Gus Gus + moloko, 12.11.2003, Praha, Lucerna
Zjevení jménem GusGus jsme začali registrovat zhruba někdy v roce 1996 díky albovému debutu „Polyesterday“. Nová akvizice firmy 4AD svým elektronickým zvukem radikálně vybočovala z edičních kolejí. Připomeňme jen, že proslulé nezávislé vydavatelství se dlouhá léta věnovalo melancholickým umělcům z okruhu Dead Can Dance, Cocteau Twins nebo This Mortal Coil, případně lovila v bostonských kytarových vodách. Ačkoliv původní sestava z islandského Reykjavíku automaticky sváděla k porovnávání se Sugarcubes, hudebně vycházela z jiných kořenů než Bjork se svou partou. Devítičlenný kolektiv hudebníků, filmařů a producentů zpočátku mísil tehdy módní triphop, pop a elektroniku, po třech albech zeštíhlel na kvartet a přešel od malého vydavatelství k velkému. K malému potrápení paměti se nám podařilo přemluvit zakládajícího člena Gus Gus Magnuse Gudmundssona. Sice celou dobu seděl na přepravce jako na trní, protože zvukovka se právě rozbíhala, ale paměť statečně trápil tu s větším tu s menším úspěchem.
Gus Gus údajně vznikli v devadesátém pátém v přestávce natáčení filmu „Pleasure“. Zajímalo by nás, o čem ten film vlastně byl, a jestli byla rozkoš točit film s takovým názvem…
„Pleasure“ je krátký snímek o volné lásce v Reykjavíku a objevuje se v něm řada zpěváků. Kvůli financím došlo v průběhu natáčení k dvouměsíční pauze a zúčastněné zpěváky mezitím napadlo vytvořit k filmu hudbu, která by vyšla na albu. Tak zavolali mně a ještě jednomu kámošovi, a za měsíc bylo hotové naše první album. A ten film je fajn.
Gus Gus platí tak trochu za partu renesančních lidí. Co vás všechno zajímá kromě hudby?
Tohle bylo vždycky naše charisma. Já osobně jsem se pohyboval jenom v muzice, další člen GusGus zase točil videa, ostatní dělali zase něco jiného. Nedávno jsme ale zeštíhleli na čtyři lidi, šest původních členů odešlo. Ten podnik už byl moc velký a dál to najednou nešlo. Teď je nás míň.
A potkáváte se ještě s těmi šesti bývalými členy, kteří před třemi lety odešli?
Dva z nich žijí v Los Angeles, takže se vídáme jenom občas. Daniela potkávám často, další bývalý člen se stěhuje do Bruselu a pokaždé, když přijedu do Reykjavíku, tak se setkám s Magnusem, bývalým zpěvákem.)
A proč jste vlastně zredukovali sestavu?
Už to nefungovalo. Moc lidí, moc myšlenek…
Koho bys nám z islandské scény doporučil? Mimo Bjork a Sigur Ros pochopitelně…
Jako z hudby? No rozhodně doporučuju loňské album kapely Funerals. Dále Singapore Sling a Trabant. A co ještě…? Funerals jsou kytarovka. Hrají takové depresivní country. Depresivní ale dobré.
Je Island depresivní?
Ne, to ne. Spousta emocí… jedno album je depresivní, další zase „vvšššššš“….
Proč myslíš, že spousta zajímavé hudby v současnosti přichází ze severu – z Norska, Švédska, Islandu…?
Myslím, že je to taky dost o technologiích. Víc lidí si dnes může dovolit skládat hudbu, prostředky k tomu jsou levnější a přístupnější. Uvědomte si taky, že v Reykjavíku, kde žije asi čtyři sta tisíc obyvatel, vždycky fungovalo kolem dvou set kapel. Máme taky víc možností, jak prezentovat svou hudbu. Island je asi odlišné místo a produkuje odlišnou hudbu.
Například technaři ze Švédska si stěžují na tamní slabou klubovou scénu, takže mají spoustu času na vlastní hudbu. Jak to je s islandskými kluby?
Bývalo to opravdu hodně dobrý. Tam, kde se před dvěma lety zavíralo, se dnes znovu otevírá. Takže v současnosti není o zábavu nouze. Je otázka, co přinese budoucnost.)
Požádali jste spoustu různých autorů o remix a naopak – remixovali jste nahrávky jiných lidí… Které remixy jsou vaše nejoblíbenější?
Asi všechny. Třeba Gi Gi Galaxy remix ke skladbě „Barry“ z prvního alba se hodně povedl. Je jich fůra. Líbí se nám asi tak 92% remixů, které pro nás udělali jiní lidé a zrovna tak i nás baví remixovat, změnit původní melodii a tak…)
Značka 4AD představovala v jistém smyslu takovou ikonu nezávislosti. Kdo vás tehdy oslovil? Přímo šéf vydavatelství Ivo Watts-Russell?
Ne, byl to jeho podřízený, A+R firmy. Ale my už u 4AD nejsme. Přišli jsme v dost zvláštní době, protože v devětadevadesátém vyhodili všechny zaměstnance a nabrali nové. Tehdy totiž nevydělávali žádné peníze.
Earth je trošku zvláštní jméno. Kde jste našli novou zpěvačku a proč si tak říká?
Máme jedno oblíbené místo, kam chodíme na kafe i na jídlo a ona tam pracovala. Vždycky nám nabízela: „Můžu si s váma někdy zazpívat? Pojďme udělat nějakou písničku.“ Moc jsme ji nebrali vážně, nikdy jsme ji ani neslyšeli zpívat. Až jednou, když jsme se u ní byli najíst před vystoupením, jsme jí pozvali, že si večer zazpívá. Jela s námi i do Evropy a nazpívala i album. Earth je překlad jejího pravého jména – Urdur, což znamená půda, země.
Dnes vystupujete s kapelou Moloko. Co si o ní myslíte?
Jsou skvělí. Mám je rád. První album vydali zhruba ve stejné době jako my, takže jsme něco jako současníci. )
Gus Gus o sobě sice tvrdí, že jsou „elektronicko-soulový band“, ale tuhle škatulku berme spíš jako lehkou nadsázku. V Lucerně natěšené publikum rozproudili svižným tempem v koridoru ohraničeném z jedné strany housem a z druhé technem. Pokud se chodíte do klubu vyloženě bavit a rádi na požádání zvedáte ruce nad hlavu, pak jste buď byli v Lucerně někde poblíž pódia anebo si koušete nehty, že jste tenhle večírek prošvihli. Pokud vám dvojice operátorů v pozadí a duo vokalistka a „hecovač“ trochu evokuje televarieté, asi jste koncert sledovali z povzdálí nebo teď pouze lovíte další brambůrek. V Lucerně si vybral každý, někoho GusGus strhli nástupem pěkně od podlahy, jiní trpělivě čekali na svou sklenici mléka.
I ten, kdo od koncertu Moloko očekával hodně, musel být ten večer příjemně překvapen. Moloko odehráli strhující koncert a své dvouhodinové vystoupení hravě naplnili prvotřídními skladbami v zajímavých, často nových aranžích. Ze starších desek vybrali ty skladby, jejichž kvalitu prověřil čas jako Day For Night, Fun For Me nebo Sing It Back a z aktuálního alba Statues měli spíš problém najít skladbu, která by si nezasloužila na koncertě zaznít…
Početné publikum se dočkalo skvělého hudebního vystoupení i velmi zábavné show. A zatímco o hudební produkci se starala šestičlenná skupina, show byla vystavěna na okouzlujícím výkonu dámy s velkým D. Za pomoci několika rekvizit, nebo chcete-li dráždivých módních doplňků se zpěvačka Roisin Murphy proměňovala s každou novou písničkou a pokaždé byla zatraceně sexy – a ještě k tomu stačila živelně tančit, skákat do publika a především bezchybně zpívat.
O rozhovor s Moloko jsme moc stáli, ale kapela jej na poslední chvíli k našemu (a snad i vašemu) velkému smutku zrušila. (V tomto ohledu se jejich islandští předskokani ukázali jako větší pohodáři.)
