paralyzovaná

hudbou.

[paralyzovana]

Tekutý karamel (Fink, Fléda, 10. 11. 2015, Brno)

Úterní večer byl v Brně ve znamení jednoho velkého dilematu. Zatímco z Kabinetu Múz se linuly zvuky novinkového Carp českých Please the Trees a Last Year´s Savage, které má na svědomí zaoceánská Shilpa Ray, o pár ulic opodál v klubu Fléda vlály výhradně britské vlajky – melancholičtí indie-rockeři She Drew The Gun předskakovali folk-bluesovému písničkáři Finkovi. A tak tentokrát volba padla na Flédu…

Povětšinou odcházím z koncertů nadšená, fascinovaná, hudebně uspokojená a s myšlenkou na konkrétní okamžiky, konkrétní pohyby, konkrétní songy. Všecko se to vrývá do paměti a dlouho setrvává… Dnes to ale bylo jinak. Velikost zážitku byla tak omamující, že si to vlastně skoro nepamatuju. Takovej ten pocit, jako když jdete na rande, jste tak příjemně nervózní a pak si sednete, dáte si kafe a o dvě hodiny později odemykáte dveře bytu a vlastně vůbec nevíte, o čem jste se celou tu dobu bavili. Jen víte, že to bylo skvělý. Úžasný. Boží. A že to sakra chcete znova!

Retrospektivně se provrtávám úlomky vzpomínek - Fink i celý jeho band děkují, usmívají se a mávají. Rozsvěcují se světla a DJ už už nakopává indie-rockový kolovrátek. Probouzím se ze snu. Útržkovitě si vybavuju, co se právě událo. Sál zalitý tekutým zlatem.

Moje premiéra na Finkovi a Finkova premiéra v Brně. Ti co přišli na lačno, měli vyhráno. Kdyby existovalo něco jako hudební chuťové pohárky, celé publikum mlaská blahem. Vydatné a syté. Člověk má pocit, že celý život bloudil v mlze a zimě, pak procitl z apatie a oči mu otevřela oslňující žlutá záře. Světlo na konci tunelu. Prokřehlé prsty protínají prázdnotu. We were made for each other, won´t you believe me now... opředené podmanivými tóny, pozvolna sebou kývat, kolena se lehce podlamují.

Zrychlující tempo kytary, nehybná masa ožívá, někdo křicí, že „awesome!“. Charizmatická Pilgrim protažená aspoň o dvě minuty. From small beginnings come big endings. Umět tak zamést bordel v hlavě. Něco na těch vousatých chlapících s čepkou na hlavě je - stejně jako při dva roky starém koncertu Woodkida zatlačuju slzy. Jediná fotka štěněte by mě teď naprosto odzbrojila.

Koná se i přídavek. Berlin Sunrise. To už je tekutý karamel úplně, ale úplně všude. Tak mužné. Tak sexy. Devadesát minut bez jediného slabého místa.

[paralyzovana]

Lidské a vřelé (Phia, Fléda, 9.11.2015, Brno)

Stačí zdolat dva oceány, tři kontinenty a rozdíl devíti časových pásem a stane se něco úžasnýho. Australská rodačka Phia se vydala hledat svoje evropský kořeny a zaválo ji to až do mekky bohémů, umělců a všehotvůrců – do Berlína. Díky bohu za to! Mladičká zpěvačka z Melbournu si přijela splnit svůj evropský sen a na sklonku roku vydá svůj debut. Proč tomu všemu ale věnovat pozornost?

Brněnskou premiéru zastřešuje Fléda a jejich podzimní Eldelflower sessions, které pravidelně plní pondělní večery. Těžko se dohadovat, co nebo kdo je na vině, Fléda zeje prázdnotou. Kolem deváté na stage nacupitá rozverná holka s úsměvem od ucha k uchu a prvními tóny roztancuje pár zvědavců. Berlínský minimalismus se na tom přece jen slušně podepsal – Phia si bohatě vystačí s pár loop pedály a krabičkou jménem kalimba, původním hudebním nástrojem z jižní Afriky. Sladké úderné tóny vnáší do skromného setu vůni exotiky.

Precizní a bezchybné. Autorská díla srší hravostí a kontrastností – doznívající křehké popěvky uzemňují rázné beatboxy. Nebýt celou hodinu pohledem přikovaná k jediné aktérce večera, představím si pódium s kapelou v plné parádě. Loop pedály se přehřívají, Phia kouzlí éterické mnohohlasné vokály, které by i Florence Welch mohla závidět. Žádná póza ani nosánek nahoru se nekonají, Phia song co song upřímně děkuje (i kostrbatým „těkuji!“) a bez zbytečného patosu pozvolna obnažuje svoji životní cestu - dědeček, který žil v Německu, bezprostřední pocity vyvolané Berlínem, jaké to je kupovat one-way ticket… Za blyštivou fasádou je toho mnohem víc.

Jaká euforie mnou projede, když Phia začne vytleskávat provařený rytmus 15 Step. Orgastická blaženost. Decentní osobitý cover. Přesně takhle to má vypadat. Prolétají i Lykke Li a rádiová Paper Planes od M.I.A. „I told them in Prague yesterday that I´m playing in Brno the next day and they were like ´uuuuuh, Brno is tough´…. But they were wrong – you are amazing“. Tohle není one-way ticket, tohle je round trip. Kdo se právě nezamiloval, pěkně kecá.

Je škoda, že i přes velký snahy, je český publikum stále tak trochu vystrašený. Tak trochu připosraný. Bojí se vkročit do neznáma a zkusit něco novýho, protože – co kdyby to bylo blbý? Dnešní večer je zářným učebnicovým příkladem. Phia si zasloužila mnohem víc než poloprázdný sál, který připomíná spíš vesnickou zábavu v pět ráno. A tak by české publikum mělo jako domácí úkol zamést střepy nedůvěřivosti, vždyť ona hrála jen v ponožkách!

[paralyzovana]

Sáhnout si na dno (Ghost of You, Kabinet Múz, 5. 11. 2015, Brno)

Alespoň pro jeden večer se do brněnského Kabinetu Múz navrátila tak slušivá temnota, kterou nutně nevykouzlí noise rockové zápasy s tichem. Ještě dvacet minut po avizovaným začátku sprchy melancholickým indie rockem pobíhají kluci po pódiu jako údržbáři a utahují šrouby. Hlavně, aby do toho nezateklo. Odrážíme se od břehu, vítr v zádech a před námi Armenia – otevírací song debutového Glacier and The City nastavuje laťku nezvykle vysoko. Netrvá to dlouho, jsme na moři. Nebo pod hladinou? Vizuální vyladěnost do posledního pixelu. Kabinetem Múz se prohnalo hejno medúz.

Ospalé publikum se ve snových tónech jaksi potápí, někteří volají barmana o pomoc – ale notak! Vždyť jsme u zrodu toho nejlepšího, co momentálně brněnská kytarovková scéna může nabídnout. Na mysl vyvstává moudro sociálních sítí, že #NaBrnoDobrý.

Přilítá rozcuch Mucha, aby klukům prvotinu pokřtila. S tetičkovskou grácií prohodí pár sladkých slov a za chvíli po ní zůstávají jen dvě flašky šampaňskýho, plovoucí mezi bójkami rukou. Deerhunter, highlight druhé části alba. Zavírám oči a nasávám čistotu uměleckého provedení. Nekonečný prostor oceánu formuje vyspělost projevu. Improvizační koláž a pódium plný mrtvých těl řezajících do kytar jen potvrzuje, že se nevidíme naposled.

Po slabých čtyřicetipěti minutách nás Ghost of You zanechávají v ruinách toho, co zbylo z jejich rozervaných těl. Zlatý pravidlo, že skončit se má v tom nejlepším, se opět potvrzuje. A tak se svět točí dál, aby mohl vyřešit další existencionální problémy dvacetiletých floutků.

[paralyzovana]

Enter Shikari – Fléda, Brno 8. 10. 2015

Brněnský klub Fléda prošel za poslední léta celou škálou změn – na straně jedné je to proměna interiéru z hravého a útulného na spíše sterilní, uniformně černý a nemastný a neslaný - stejně jako zdejší pivo -, na straně druhé je jasně znatelná snaha dramaturgů vymanit se z brněnských rozměrů klubové scény a přinést do štatlu trochu toho neotřelýho umu ze světa. První vlaštovka připomíná spíš zmutovanýho nasranýho orla. Demolice řevem a hukotem sirén, a sakra pořádně – brněnský koncert uzavíral celou tour a pro Enter Shikari i živý hraní pro tento rok.

Ve vyprodaným velkým sálu Flédy je už teď tak třicet stupňů. Sleduju to z dálky, udržuju si nadhled, což při mé výšce jde většinou snadno, dneska je však něžný pohlaví v menšině. Kdo by se taky divil. Z čista jasna na podium skáče Rou. Plandavý skejťácký kraťasy, velká černá mikina s kapucí a pohyby, jaký by i Thom Yorke mohl závidět – kdyby dělal do hardcoru. Vytahuje pojistku granátu a hází do nás první songy. Teplota stoupá na pětatřicet. Tolik energie nevyprodukují Temelín s Dukovany ani za rok. Hranice mezi podiem a publikem je rozmazaná stejně jako make-up holky vedle mě. Brněnský publikum patří k těm nejvděčnějším – kapely většího formátu na něj nezapomínají, ale nevzpomínají si příliš často, proto je to v Brně vždycky takovej randál. Trička a lidi lítají vzduchem. „Hey guys, are you sweating? Cause we´re not!“, vtipkuje od hlavy až k patě zlitej Rou a dodává, že tahle je jedna ze starších, ale stále sakra dobrých – Sorry, You´re Not A Winner. Legendární trojí tlesknutí není žádný tajemství.

Počáteční stud odhazuju stejně jako přebytečný vrstvy oblečení a potápím se hlouběji mezi ty nejloajálnější. Žádný nasraný pohledy, je to jedna velká rodina. Jako bych byla svědkem svatýho přijímání do řad elektronických a hardcorových – mrazivá oddanost a urputnost, se kterou celá Fléda odříkává slova Juggernauts, je sice obdivuhodná, ale tak trochu nade mnou. Nabitá energií se nechávám unášet davem, jeho rytmus však neudávám. Jehla na gramofonu přeskočila a já nejsem na podzimní zabijačku napojená, jak bych měla.

Teplota vystoupala už asi na sto stupňů. Vařila máma Flédu, vařil táta taky, Fléda neuletí – zato basák Chris Batten nohama obutý do dlaní publika a hlavou kdesi ve stratosféře odstartuje co chvíli. Po dobré hodině a půl a třech přídavcích odlepuju propocený tričko od těla. Zzzonked jako zavíračkovej výplach posledních suchých záhybů na těle funguje víc než skvěle, ale celkový dojem mi nakonec dokresluje fakt, že z předposledního A Flash Flood Of Colour nezahráli angláni ani jednu věc. Poměrově dostal nejvíc prostoru benjamínek The Mindsweep – a že se o slovo hlásil výrazně – což se promo tour k nové placce vytýkat nedá, i tak je to krok odvážný. A tak nezbývá než poděkovat, posbírat v kotli přeživší kamarády a na příště si objednat spíš cuvé než pozdní sběr. Ono už by se to příště taky nemuselo vypít.

[paralyzovana]

Crystal Fighters – Barcelona, Barcelona Accio Musical, 19. 9. 2015

Vystupuju z, do posledního místa, narvanýho metra – tak jsem tady dobře – a mířím s davem někam do útrob města. Po chvíli už ale není kam se posouvat, stojíme. Rozhlížím se kolem, vždyť tady má být koncert, proč stojíme uprostřed křižovatky? I za těch pár dní jsem si v sobě stihla vypěstovat slušnýho flegmatika, a tak věřím místním a otvírám flašku průměrnýho španělskýho vína za dvě eura. Ne že bych něco slyšela, ale nadšený jekot zpovzdálí značí něco dobrýho. Upírám pohled na velkou obrazovku opodál. Organizátoři byli zřejmě prozíravější než já a s tisícovým přívalem místních i cizích počítali, tudíž jim zpětně za minimálně obrazově kvalitní zážitek děkuju.

Na pódium doslova vtančí dva rozčepýření, třpytiví indiáni a začnou rituální předehru na bambusová dřeva. Jen oni dva a bambus, nic jinýho je nezajímá. Ťukají si tu svou a dlouhý zacuchaný vlasy jim tančí do rytmu přímořskýho vzduchu. Po chvíli se k nim přidává i zbytek téhle hipisácké bandy, které snad tragická ztráta bubeníka Andrea Marongiu na síle spíš přidala, a bez delšího čekání do nás střílí květinovou pecku za peckou. Po vypuštění první hitovky Follow všichni ví, že jsou na správným místě ve správnej čas a hlavně - se správnou kapelou. Asfalt se žárem ohnivého tance Španělů roztéká a já začínám dávat za pravdu jednomu známému, který jim dal štítek „Marta Kubišová se synťákem“.

Zpěvák a leader kapely Sebastian Pringle, sic bez éterické vlnité hřívy, zato s flitrovaným šátkem a zbytkem outfitu jakbysmet, na zaplněnou barcelonskou ulici sype slova o lásce a přátelství, které trvá navždy. Zatlačovat slzy není čas, vždyť Love Is All I Got! Kapela se dvěma vokalistkami v popředí nevyzařuje jediný známky únavy. Jako by zlatý paprsky reflektorů dobíjely jejich dokonalý těla solární energií. Příval lásky a znatelného, však odpustitelného, kýče z podia nemá konce a tak se všichni vlníme na Are We One, You & I a na elektronikou opepřený Solar system a I Do This Everyday. Trochu vlezlá Plage voní právě rozbaleným instantním štěstím – zalít čerstvě namíchanou sangrií, chvíli nechat vylouhovat a pak bleskurychle aplikovat, pocit hmatatelného blaha setrvá zhruba na čtyři minuty. Po očku koukám na hodinky. Oproti jejich slovenské premiéře na Grape festivalu před dvěma lety dnes čas bohužel sleduju. Požitek z koncertu převyšuje hutná atmosféra katalánských kulis a aktérů především. Trhám sebou na poslední elektronické rytmy, tleskám, pískám, široce se usmívám. Jsem vlastně spokojená. Španělsko ve své nejlepší kondici.