Když se dívám do svých očí teď, tak mi přijde divný to, že když se usměju, nevidím v nich rozdíl oproti tomu, když se nesměju, žádná jiskra navíc, vypadají pořád stejně…
Vždycky jsem svoje oči měla ráda, byl to jeden z mých nejoblíbenějších atributů na mě…
Teď mi to přijde strašně smutný se dívat na ty oči bez výrazu, bez ničeho co by je těšilo, bez ničeho co by je naplnilo tou jiskrou…
Dívám si sama sobě do očí a nevidím se. Nepoznávám se.
Hodně ztracená ve své hlavě, hodně ztracená v tomhle světe.
Hodně ztracená ve svým smutku, tmě a až nepříjemné hloubce bytí.
Je divný být taková zploštělá.
Taková bez emocí.
Taková divná.
Taková jiná.
Taková cizí.
Prostě prázdná.
Prý to má být nějaký syndrom vyhoření a já si reálně přijdu dost zhaslá, ale že to bude až taková tma jsem fakt nečekala.
