#hovadiny

[doposlednihodechu]

Jednou se to stane a ty s tím nic neuděláš.

Jednou to přijde.

Bude to bolet, i když si teď říkáš, že jsi na to připravený.

I když si to opakuješ pořád dokola.

Bude to kurva hodně bolet.

Ale teď to ještě není.

Užívej si, že to ještě není.

V životech cizích se ukrývá poklad.

Nech ho tam. Nekopej.

Až ho vykopeš, bude pozdě.

[doposlednihodechu]

Miluju to. Zbožňuju to.

To. Ty okamžiky, kdy opřeš svou hlavu o mý rameno

a já vím, že jsem ten, o kterýho se opíráš,

na kterýho myslíš jako na toho, 

kterej tě ochrání, kterej tě bude držet.

To. Ty chvíle, kdy mě překvapíš,

když vstoupíš do místnosti a mně

 se rozbuší srdce, když se usměju,

když se usměješ,

když mi skočíš na záda a já 

úlekem málem spadnu

a potom mě obejmeš a já tě obejmu

a i když nejsem v objímání přeborník,

i když nemám objímání rád,

tebe objímám nejradši,

tebe obejmout mi nevadí.

V noci mám ve sluchátkách

U tebe pod peřinou

a přemítám,

jestli se tam někdy dostanu. 

Jestli někdy dostanu to privilegium,

ale zatím ne, zatím jsem srab,

tak mě prosím ještě neopouštěj.

Chci tě mít, i když tomu nerozumím.

Zase je to jiné, nechápu, o co se jedná,

nechápu, o co jde, jsem trubka,

nezvládám, nevím...

Miluju to. Miluju tě. 

A je to divný a zvláštní a poťouchlý,

jako ještě nic v mým životě,

kterej je tak prolezlej těma cizíma,

že mám občas reálnej strach,

čí život to vlastně žiju.

[doposlednihodechu]

Jako malej jsem nikdy nechtěl dítě. Ségra říkala, že je to sobecký, když jsem řekl, že ho nechci nosit. Řekl jsem, že si ho chci adoptovat.

"To je sobecký," říkala, "necháš ho vychovat někým místo tebe, to pak už vlastně ani nebude tvoje dítě."

Role matky mi vždycky byla vzdálená. Ale poprvé jsem nad filmem Jak vytrhnout velrybě stoličku pochopil, že to, co bych byl dítěti, bylo otec.

Genderové stereotypy se můžou měnit jak chtějí, ale rozdělení rodičů zůstává.

Chtěl bych mít dítě, které bude mít ve mně tátu. Ne tak jako já. Chtěl bych, aby moje dítě zažilo místo mě ten pocit domova s oběma rodiči, kdy jeden nedělá práci obou.

Doopravdy, i když si to nejspíš dost idealizuju. Chtěl bych se v budoucnosti vidět se ženou, kterou budu milovat a ona mě, a dítětem, které ve mě bude mít tak trochu vzor, protože tak to děti občas mají, ne?

No, určitě se mi to nesplní, ale chtěl bych cítit, že to dítě je moje. Aspoň trochu, že je třeba trochu po mně. To se mi nepovede. Ale můžu jednou být táta.

Jasně, asi jako každý se bojím, že bych nebyl dobrý. Ale přál bych si to.

[doposlednihodechu]

Už mě fakt sere, jak všechno pár dní vypadá nadějně, ale pak mě praští do ksichtu ta realita toho, že nikdy ani jedna pitomá věc nebude lehká. Ani to příslovný docvaknutí se nemůže obejít bez toho, aniž by se něco totálně nedojebalo.

A následně se jen tak mimochodem zbortí dvě další věci, na kterých mi záleželo, jenom tak, abych se nenudil, jako kazetky domina.

[doposlednihodechu]

Nemyslím, že bych dneska měl chodit do sprchy.

Teleportoval bych se do Simíků, abych se tam mohl osprchovat a přitom místo svýho těla vidět jenom čtverečky.

[doposlednihodechu]

I just want to save all the people

I want all people to be happy and I can't make them all happy

I can just send you all a virtual hug right now I can't do more

[doposlednihodechu]

Vážně?

Poslední večer prázdnin doma a já?

Migréna. Again.

Venku nějaký fesťák, takže řev a beaty.

Tolik ke šťastnému zakončení prázdnin, hehe.

[doposlednihodechu]

Já bych asi v blázinci moc dlouho nepřežil.

Já bych se rozpadl.

Rozsypal bych se na prach strachem o ostatní. Pocitem viny za všechny návaly paniky a úzkosti na světě. Pocitem viny za to, že jim nemůžu pomoct.

Rozsypal bych se a pak by mě roufoukal vítr.