22. 3. 2025 V sedmnácti začal být můj život hodně definovaný změnami v psychickém stavu, i když jsem prvně u psycholožky skončila už ve dvanácti letech. Můj prospěch tenkrát prudce propadl po nástupu na gympl a s četnými ústními zkoušeními se vydral na povrch selektivní mutismus, nyní dostupný pro všechny spolužáky k výsměchu. Vím, že když budu hrabat, dosáhnu ještě hloub – první panický záchvat v sedmi letech přikrylo dětský astma, první záchvat derealizace před odjezdem do školy v přírodě o rok později se schoval za nervozitu. První potítka na zakrytí zápěstí jsem si začala kupovat ve dvanácti letech, chvíli před prvním psychologickým vyšetřením. Ale i když jsem mívala náhlý záchvaty „depky“, jak jsem tomu říkávala, ve škole mě šikanovali a můj jedinej sociální život se odehrával v chatových místnostech na lide.cz, v knihovně s nosem zabořeným do Tolkiena nebo pod peřinou s osiřelými sourozenci Baudelairovými (a mým tehdejším deníkem ve Wordu a tisíci blogy po všech možných platformách), plně jsem si neuvědomovala, že moje prožitky nejsou standardní. Když mě udeřil záchvat derealizace, kterej měl zůstat rok a půl, neměla jsem ani přes všechno moje teoretický vědomí, že se mnou něco tak nějak není v pořádku, žádnou průpravu, jak se s tím vypořádat. Ztráta kontaktu s realitou a postupná gradace v průběhu měsíců oktávy k hraničně psychotický epizodě podporovaný těžkým pitím a fyzickým konfliktem s otcem, který vyústil v můj odchod z domova, to všechno vyvolalo šokovej stav a celkovej dojem ohrožení. Moje základy se poprvý surově začaly drolit a já hledala stébla, kterých se chytit – ve mně nebyly. Internet a knihovna byly částečně schopný pomoct a poskytnout alespoň jména pro to, co se dělo; recidivující mononukleóza a chronický infekce vyvolaný plicními chlamydiemi mi ale dál komplikovaly fungování, poutaly mě k posteli, vyžadovaly pozornost a spánek přicházel v tramvaji po cestě do školy, uprostřed noci na stole v hospodě i ve vaně po návratu z ní (fanklub Dolores).
Tehdy to všechno bylo tak intenzivní a urgentní, všechno vyžadovalo řešení a intervenci, prosbu o pomoc, křik do prázdna. Uběhlo už patnáct let a moje opakující se infekce už mají přes deset let označení myalgická encefalomyelitida, astmatický záchvaty přecházející v panický vystřídaly disociace a epilepsie. Všechno má jméno, udržovací léčbu a systém v symptomech. Znám svoje bolesti i intruzivní myšlenky, vím, proč mi praskají klouby do krve, v krční páteři mám písek, na mozku nádory ve sledování a v dokumentaci atypickej autismus na jedný z asi 30 příček různých anamnestických dat. Jsem posbíraný diagnostický manuál a na ničem z těch řádků už vůbec nezáleží. Nemoci mi nedokážou dát epilog, když neodcházejí; všechno je o přijímání kompromisů, který jsem nikdy nechtěla, a mizení pod plachtou událostí.
Možná se lituju a používám vlastní nápad na zvýšení povědomí o nemocech ke špatným účelům, ale hádám, že na tom záleží úplně stejným nijakým dílem. Jsem rozpuštěná a vypuštěná. Práce mě porazila a moje tělo s hlavou zradily. Sociální snahy zklamaly, investice do vztahů jsem zásadně provedla nesprávně. Mému otci jsem ukradená a nemám dost peněz na samostatnost.
Ve vší mojí hypomanický snaze se vrátit k sobě a koníčkům a dovolit si projít tímhle autistickým vyhořením s validními terapeutickými postupy – odstranění povinností, věnování se zájmovým činnostem, eliminování nadbytečných stimulů a senzorických podnětů – cítím letargii a rezignovanost. Ještě jen kašlu jako prázdnej zapalovač a přemýšlím, proč je pro mě život tak nesmyslně těžkej, když všichni okolo to viditelně zvládaj mnohem líp.
