Byla/Jsem tu.

[vjerka]

Vzpomínáš někdy na ty dny během léta?  Přišla mi tehdy nedokončená snad každá věta. Zasnila jsem se a hledala jiný směr, marně. Přesto teď vzpomínám, bylo to tvárné.

[vjerka]

Víc se teď směju a míň brečím, bojím se trochu, že ztratím hloubky. Přestávám rozumět hloupým řečím, a ztrácím pomalu své ostré zoubky.

Třeba bych mohla bejt dobrá holka, když už se před nikým neskládám, přestanu hořet a budu jen horká, zatím mám pocit, že nijak nestrádám.

I když se nehádám. I když se ovládám. I když klid převládá.

To se to vykládá. Tvl. Si docela frčím.

[vjerka]

Snad odolávám denním sněním, ale s večerem se všechno mění.

Světla a stínu hra zhlehka poví, zda úhel pohledu mění se v nový.

Začátek je konec a konec je začátek, tak už se nemusím ohlížet nazpátek.

Nejasný tvar siluet teď prochází deštěm, snad dál, i za sucha, zjeví se tam ještě.

[vjerka]

Žijeme ve válce, co jsme si stvořili. Falešné morálce, líbáme ostatky.

Tvoříme peklo, na každém kroku. A ještě o to víc, teď s koncem roku.

Šťastně a nanovo, utopicky, přežijem další rok, jako vždycky.

[vjerka]

Opět tě opouštím, tentokrát o tom víš,  všechno ti odpouštím, i co už mi nepovíš.

Sbohem a s klidem, jsem celá bez sebe, mizím zpět k lidem, a zvládnu to bez tebe.

[vjerka]

Vzpomínky na nic. A prázdno v srdci.

Jsem tady navíc. A to mě mrzí.

Sbohem. Nebo bez Boha.

Já už jsem dál nemohla.

[vjerka]

Přijdu si jak emocionální treska, v klidu si proplouvám svým mořem hoven, dávím se a tresčí nechuť ze mě tryská. Jen debilní kapr je dneska loven. A já si přijdu tak zasraná a slizká.

Jediná cesta ven je pro mě skonem. Jsem už jen troskou tresky a smrti blízká, hlouběji do hoven se zanořím na honem. Na tresčí žargon už se i kaprům blýská, až skončí Vánoce, společně tu utonem.

[vjerka]

Čím víc píšou poezii, tím poetičtěji žijí.

Čím častěji se vidí, tím víc jsou jako lidi.

Čím víc spolu tráví čas, tím hůř se odchází včas.

Čím častěji se opouští, tim snadněji si odpouští.

[vjerka]

Courám se po venku a myslím na tebe, bylo to dlouhé, co byli jsme bez sebe. Jsme si teď o dost blíž a přitom dál, stalo se už snad vše, čeho ses bál.

Poprvé žijem teď spolu i klidný chvíle, možná že prostě už nejsme v tak plný síle. Hranice v lásce, hranice v přátelství, kašlu už na ně a ctím každý rebelství.

A přitom tak nevysloveně krásný city, co jsou plný pochyb a strachu. Jako jsi ty.

[vjerka]

Máme tu svobodně/demo-kratický den boje a já nemám vybojovaný ani ty svoje.

Volnost a svoboda jsou moje základní potřeby, jenom teď nemaj moc bejt o co opřený.

Fakt bych si přála mít dneska co slavit. Tak mě tak napadá... Nechceš se stavit?

[vjerka]

Chybíš mi tak jako rybám proud, chybí mi, že nemám s kým teď plout. Chybíš mi tak, že tě nechci ani vidět, chybíš mi tak, že se můžu jenom stydět. Chybíš mi každý den a každou noc, chybí mi, že nejsi se mnou, a moc.

Mrzí mě všechny ty zkažený chvíle, asi už máme zas rozdílný cíle. Mrzí mě, že už to nemůžu vrátit.

Jsou asi lidi, co musíme ztratit, ať můžem najít ty, které hledáme.

Ale kdo ví...třeba se ještě shledáme.

[vjerka]

Chodím si sedávat na zídku na hřbitově, sedím tam a píšu verše. Tobě. Vůbec mi nevadí, že nebudeš je číst, aspoň se mi v hlavě nebudou plýst.

Nebezpečný lavičky za plotem tlejou, a vzpomínky na včera mě v srdci hřejou. Tak tu sedím na zídce, na pokraji únavy, a čekám až opustí mě i poslední obavy.

Čekám až napíšeš mi fejeton o lásce, nebo až přátelství vymkne se nadsázce. Všechno to tentokrát tak jinak plyne, věřím že nakonec bude to jiné.

Jako vždycky. Začátek je konec a konec je začátek.

[vjerka]

Někdy chci jenom poděkovat, za všechny ty hrozný momenty, co mi do života přinesou, všechny ty skvělý ne-dementy, který mám chuť pomilovat.

Všechny ty přechozený deprese, co mi život přinese, s nima totiž zvládnu, ikdyž už u nich asi neomládnu.

Svět je tak krásnej a já jsem tak smutná, někdy. Jako by to byla nutná daň za to, co můžu vidět. Nebaví mě už předstírat, že nejsem. A ještě míň mě baví za něco se stydět.

Zapadající slunce je to největší klišé, na který ale skoro každý chce slyšet. A vidět. Vidíme ho oba každý den na cestě dolů, o kolik jiné by asi bylo ho vidět někdy spolu.

[vjerka]

Jaro už kompletně vzdalo svý snahy, a léto se pomalu dotýká Prahy,

Horko už taví i jádro mých myšlenek, dívím se, že zvládnu psát tolik písmenek.

Mám takovou ambivalentní chuť po dešti, ale meteorologové ho dnes zase určitě nevěští.

Ale počasí si nestěžuje a má se furt krásně. Má radost z toho, že o něm lidi píšou básně.

A stejně si nakonec udělá, co bude chtít, a my tady v tom horku budem muset žít. (nebo chcípnout)

Prostě nejlepší bude tomu nechat volnej průběh, ale to by zas bylo na úplně jinej příběh.

PS. Hned na začátku těhle myšlenek, už jsem to chtěla rýmovat „do trenek“. (a pořád trochu chci)

[vjerka]

Trpělivostí zrovna neoplývám, ale není to praktický, vnímám.

Prej všechno za slovem ale je zbytečný, ale někdy může být takový ale i užitečný.

Třeba když si nechceš přiznat pravdu, protože ani nevíš, která z těch pravd je tvoje.

Každej si hájí ty svoje, ale já svoji pravdu pořád hledám.

Snad věřím, že tentokrát to nevzdám, ale někdy jsem tak vzdatá až se nezdám.

Ta vzájemnost je pro mě podivně inspirativní, ale říkám si, jestli zas nejsem jenom naivní.

Zatím jenom sleduju rozmazaný konce svojí řasy, ale pořád čekám, kdy si všimneš, že i já mám oči a vlasy.

[vjerka]

Patřim všude a nepatřim nikam.

Někdy dost na hovno, si řikam.

[vjerka]

Jsi kontroverzní chvílí mého života, která snad nikdy neskončí.

Chvílí, co už asi nikdy ani nezačla, a že vůbec nezačne, je jediná jistota.

To je sice docela nemožné a nespravedlivé, ale vlastně jen klasická životní prázdnota.