A každý den si ve sprchovém koutě uvědomit svoji existenci.
Cítím, jak mi kapky vody dopadají na ramena. Pak strčím pod sprchu celou hlavu a nemůžu dýchat. A to je život. Na chvíli je to boj. A ty víš, jak to udělat. Zakryješ si obličej rukama. Nebo se nadechneš a pak vydržíš, nebo střídavě dýcháš ve chvíli, kdy tě prameny vody nechají.
Život je jako proud vody. A ty z něj můžeš kdykoliv odejít vlastní vůlí. Ale co bys potom byl? To není boj. Boj je to, zůstat pod vodou a když pod ní budeš dostatečně dlouho, pochopíš, že takhle to jde. Že je ti líp a líp. Že když vystoupíš z proudu sprchy, budeš za zbabělce. A víš to, a přesto stále odoláváš pokušení udělat krok zpět.
Vypnu kohoutek. Voda mi stéká po vlasech, ze kterých tvoří helmu. Teče mi po obličeji dolů a dolů... A já se zhluboka nadechnu. Jsem naživu, říká můj mozek. Jsem tak živý. Tolik živý! No a potom zatřesu hlavou. A ona už zase na chvilku nebolí.
Svoboda.
Stírám se zavřenýma očima vodu ze svého těla. Tak intimní záležitost, že ji nevidím ani já sám. Nechci ji vidět. Je to špatně, jsem celý špatně.
Ale jsem živý.
Jsem Chris Havran. Nebo jsem možná někdo úplně jiný.
Ale žiju. Žiju a cítím to, když azurový froté ručník utírá vodu z mého těla. Už jsi na suchu. Ale překonal jsi to.
Můj denní limit je minuta a půl. Tak dlouho si každý den dokazuji, že má cenu bojovat za svoji existenci.
Ty víš, že existuješ.
Tak bojuj.
A dostaneš za to azurový froté ručník.
