dva. A měli jste vidět jednu z hodin, kde výuku o argumentačních faulech (obecně užitečná věc!) pojala jako soutěž dvou týmů o čokoládu. Poprvé jsem viděl skutečný latinskoamerický temperament a sassiness v akci. Přes jekot a napadání obou skupin jsem sotva slyšel vlastního slova a nabyl dojmu, že když tohle vyvádějí kvůli čokoládě, tak pro peníze by se tady pozabíjeli. Slečny šermovaly rukama, vlasy vlály, chlapci po sobě hulákali, no panoptikum. Za měsíc prezentujeme esej o gay adopcích (srovnání právního postavení homosex párů na Kostarice, v Mexiku a Česku). Tak uvidíme, jak moc zabrnkáme Karle na nervy. Z tématu výzkumné eseje můžete dovodit, že jsem v holportu i s Mexičankami Reynou a Nancy a dvěma hyperaktivními místními studentkami Zelene a Jenniffer (ještě o nich napíšu v pozdějším příspěvku o politice na UCR). Za spolužáky mám dále i Davida, který zbožňuje zvuk svého hlasu, self-described androgynního Joela, který studuje práva a teologii a je angažuje se v místním queer hnutí, milionářskou dcerku Natashu z Escazú, tři postpubertální slečny, které vždycky sedí za mnou a celé dvě hodiny se hlasitě hihňají, a kdykoli se na ně otočím, přímo vybuchnou v hurónský smích, zhruba pět profesionálně se tvářících studentů, kteří mají práci v parlamentu, advokátních kancelářích nebo UCR a snaží se nějak udržet úroveň výuky, týpka, co sedí ve třídě v černých slunečních brýlích a ušance, a pak asi tucet dalších lidí, kteří jsou milí a všechno, jen jsem u nich moc nedetekoval osobnost. Takže vlastně taková normální třída.
Zlatým hřebem jsou Contratos Comerciales Modernos, aneb nejzoufalejší kurz ever. Profesorka Girón každou hodinu přichází o 40 minut později. Program je pak dvojí. Nějaká skupina prezentuje jedno z témat, takže čtou slajdy prezentace tu o Vídeňské úmluvě, tu o Facebooku, tu o… ani vlastně nevím, dávat pozor je ztráta času. Případně profesorka vytáhne vytištěné slajdy něčí prezentace a čte je. To ji baví tak 40 minut, pak to zaklapne a rozloučíme se. Tuhle práci bych chtěl taky! Odmakat 40 minut a být placen za dvě hodiny, pánové, kdo z vás na to má? A co hůř, říká to blbě, už jsem na dvou lekcích musel zvednout ruku a přerušit ji s tím, že to je zavádějící informace a ve skutečnosti je to tak a tak a tak (třeba Kostarika není smluvním státem CISG). Po hodině pak za mnou chodí studenti, že jim je hrozně stydno a za profesorku se omlouvají a že je hrozné že já je tady vlastně musím doučovat za ni. Takže, na tomto místě bych velmi rád srdečně poděkoval doktorce Kláře Drličkové, jejíž jeden a půl roku dlouhý dril na seminářích kurzů mezinárodního práva soukromého a obchodního mě nabrífoval natolik, že tady můžu v pohodě celý seminář profacebookovat, protože nic nového se dozvědět fakt nemůžu. Kdybych tady na ně vytáhl takový jeden aplikační test CISG, asi by hořce zaplakali. Děkuju! Zrovna zítra jdeme prezentovat i my, naše skupina složená ze mě, pana Reného, cca 45 letého úředníka, který neumí anglicky (nezná např. slovo management), radikálního marxisty Antonia a fanouška motorek Estebana, kterému je všechno jedno a většinu hodin prospí. Chuťovčička. Budu přednášek o contratos de management. Bude to zajímat přesně 0 lidí, vrátanie profesorky. Třídu pak doplňuje cca 25 dalších lidí, ale nikdy jsem je neviděl všechny pohromadě, protože účast na hodinách je – z pochopitelných důvodů nulové přínosnosti – prachbídná. Každopádně je to dost otrava a dost velká ztráta času.
Celkově můžu říct, že jsem strašně rád, že jsem na Kostariku nejel čistě kvůli akademickým důvodům. V tomhle směru mi to mnoho nedává. Pobyt tady si však nesmírně užívám, skoro ani nemůžu uvěřit, že jsem již v jeho druhé polovině, a nějaké drobné starosti se školou hážu za hlavu. Prostě pura vida!