Někdy chci jenom poděkovat, za všechny ty hrozný momenty, co mi do života přinesou, všechny ty skvělý ne-dementy, který mám chuť pomilovat.
Všechny ty přechozený deprese, co mi život přinese, s nima totiž zvládnu, ikdyž už u nich asi neomládnu.
Svět je tak krásnej a já jsem tak smutná, někdy. Jako by to byla nutná daň za to, co můžu vidět. Nebaví mě už předstírat, že nejsem. A ještě míň mě baví za něco se stydět.
Zapadající slunce je to největší klišé, na který ale skoro každý chce slyšet. A vidět. Vidíme ho oba každý den na cestě dolů, o kolik jiné by asi bylo ho vidět někdy spolu.












