#fléda

[paskvilnet]

Fléda, akce Streetlife 26.1.2002, Štefánikova 24, Brno

Brno se zdá v noci jako docela smutné město. I když tu funguje spousta nočních klubů, málokterý si dokáže udržet stabilní kvalitu programu a také pravidelné návštěvníky. Odpověď na otázku -Kde to v Brně stojí za to?- proto není příliš jednoduchá.

Nově otevřený klub na Štefánikově ulici však přece jen slibuje mnohé. A to nejen díky vychytanému designu, ale také díky zajímavé historii, která se váže k jeho atypickému názvu Fléda.

Flédu jsme navštívili v den, kdy hostila pravidelnou brněnskou hiphopovou akci Street life. Jak se zdá, hiphop má v Brně docela tuhý kořínek, protože tu nebývá zvykem, aby na podobný koncert přišlo 700 lidí.

Dramaturgie Flédy však neinklinuje pouze k velkým koncertům a parties a zájem má především o využití multifunkčního sálu s projekcí. Klub se tak stále dostavuje a finální podobu bychom mohli zkusit ještě o pár měsíců později.

Sečteno a podtrženo. V Brně ještě nebyl tak hezký a dobře organizovaný klub. Dosavadní akce jako byly housová Eternity či hiphopový Streetlife taky určitě nezklamou příznivce svého žánru. Budeme se těšit, že vyjdou i ostatní plány.

[paralyzovana]

Tekutý karamel (Fink, Fléda, 10. 11. 2015, Brno)

Úterní večer byl v Brně ve znamení jednoho velkého dilematu. Zatímco z Kabinetu Múz se linuly zvuky novinkového Carp českých Please the Trees a Last Year´s Savage, které má na svědomí zaoceánská Shilpa Ray, o pár ulic opodál v klubu Fléda vlály výhradně britské vlajky – melancholičtí indie-rockeři She Drew The Gun předskakovali folk-bluesovému písničkáři Finkovi. A tak tentokrát volba padla na Flédu…

Povětšinou odcházím z koncertů nadšená, fascinovaná, hudebně uspokojená a s myšlenkou na konkrétní okamžiky, konkrétní pohyby, konkrétní songy. Všecko se to vrývá do paměti a dlouho setrvává… Dnes to ale bylo jinak. Velikost zážitku byla tak omamující, že si to vlastně skoro nepamatuju. Takovej ten pocit, jako když jdete na rande, jste tak příjemně nervózní a pak si sednete, dáte si kafe a o dvě hodiny později odemykáte dveře bytu a vlastně vůbec nevíte, o čem jste se celou tu dobu bavili. Jen víte, že to bylo skvělý. Úžasný. Boží. A že to sakra chcete znova!

Retrospektivně se provrtávám úlomky vzpomínek - Fink i celý jeho band děkují, usmívají se a mávají. Rozsvěcují se světla a DJ už už nakopává indie-rockový kolovrátek. Probouzím se ze snu. Útržkovitě si vybavuju, co se právě událo. Sál zalitý tekutým zlatem.

Moje premiéra na Finkovi a Finkova premiéra v Brně. Ti co přišli na lačno, měli vyhráno. Kdyby existovalo něco jako hudební chuťové pohárky, celé publikum mlaská blahem. Vydatné a syté. Člověk má pocit, že celý život bloudil v mlze a zimě, pak procitl z apatie a oči mu otevřela oslňující žlutá záře. Světlo na konci tunelu. Prokřehlé prsty protínají prázdnotu. We were made for each other, won´t you believe me now... opředené podmanivými tóny, pozvolna sebou kývat, kolena se lehce podlamují.

Zrychlující tempo kytary, nehybná masa ožívá, někdo křicí, že „awesome!“. Charizmatická Pilgrim protažená aspoň o dvě minuty. From small beginnings come big endings. Umět tak zamést bordel v hlavě. Něco na těch vousatých chlapících s čepkou na hlavě je - stejně jako při dva roky starém koncertu Woodkida zatlačuju slzy. Jediná fotka štěněte by mě teď naprosto odzbrojila.

Koná se i přídavek. Berlin Sunrise. To už je tekutý karamel úplně, ale úplně všude. Tak mužné. Tak sexy. Devadesát minut bez jediného slabého místa.

[paralyzovana]

Lidské a vřelé (Phia, Fléda, 9.11.2015, Brno)

Stačí zdolat dva oceány, tři kontinenty a rozdíl devíti časových pásem a stane se něco úžasnýho. Australská rodačka Phia se vydala hledat svoje evropský kořeny a zaválo ji to až do mekky bohémů, umělců a všehotvůrců – do Berlína. Díky bohu za to! Mladičká zpěvačka z Melbournu si přijela splnit svůj evropský sen a na sklonku roku vydá svůj debut. Proč tomu všemu ale věnovat pozornost?

Brněnskou premiéru zastřešuje Fléda a jejich podzimní Eldelflower sessions, které pravidelně plní pondělní večery. Těžko se dohadovat, co nebo kdo je na vině, Fléda zeje prázdnotou. Kolem deváté na stage nacupitá rozverná holka s úsměvem od ucha k uchu a prvními tóny roztancuje pár zvědavců. Berlínský minimalismus se na tom přece jen slušně podepsal – Phia si bohatě vystačí s pár loop pedály a krabičkou jménem kalimba, původním hudebním nástrojem z jižní Afriky. Sladké úderné tóny vnáší do skromného setu vůni exotiky.

Precizní a bezchybné. Autorská díla srší hravostí a kontrastností – doznívající křehké popěvky uzemňují rázné beatboxy. Nebýt celou hodinu pohledem přikovaná k jediné aktérce večera, představím si pódium s kapelou v plné parádě. Loop pedály se přehřívají, Phia kouzlí éterické mnohohlasné vokály, které by i Florence Welch mohla závidět. Žádná póza ani nosánek nahoru se nekonají, Phia song co song upřímně děkuje (i kostrbatým „těkuji!“) a bez zbytečného patosu pozvolna obnažuje svoji životní cestu - dědeček, který žil v Německu, bezprostřední pocity vyvolané Berlínem, jaké to je kupovat one-way ticket… Za blyštivou fasádou je toho mnohem víc.

Jaká euforie mnou projede, když Phia začne vytleskávat provařený rytmus 15 Step. Orgastická blaženost. Decentní osobitý cover. Přesně takhle to má vypadat. Prolétají i Lykke Li a rádiová Paper Planes od M.I.A. „I told them in Prague yesterday that I´m playing in Brno the next day and they were like ´uuuuuh, Brno is tough´…. But they were wrong – you are amazing“. Tohle není one-way ticket, tohle je round trip. Kdo se právě nezamiloval, pěkně kecá.

Je škoda, že i přes velký snahy, je český publikum stále tak trochu vystrašený. Tak trochu připosraný. Bojí se vkročit do neznáma a zkusit něco novýho, protože – co kdyby to bylo blbý? Dnešní večer je zářným učebnicovým příkladem. Phia si zasloužila mnohem víc než poloprázdný sál, který připomíná spíš vesnickou zábavu v pět ráno. A tak by české publikum mělo jako domácí úkol zamést střepy nedůvěřivosti, vždyť ona hrála jen v ponožkách!

[paralyzovana]

Enter Shikari – Fléda, Brno 8. 10. 2015

Brněnský klub Fléda prošel za poslední léta celou škálou změn – na straně jedné je to proměna interiéru z hravého a útulného na spíše sterilní, uniformně černý a nemastný a neslaný - stejně jako zdejší pivo -, na straně druhé je jasně znatelná snaha dramaturgů vymanit se z brněnských rozměrů klubové scény a přinést do štatlu trochu toho neotřelýho umu ze světa. První vlaštovka připomíná spíš zmutovanýho nasranýho orla. Demolice řevem a hukotem sirén, a sakra pořádně – brněnský koncert uzavíral celou tour a pro Enter Shikari i živý hraní pro tento rok.

Ve vyprodaným velkým sálu Flédy je už teď tak třicet stupňů. Sleduju to z dálky, udržuju si nadhled, což při mé výšce jde většinou snadno, dneska je však něžný pohlaví v menšině. Kdo by se taky divil. Z čista jasna na podium skáče Rou. Plandavý skejťácký kraťasy, velká černá mikina s kapucí a pohyby, jaký by i Thom Yorke mohl závidět – kdyby dělal do hardcoru. Vytahuje pojistku granátu a hází do nás první songy. Teplota stoupá na pětatřicet. Tolik energie nevyprodukují Temelín s Dukovany ani za rok. Hranice mezi podiem a publikem je rozmazaná stejně jako make-up holky vedle mě. Brněnský publikum patří k těm nejvděčnějším – kapely většího formátu na něj nezapomínají, ale nevzpomínají si příliš často, proto je to v Brně vždycky takovej randál. Trička a lidi lítají vzduchem. „Hey guys, are you sweating? Cause we´re not!“, vtipkuje od hlavy až k patě zlitej Rou a dodává, že tahle je jedna ze starších, ale stále sakra dobrých – Sorry, You´re Not A Winner. Legendární trojí tlesknutí není žádný tajemství.

Počáteční stud odhazuju stejně jako přebytečný vrstvy oblečení a potápím se hlouběji mezi ty nejloajálnější. Žádný nasraný pohledy, je to jedna velká rodina. Jako bych byla svědkem svatýho přijímání do řad elektronických a hardcorových – mrazivá oddanost a urputnost, se kterou celá Fléda odříkává slova Juggernauts, je sice obdivuhodná, ale tak trochu nade mnou. Nabitá energií se nechávám unášet davem, jeho rytmus však neudávám. Jehla na gramofonu přeskočila a já nejsem na podzimní zabijačku napojená, jak bych měla.

Teplota vystoupala už asi na sto stupňů. Vařila máma Flédu, vařil táta taky, Fléda neuletí – zato basák Chris Batten nohama obutý do dlaní publika a hlavou kdesi ve stratosféře odstartuje co chvíli. Po dobré hodině a půl a třech přídavcích odlepuju propocený tričko od těla. Zzzonked jako zavíračkovej výplach posledních suchých záhybů na těle funguje víc než skvěle, ale celkový dojem mi nakonec dokresluje fakt, že z předposledního A Flash Flood Of Colour nezahráli angláni ani jednu věc. Poměrově dostal nejvíc prostoru benjamínek The Mindsweep – a že se o slovo hlásil výrazně – což se promo tour k nové placce vytýkat nedá, i tak je to krok odvážný. A tak nezbývá než poděkovat, posbírat v kotli přeživší kamarády a na příště si objednat spíš cuvé než pozdní sběr. Ono už by se to příště taky nemuselo vypít.

[ersian]

Kreaton, Vinyla

bit.ly/Vinyla2014

[hermafrodit]

Niekoľko náhodných viet. Swans, Brno, Fléda, 14.3.13.

Kolektívne vedomie. Povie sa Swans a po The Seer už to fičí.

Každý kto chce premeniť masu ľudu na masu niečoho iného musí dopredu predpokladať všetky možné situácie.

Je jedno, či je náboženský kazateľ, satanášov posluhovač alebo len odveký trpiteľ.

Po skončení sa ide vždy od nuly.

(…) Ale našim uším – které jsou zvyklé na moderní svět, tak bohatý na rozličné hluky – se tyto disonance nejen líbí, ale dokonce si vyžadují stále silnější akustické zážitky. (…)

Minimálne na tie dva dni, kedy sa treba vžiť do nového zvukového prostredia (narážam na pískanie).

Po brnenskom koncerte naplno verím Girovi, cítim, že každý krok je krokom premysleným a hlavne prežitým.

A ak by sme zadali reporty zo Swans do jednej databázy, možno by to vyhodilo podobnosť s hrozivo vysokým číslom.

(…) Lze namítnout, že hluk je hlasitý a sluchu nepříjemný. Je však zcela zbytečné, abychom vyjmenovávali všechny tiché a jemné hluky, vyvolávající příjemné pocity. (…)

Je Swans viac hlukový cirkus s pompéznou zlatistou gradáciou alebo transcendentálny obrad očisty?

.

.

.

Report písaný pre Ditchmag pokračuje tu.