Dnes je hlavním autorem Tom.
8. 9. 2019. Stojíme na letišti a čekáme na letadlo. Já jsem v naprosté pohodě, zatímco Lenka panikaří a je ve stresu (L: ve stresu je Tom, já jsem v klidu, pač už mám pár letů za sebou). Uklidňuju jí, že všechno bude dobrý a dávám jí sladký báleš, který jí na chvíli zaměstná a odvede od pocitu nejistoty. Jdeme se informovat ohledně našeho přestupu, načež nám ten chlap přes letadla zahlásí, že je to docela v prdeli, protože přestup pravděpodobně nestihnem (L: pán na check-inu nám řekl, že 50 minut na přestup v Zurichu je v pohodě, ale nemáme se zdržovat a na batohy nám dal visačky pro expresní vyložení z letadla, jsem trošku nervozní). Lenka je z toho už úplně hotová a skládá se a já plný elánu mám stále pohodičku a lebedu. V letadle probíhá všechno bez problému až na očekávané zpoždění, přičemž já jsem si užíval let a Lenka už byla připravená odepnout si pás a vysprintovat z letadla jako první, abysme stihli navazující let (L: zpoždění nebylo očekávané a z našich 50-ti minut na přestup se stalo 20, přičemž náš terminál byl odlehlá budova letiště, kam se ani nedalo dostat pěšky, ale letištním metrem). Jakmile letadlo dosedlo na zem, ještě ani nebylo povoleno odepnout si pásy, Lenka už kmásala batoh z přihrádky na zavazadla a jakmile se otevřeli dveře, vysprintovala a odhazovala ostatní cestující, jak kdyby to byli hadroví panáci. Já jsem v klidu počkal, až všichni cestující vystoupí a na pána jsem si dokráčel o půl hodinky později, kde jsem potkal Lenku, která už nervózně čekala na letadlo, které stejně vyletělo s hodinovým zpožděním (L: po přistání mi došla smska, že navazující let má zpoždění, ulevilo se mi. I tak jsme OBA sprintovali, až jsem se zadýchala a řekla si, že musím zase začít běhat. Přestup včetně pasové kontroly a jízdy metrem jsme stihli za 7 minut. Běh byl ale zbytečný, pač se čekalo na ostatní chybějící pasažéry, kteří si vklidu do letadla došli).
Další přestup v Singapuru už proběhl bez problémů, měli jsme totiž 5 hodin volného času. Ten jsme strávili hledáním něčeho k snědku, což skončilo balením chipsů a müsli tyčinek, kterých jsem vzala moc a v Aucklandu letěly do koše (lekla jsem se výstražných cedulí a rad kolegů že s jídlem mě tam nepustí, až později jsem zjistila, že zrovna müsli tyčinky by prošly v pohodě). To bylo totiž jediné veganské jídlo, které jsme na tak obrovském letišti sehnali.
Za zmínku stojí ještě moje sousedka v letadle, Vietnamka, která neuměla ani kváknout anglicky, jediné, co z ní občas vypadlo, bylo “šenkjů”, a když po mě něco chtěla, tak nemluvila a jen gestikulovala. Asi ani neuměla psát, pač po mě chtěla vyplnit imigrační papíry (to jsem si odvodila z toho, že mi cpala formulář a svůj pas). Asi vytušila, že s Tomem patříme k sobě, i když jsme seděli v řadách za sebou (aby mohl pán sedět v první řadě a natáhnout si nožky), a bez ostichu za ním šla, dloubla do něj a ukázala na přihrádky na zavazadla, což byl pokyn k tomu, aby jí sundal batoh. Tomovi se tenhle styl moc zamlouval a prý na to taky najede. Koneckonců, vždycky dosáhla toho, čeho chtěla, a k tomu nemusela poslouchat pokyny kapitána a pravidla, pač jim nerozumněla.
10. 9. 2019. Po úspěšném přistání v Aucklandu jsme procházeli otravnou letištní kontrolou, přičemž jsme imigračnímu úředníkovi zahlásili, že máme kempingové vybavení (což byl Lenky nápad, já jsem to chtěl zapřít). Z toho důvodu nás úředník poslal na důkladnou inspekci, načež nás další imigrační úředník zjebal, co se mu tam vůbec serem, když máme nové nepoužité trekové boty.
Konečně jsme po dlouhém letu dojeli na Airbnb v Aucklandu, kde byla kosa jak na parníku a banda divných lidí, kterým jsem nerozumněl ani půl slova, tak jsem jenom stál a přiblble se usmíval, ať to vypadá, že vim o co de. Lenka se tam s nima bratřila, načež jsem vytasil domácí pálenku a hned jsme mluvili stejnou řečí, čímž jsem Lenku uplně zastínil, ejo! Vzhledem k tomu, že jsme po 2 dnech v letadle smrděli jak zaplivaná žumpa, šli jsme si konečně dopřát kvalitní proudy a záchod přibitý pevně k zemi taky nebyl uplně k zahození.
Po kvalitní koupeli jsme šli na jídlo (L: po dvou dnech na letadlové stravě a chipsech konečně pořádné jídlo) a na nákup do města, kde to stálo za starou bačkoru, všude tisíce lidí a beton, prostě jak ČR. Asi kolem 5té odpoledne, strašně strhaní a zhuntovaní, jsme zalehli a spali až do rána. Po 12-ti hodinovém spánku jsme se vydali na první špacír, kde jsme viděli náš první východ slunce na Zélandu, výhled na město, takže vlastně nic moc. Viz foto, však vidíte sami (ale fotky jsou samy o sobě pěkné, protože je fotila Lenka).
11. - 16. 9. 2019. V Aucklandu jsme byli celkem 6 dní, první 3 dny Airbnb u Jane, což byla naše domácí, která byla milá a pohostinná, ale asi si myslela, že su postižený, protože když mi něco říkala a nerozumněl jsem, tak jsem jí prostě ignoroval. Ale mělo to i světlou stránku - nejspíš proto, že si myslela že su kripl, tak nám nabídla příští ubytování za poloviční cenu, asi sleva pro retardy. Další 3 dny jsme bývali v hotelu, kde se asi nic zajímavého nestalo, jenom tam Lenka vyvalila okno z pantu, a zničila nůž, který jsem dostal jako dárek.
V Aucklandu jsme měli v plánu si jen založit účet, což se tak na desátý pokus podařilo, a podívat se na dva vyhlášené trhy s autama, abysme měli alespoň sběžný přehled, až budem kupovat vůz. Sobotní trh nám byl prezentován jako gigantická plocha o rozloze půlky Aucklandu, kde bude vystaveno statisíce vozů. Při návštěvě jsme byli mírně v šoku, když jsme uviděli malé betonové plivátko, kde bylo sotva 6 aut, ale spíš míň. Na nedělním bylo možná tak o 3 vozy víc a lesbická neodbytná Češka, která nám nutila svůj vrak a nemohli jsme se jí zbavit. Doteď si nejsu jistý, jestli měla větší zájem prodat nám vůz, a nebo nabalit Lenku, do které obrovsky spouštěla. Tak to je asi z Aucklandu všechno (měl jsem toho na srdci mnohem víc, ale Lenka mě furt jebe, že je to strašně dlouhé, tak se snažím psát jenom ten nejnutnější výcuc. Ejo.).
16. 9. 2019. V pondělí, při cestě na letiště, jsme zhodnotili, že Auckland je nic moc, až na pár pěkných kopečků a strašně přátelské a milé lidi, kteří mě svou věčnou dobrotou a švitořivým optimismem už vlastně začínali pěkně točit. A Lenku taky. Tu ještě víc (chtěla zabít ouřadu v bance, ale o tom až jindy).
Naše další plánovaná zastávka byla Christchurch. Ve vlaku, který nás měl dovézt na letiště, jsme potkali dědu na takové té elektrické kriplkáře, který nás po vystoupení z vlaku zjebal, že chodíme na špatné straně (vpravo) a nahlásil nám, že Christchurch je uplně k hovnu. Že by si to radši hodil, než aby tam strávil byť sekundu života. Po příletu jsme mu museli dát za pravdu. Ejo!
Christuchurch (Jižní ostrov)
L: Fotek moc nemáme, pač není co fotit. Omylem jsme se octli v průmyslové zóně Christchurche, i toto je Nový Zéland.
16. 9. 2019. Hned první minutu ve městě za náma došla nějaká skuřka, jestli nechceme koupit ganju. Po cestě do našeho dalšího ubytování to vypadalo jak v nějakém ghettu. Chodili jsme temnýma uličkama, v kterých se člověk pomoci nedovolá a všude kolem nás se potulovali Mexikánci potetovaní pravopisnýma chybama (L: já žádnoho Mexikánce neviděla, zato se všude váleli nákupní košíky z nedalekého supermarketu). V ulici, v které jsme bývali, byla neustále příjemná vůně, jako kdyby někdo pekl briošky, pravděpodobně kamufláž pro varnu perníku. Ale naše hostitelka Joy byla milá a přátelská, možná taky proto, že to byla alkoholička. Joy měla dva psy, kteří byli supr, ale pravděpodobně díky nim to tam čpělo jak v koňské maštali. Lenka byla ze psů tak unešená, že jí ten smrad ani nevadil. Hned první večer jsme jí ze slušnosti nabídli domácí pálenku (to jsme ještě nevěděli, že je to alkáč, a už má slušně nakoupeno z vína). Po několika panácích kvalitní moravské brodské vyhlášené slivovice chytla obrovského vangla, přesto že seděla, a vykotila se z kavalce na zem jak pytel brambor. Snažili jsme se ji s Lenkou zvednout, ale byl to trošku problém, protože se šněrovala ze strany na stranu. Nakonec se to nějak povedlo (L: k tomu všemu jsme ji naučili pár českých slov, jako třeba “Slivovica”, a došla řeč i na politiku. Trum je prý strašný kretén). Na druhý den (my čilí a v plné síle) jsme zjistili, že Joy měla lišu jak po moravské svatbě a zaspala do práce. Ještě když odpoledne ve 4 došla z práce, tak to z ní táhlo jak z likérky a hned si dala na vyspravení vínko.
17. 9. 2019. V úterý ráno jsme se šli podívat na náš potencionální vůz, Toyotu Hiace z 98. Prodávající byl Raul z Lucemburska. Oboum nám byl sympatický. Při kontrole vozu jsme s Lenkou jako neznalci automobilů postupovali dle rad našich kamarádů (L: velké díky Kebovi & Lence a Peťovi & Monče!!) a auto nám přišlo v topovém stavu. Říkali jsme si, i když cena byla vyšší než náš budget, že ho asi i přesto vezmem, a snad by mohl Raul o nějakého toho stováka slevit. Nicméně jsme se rozhodli, že ho vemem pro jistotu na prohlídku do servisu, i když své vědomosti o autech po rychlokurzech naši přátel považujeme za prvotřídní. Na stejný den jsme měli domluvenou ještě jednu prohlídku, VW Transporter Long. Prodávající byl skopčák Timo. Už od první minuty začal obrovsky spouštět a nepustil nás ke slovu. Strašně si vychvaloval, že je to skopčák a má skopčácké auto a v žádném posraném asijském vraku by nejezdil, že německá kvalitka je prostě kvalitka. Na cokoliv jsme se ho zeptali, tak všechno bylo nejlepší, parádní, kvalitní a skvělé, prostě prvotřídní. Auto podle něho nemělo jedinou chybu. Vlastně jak to popsal, tak auto bylo v lepším stavu, než kdyby čerstvě sjelo z linky. Když se Lenka zeptala na plynový vařič (který mají všechny campervany), řekl, že to je úplně k hovnu, a že tento vůz má něco mnohem lepšího. Z kufru vytasil nějaký pochybný vařič a petku s nějakou fialovou, nejspíš radioaktivní sračkou, která se do toho leje, a říkal kam se hrabe plyn. Když jsme se zeptali, jestli si můžem auto projet, tak první něco frflal, že to vůbec není potřeba a taky se mu nepozdávaly moje šoférské schopnosti (po tom co zjistil, že řídím první den na levé straně). Nicméně s neochotou nastartoval vůz (byl to automat), který pak začal sám poskakovat dopředu. Protože ho startoval z venku, musel do něho rychle naskočit, aby nenabořil blízký plot (L: stalo se přesně to, o čem nám říkal Keba, že se hlavně nesmí stát...takže jsme si s Tomem jen vyměnili významné pohledy a zadržovali smích). Ale říkal, že je to naprosto normální, že to není vůbec žádný problém. Přesto jsme auto projeli, (za což nás skopčák zjebal, že ho sere, když mu potencionální kupci projíždějí auto) a řekli jsme mu, že to je strašná paráda, a že se ozvem, i když jsme oba už předem věděli, že to ani náhodou.
L: Mezitím jsme si ještě vyzvedli auto, které nám půjčili Markétka s Pepou (děkujeme :) ), než seženeme svoje. Trošku jsme ho projeli a ulehčilo nám pohyb po městě (mhd je tu drahá jak ve Švýcarsku) a hlavně přesuny mezi Airbnb, kterých už bylo tak tisíc (těžko se tu plánuje dopředu, když nevíte, kdy budete mít dům na kolečkách).
18. 9. 2019. Toyotu jsme odvezli do servisu k Deanovi, který nám doporučili kamarádi (L: velké díky Markétce & Pepovi za kontakt!!). Dean byl velice milý, ale nerozumněl jsem mu ani slovo, až na to, když se mně posmíval, že neumím anglicky. To jsem mu rozumněl velice dobře. Vlastně to zabralo většinu času naší konverzace s ním. Po prohlídce auta nám v servisu řekli, že je to naprostý vergl a vysmáli se nám, že Raul by nám měl ještě dát nějaké peníze, pokud si ten zgarb vemem (L: vlastně pořádně nevíme co nám řekli, s angličtinou mechanika jsem měla dost problém a hlavně bych mu nerozumněla i kdyby mluvil česky). Kromě toho, že to údajně z venku vypadá jak naprostý hnůj, každou chvilku z tama něco upadne a technický stav je taky bída, tak je to celé prolezlé červy. Přetlumočili jsme to Raulovi, který na nás jenom vycenil patník, a hned byla cena o tři tauzny nižší, na čemž už se dalo stavět. Díky Kebovému nátlaku jsme to stáhli ještě o dva stováky, až nám začalo být Raula líto. Cenu jsme stáhli z 8,200 na 4,800 NZD a transakci domluvili na další den (L: po dlouhé diskusi na fb, kdy Raul chtěl poslat peníze předem, ale Tom trval na převodu až v den přepisu auta na nás. K tomu jsme ještě vyjednávali o ceně, jelikož se zjistilo, že nebyly vyměněné rozvody, přestože Raul si byl 100% jistý že byly).
19. 9. 2019. Byli jsme ve stanovený čas před hostelem, kde Raul býval, ale Raul nikde. Už se nám to přestávalo pozdávat, když se z vedle zaparkovaného vozu vyvalil nějaký ožrala, nascaný jak demižon, načež jsme zjistili, že to byl Raul. Táhlo z něho jak z lihovaru a další hodinu jsme museli čekat, než se vykramuje z auta. Ale obchod proběhl úspěšně (L: to zatím nevíme, v tuhle chvíli mu ještě peníze nedorazili na účet. Ale my už máme auto napsané na nás, teda na mě :) ).
20. 9. 2019. L: Včera jsme auto odvezli rovnou do servisu a nechali udělat rozvody, vyměnit gumu a pár drobností, prý nás to vyjde na cca 1,100 NZD, což je pořád dobrá cena za tak velké auto, pokud teda pojede. Nemáme co na práci a tak jsme si udělali menší výlet na kopec za městem a do přístavní části Christchurche, Lytteltonu. To nás trošku nabilo, konečně aspoň kousek přírody. Odpoledne jsme měli vyzvedávat auto a zajet na návštěvu za Raulem, pač si prý něco v autě zapomněl (to je tak když balíte s kocovinou), ale auto ještě není, tak snad zítra. Další příspěvěk už snad bude s fotkou našeho nového domečku :)
Zatím naše postřehy ze Zélandu:
moc tu neexistují přechody, takže si chodci chodí mezi autama, jak se jim zachce. A nespěchají.
zatím v každém ubytku byla součást postele elektrodečka, kterou jsem si zamilovala!
MHD je tu fakt drahá, a v Christchurchi dokonce dražší než v Aucklandu.
sehnat jídlo tu pro nás není vůbec problém, už jsme měli pizzu, byli ve vegan kavárně/pekárně a mají tu i fastfood co okopíroval menu mekáče a vytvořil ho ve vegan verzi, ceny stejné jak “normální” jídlo.
Tohle je to “krásné” přístavní město Lyttelton. Po přečtení průvodce jsem si to představovala trochu jinak...
