Já už nevím, jak ti to mám říct, vážně nevím. To, co řeknu, bude znít jako klišé, bude to trapné, budou to zase jenom slova. Pro tebe to budou jenom slova. Tak jo. Každé ráno žeru svoje srdce! Každé ráno žeru svoje srdce! Vlastně už ani nežeru nic jiného. Ničím jiným už se neživím. Ne, nechci v tobě vzbuzovat lítost, to mě nezajímá, já chci jenom suše popsat, jak to je. Jakmile ráno otevřu oči, buší to do mě, buší to do mě a krev mi hučí v uších. Mám pocit, že mi přitom bledne mozek. Tebe určitě bude zajímat, co přitom cítím a na co myslím. Bude to znít asi divně, ale každou vteřinu, při každém úderu všechno a na všechno. Já vím, není to žádný exaktní fakt, nedá se to empiricky ověřit, takže to nejspíš vůbec neexistuje. Ale říkám ti, že každé ráno se posadím ke stolu, zasunu do sebe ruku, vyndám srdce a položím ho před sebe na talíř. To se mi pak na chvilku uleví, když je venku, jenomže člověk prostě srdce potřebuje. A tak se do něj každé ráno zakousnu. Strašně mě to bolí. Strašně. Nevím, k čemu bych tu bolest přirovnal. Možná je to něco, jako bys rodila, ale ne na svět ven, ale do sebe, do ztracena, zpátky do temnoty. A když to svoje srdce žeru, mám obličej celý od krve a slz a bublají ve mně všechny hlasy, vlastní i nevlastní, všechno, co jsem kdy cítil a myslel, se ve mně vaří najednou, naráz v jednom okamžiku. A když to svoje srdce polykám, pouštím si k tomu nějakou tklivou hudbu, abych vyzkoušel, jestli ta hudba ve mně něco vyvolá, jestli ještě něco cítím. A když necítím už nic, vezmu párátko a vyšťourám si ze zubů zbytky masa. Já vím, nedá se to empiricky ověřit, není to žádný exaktní fakt, takže pro tebe nic takového nejspíš neexistuje. Ale až dostanu chuť na tvoje srdce, až dostanu chuť posnídat tvoje srdce, zazvoním u dveří tvého bytu, vrazím ruku pod tvé levé ňadro a pak… pak sežeru tvoje srdce přímo před tvýma očima… a ty na vlastní oči uvidíš, jak se ze slov stává empiricky ověřitelná skutečnost, exaktní fakt.
