NZ.ejo

Tady se dozvíte jak probíhá naše cestování a práce na Zélandu, co nás všechno potkalo, co jsme viděli a zažili atak...Snad z toho jednou bude kniha :)

[nzteckaejo]

Tenhle blog končí

už nemám trpělivost na věčné errory na téhle stránce a vlastně jsem zjistila, že je úplně k h***u, takže jsem na rychlo vytvořila nový blog zde a jestli bude někdy čas a internet, tak to i upravím esteticky...

https://nzteckaejo.blogspot.com/

[nzteckaejo]

Opět jsme otroci systému

18.10.2019

Za posledních 9 dní máme za sebou pivko, nelegální táborák u moře, menší výšlap, další lokalitu z Pána prstenů a Hobita a první týden v práci.

Momentka alá nestíhate doběhnout na místo...

Táborák se konal v zálivu Cable bay, kde jsme se po předešlé pijatice sešli s Toma kámošem Petrem a Helčou. Rozdělávání ohně tam bylo, jako snad všude jinde na Zélandu, zakázaný, přesto jsme dlouho diskutovali, jestli oheň jo nebo ne. Tom by to okomentoval tak, že on jediný byl proti, protože tu není doma a tak bude dodržovat pravidla. Oheň se rozdělal i přesto, že nás nějaký kiwák varoval, že jestli se s tama okamžitě nevypakujem, tak nás nakope do prdele (ve skutečnosti nás varoval, ať ani nezkoušíme tam přespávat). Ale říkat to ostatním bylo prý jak mluvit do dubu. A když se oheň rozdělal, tak se u něj stejně nemohlo sedět, protože jsme si s Petrem hodinu štelovali foťáky a předháněli se, kdo bude mít lepší fotku. A Helča s ním byla zajedno. To, že se oheň rozdělal jen pro parádu, ji točilo ještě víc než Toma.

Naštěstí všechno dobře dopadlo a pokutu jsme nedostali, i když to možná bylo o fous – cestou pryč jsme minuli auto rangera, který mířil do zálivu.

Teď už ale k práci a našemu novému domovu, kempu, který měl dost špatné recenze, ale byl v okolí nejlevnější, a tak jsme do něj stejně jeli. Recenze mluvili o lidech, co tu žijí na stálo a poučují ostatní a řve jim tu hudba dlouho do noci. Zjistili jsme, že lidi tu opravdu žijí, jsou většinou starší, říkala jsme si, že to jsou asi ti, co nemají na normální bydlení. Tom si myslel, že to je jen banda dementů, s kterýma se nikdo nebaví, a kteří nemají žádné kámoše. My jsme tu jediní, co tu nejsou na stálo. Taky se nás každý hned ptal, jak dlouho tu zůstaneme, asi aby věděli, kdy konečně vypadneme. Po týdnu nám ale přijde, že jsou tu všichni strašně milí – asi proto, že vstáváme stejně brzo jako oni a vracíme se zablácení a zničení z práce, takže sem dobře zapadáme. Vlastně se každý den ptají, jak bylo v práci. A taky je tu asi něco jako vrah s chlaďákem, pokud jste viděli Dextera. To je takovej divnej a otravnej pán, který za námi každý den přijde do kuchyně, jen co tam dojdem, jen aby nám vyprávěl zajímavé příhody z jeho života. Třeba to jak skákal bungee jumping, z letadla, ze Sky Tower atd. přesto, že se bojí výšek, nebo jak si šel zaplavat a vedle něj se objevil žralok. A taky málem vyhrál sportku, bohužel to vyhrála pani, co si koupila lístek před ním. A uběhl maraton za 2 hodiny, a to celý rok neběhal. A když něco vypráví, tak mění hlas jak schizofrenik a směje se vlastním vtipům jak Joker (mimochodem na Jokera jsme měli jít do kina, ale já koupila lístky do kina v jiném městě, což jsme zjistili 10 minut před začátkem filmu, takže nic). První den, co jsme ho potkali, si šel uvařit večeři, a ananas krájel obrovským sekáčkem na maso. A dnes jsme zjistili, že pracuje v mrazáku a seká tam maso. Máme z něj trochu strach (Tom z něj má obrovský strach). Ale jinak se nám v kempu moc líbí.

V práci to vypadá tak, že od pondělí do pátku vstáváme v 5.30, abychom už v 7 byli na značkách a začli dělat. Nejdřív jdeme ven umýt v kádích se špinavou vodou tácy, do kterých se pak sází chmel. Ty se pak musí naplnit hlínou, takže jdeme k lopatě. Denně se musí naplnit přes 300 táců. Pak jdeme do přístřešku, kde stříháme stonky chmelu na malé sazeničky. Mezitím někdo jiný stonky sbírá v poli. Sazeničky se pak zasadí. Tohle všechno nás dělá celkem 14 a většinou každý dělá většinu dne to samé. My jsme první den jen celý den stáli u stolu a stříhali. Od úterý už ale ráno chodíme mýt tácy a k lopatě, a to za každého počasí, dneska pršelo celý den a nebral se na to ohled. Naštěstí je to ale jen hodinka ráno venku a zbytek dne jsme vevnitř, i když teplo tam teda není. V 10:00 naše šéfka zahlásí první přestávku a všichni všeho okamžitě nechaj a nahrnou se do kuchyňky, kde se vytvoří nekonečná fronta na kafe. Za 15 minut přestávky se sotva stihneme vyčůrat a něco málo pojíst. Kafe jsem většinou ani nestihla dopít. V 10:14 se všichni zvednou a jdou zpátky na značky a jede se dál. Ve 12:30 zahlásí šéfka lunch time a opět se všechno zahodí a nechá tak jak to je. Oběd sníst stihneme, ale je to o fous. Hlavně když si povídáme s našima novýma kamarádama. První den jsme se seznámili s kiwákem Joshem, o kterém Tom říká, že je kanón, ale nerozumí mu ani slovo. Je to takovej pohodovej týpek, který má tu slušnost že když vám něco odkýve a přitom vás vůbec neposlouchá, tak se pak zeptá, co že jste to říkali. Já takovou slušnost prý nemám a Tomovi jen všechno odkývu. A taky má super hučku. Ve 12:58 se opět všichni zvednou a jdou zpět na značky. V 15 hod. se začne uklízet, ale ne všichni mají co dělat, je málo košťat a zkrátka moc lidí na málo práce. A tak jsme první den jen postávali a nevěděli co dělat, za což nás hned zjebala nějaká blondýna v našem věku. Začla na nás řvát, jestli bysme nechtěli pomoc ostatním, když tam jen stojíme a nic neděláme. Pak to ještě zopakovala kolegyni, jestli by nás nemohla zaúkolovat, protože tam jen stojíme a nic neděláme (doslova řekla „there are people standing and doing NOTHING!“). Takže od té doby posledních pár minut předstíráme, že něco děláme, i když není co (Tom prý ne, ten na to jebe, a schválně jde postávat a nic nedělat před ní, aby věděla, kdo je tady frajer a nikomu neříká pane). Tak si vyzkoušíme komunismus v praxi. Ve 3.15 se zahlásí konec směny a jde se domů.

Tom by to shrnul tak, že do práce vstáváme uprostřed noci, děláme na chmelu, všeci tam mají pohodičku a on jediný tam dře jak Bulhar, plat máme podle týmového výkonu, takže to nahání jen on, jinak by byla minimálka, ale spíš by se ještě doplácelo, a nakonec tam ještě dostává co chvílu zjeba od nějaké posrané traktoristky, která tam možná ani nedělá.

Krom té blondýny (Tom proti ní nic nemá, už je s ní superkámoš, pač jí pustil ve dveřích) se nám v práci moc líbí, máme bezva šéfku, super tým (hlavně dva Němci co dost makaj a navíc jsou to taky vegani), práce je celkem pohodová, až na ranní rozcvičku, a hlavně dobře placená. Akorát jsem si včera asi strhla záda a mám problém se ohýbat a vlastně vůbec hýbat, tak to snad do pondělí přejde, ať můžu zase házet lopatou.

[nzteckaejo]

Woofing aneb jak jsme otročili

10.10.2019

(Woofing je tu celkem běžný, je to většinou práce někde na farmě za ubytování a jídlo.)

Včera jsem skončila u toho, že jsme našli nabídku práce na zahradě za ubytování. Po mailu jsme se se Sue domluvili, že se stavíme v 11 hodin dopoledne a probereme detaily. A tak jsme vyrazili a byli na místě o 10 minut dřív. Tom říkal, že přijít dřív je horší než přijít pozdě, a tak jsme seděli v autě a čekali na úder jedenácté. Pak jsme šli ke dveřím a zazvonili, ale zvonek asi nefungoval, vypadalo to, že dům je prázdný. Čekali jsme teda půl hodiny, než někdo přijel - Jane, která u Sue uklízí a řekla nám, ať jdeme dál. 

Sue byla starší paní, která hned na uvítanou namítla, že jdeme pozdě...

Sue měla nové štěně, 5-ti měsíčního Roryho, který mi byl tak po kolena, možná větší. Našel si únikovou cestu ze zahrady přes hromadu kompostu (podle Toma to nebyl kompost ale hromada hňusu), a Sue nutně potřebovala rozhrnout hromadu podél plotu. Pak taky potřebovala nasekat dříví, vytrhat plevel a všeobecně pomoct zabavit Roryho, který neustále nevěděl coby roupama. Za to jsme mohli bydlet v pokoji a využívat barák. Sue je důchodkyně a prý je pořád doma. My jsme doufali, že to bude spíš hlídání domu, kdy Sue pojede na dovolenou a my se postaráme o dům, zahradu a psa a budeme tam bydlet sami. Ale když už jsme přijeli, bylo nám blbý zase odjet s prázdnou. Takže jsme na to kývli s tím, že budeme spát v autě (už jsme si na něj zvykli) a budeme využívat kuchyň a koupelnu. Aspoň ušetříme minimálně 30 dolarů za noc v kempu. Délka pobytu byla flexibilní, my stále neměli práci a domluvili jsme se, že tam budeme, dokud nějakou nenajdeme. 

Hned jsme se teda pustili do práce a začli přehrabávat kompost plný větví a mravenců. Trvalo nám to necelé 2 hodiny, v nichž Tom několikrát vyraplil, že se jí na to může vysrat, hlavně když zjistil, že stojí v mraveništi. Já ho uklidňovala tím, že aspoň ušetříme za kemp a může si tu dát sprchu jak dlouho bude chtít, protože v kempech se většinou platí 1-2 dolary za 6 minut teplé sprchy (což je pro Toma dost krátká doba). Nicméně jsem práci dodělali a Sue byla nadšená, že už jí Rory nebude utíkat k sousedům. Tom se hned pustil do sekání dřeva a já do vaření. Po obědě jsme se rozhodli, že pro dnešek práce stačilo, přeci jen je tu hodinovka 18 dolarů a ubytko by nás stálo cca 30, takže 2 hodiny práce byly až až. Vyplnili jsme formulář s žádostí o práci v ovocné školce poblíž Nelsonu, na kterou našel Tom tip na Facebooku (tvrdil, že je to naprostá tutovka, a já se mu vysmála s tím, že maily s životopisama a registrační formuláře tu stejně nikdo nečte). Asi 5 minut po odeslání žádosti mi ze školky volali, jestli můžeme druhý den přijít na pohovor, oba, jelikož jsem do formuláře napsala, že společně se mnou hledá práci i Tom. Asi si dovedete představit, jak se pak Tom chvástal. Sue jsme tedy řekli, že druhý den jedeme zpátky do Nelsonu a déle se nezdržíme. Byla trošku smutná ale prý hlavně že jsme zničili Roryho únikovou cestu, to jí dělalo největší starosti. Do toho rovnou zmínila, že si dává sprchy večer, takže my se máme osprchovat až ráno. Už jsem chtěla souhlasit ale pak jsem zaprotestovala, že Tom si určitě bude chtít dát po práci sprchu. A já vlastně taky, sice spíme v autě a ne každý den máme teplou sprchu, ale špinavá od kompostu do postele fakt nechci. Asi si tu každý představuje, že backpackeři jsou prostě prasata, a nebo se z nás jen snaží vymáčknout co půjde a dát co nejmíň zpět. 

Tom k tomu řekl akorát to, že jsme tam celý den otročili jak úkáčka, vercajk byl úplně nahovno, vidle jak z hračkářství a špalek na sekání dřeva pahýl tenčí než polena, byli jsme zajebaní od hnoja a smrděli a nemohli si dát ani sprchu. Pes byl nevychovaný, protože babka si ho pořídila ale seděla celý den jen za počákem a nikdo se o něj nestaral. A sehnal nám strašně parádní šolich, byla to úplná tutovka, čisté zlato, a já se mu vysmála, že je úplný kokot. 

No nakonec jsme si dali oba sprchu večer, i když radši studenou, a šli se podívat do města. Měli jsem pocit, že si za tu dřinu zasloužíme pivo a večeři, a tak jsme si oboje dobřáli (Tom poctivou pintu Guinesse a pizzu napůl, na víc nemáme). No jen se na něj podívejte, jaký má blažený výraz!

Tak skončil náš první “pracovní” den. V noci jsem ještě měla příhodu s Rorym, když jsem šla ve 3 ráno do baráku na záchod a on na mě začal štěkat, až jsem se bála vstoupit dovnitř. Chvíli jsem čekala venku, než si všimne, že jsem to já a ne zloděj, a pustil mě dál. 

Ráno jsme se s radostí vypakovali, Toma Rory už očividně sral, já ho tolerovala, protože mě poslouchal, a vyrazili směr Nelson.

Pohovor trval asi 10 minut, kde se nás mladá holka zeptala na pár věcí, jako odkud jsme, jak dlouho se tu chceme zdržet a jaké jsou naše končíky, spíš jen aby prověřila naši angličtinu (Tom prošel) a vysvětlila nám, co mají za práci. Dopoledne budeme stříhat chmel a odpoledne sázet větvičky, aby zapustily vlastní kořeny, jde vlastně o množení chmele. Zdá se, že vesmír je s námi - do Nelsonu jsme jeli kvůli minipivovarům a doufali, že se uchytíme na chmelnici. A tak to máme. Zítra máme jít podepsat smlouvy a v pondělí nastupujeme, tak uvidíme, co budeme říkat po týdnu v robotě - teď jsme nadšení.

[nzteckaejo]

Jednou bylo krásně a my dojeli do kempu výjimečně brzo, takže byl čas na jógu, konečně 😊🙏 Za poslední měsíc jsem cvičila podruhé, dost změna oproti každodenní praxi doma... a chybí mi to, už by to. chtělo nějaký ten stereotyp, ať můžu zase začít. Naštěstí jsem ale ještě všechno nezapomněla, nebo spíš tělo si pořád pamatuje 😊

[nzteckaejo]

Jednou bylo krásně a my vyjímečně přijeli do kempu brzo, a tak byl čas na jógu. Doma jsem cvičila téměř denně, tady podruhé za poslední měsíc. A chybí mi to. Už by to chtělo nějaký stereotyp, ať můžu zase začít svojí rutinu. Naštěstí tělo nezapomnělo, co už jednou umělo :)

[nzteckaejo]

Jsme v cíli

9.10.2019

Poslední souvislý text byl z Kaikoury, tak navážu. Měli jsme jet na pozorování velryb, bylo krásně, ale asi 15 minut před srazem se přihnala šílená průtrž mračen a celé město zahalila mlha, že nebylo vidět na 10 metrů. Vítr cloumal s naším autem a byli jsme rádi, že jsme zavření vevnitř. Výlet naštěstí zrušili a vrátili nám peníze, tak snad příště...

Tady vidíte, jak se počasí mění z minuty na minutu přímo před vašima očima...Tom už vyhlíží, co se žene...

Z Kaikouri jsme rovnou vyrazili dál směr Blenheim a Nelson, což byl náš cíl. Přespali jsme ve free campu u moře, v zálivu Robina Hooda. K dispozici byl jen suchý záchod, ale ten výhled....to bych nevyměnila ani za horkou sprchu ve městě (ale Tom nejspíš jo :D).

Mimochodem, v Kaikouře si Tom za 50 dolarů koupil průvodce po lokalitách natáčení Hobita a Pána prstenů, jsou to 2 menší knížky a těch míst je asi milion, takže náš plán na celý rok je jasný (i když po důkladnějším prolistování Tom prohlásil, že ty knížky jsou nahovno, že si to představoval jinak...). Cestou jsme si ze seznamu odškrtli už jedno místo - Pelorus Bridge, kde se natáčela scéna trpaslíků plavících se v barelech. 

Rovnou jsme přespali v kempu hned u mostu, za mě to byl asi top kemp v té cenové kategorii. Stáli jsme hned u řeky, obklopení lesy, v celém kempu všehovšudy 4 auta a všude kolem kratší treky, jeden jsme hned šli, teplé sprchy, kuchyň i se sporákama...co víc si člověk může přát, a to vše za 15 dolarů na osobu na noc. To je tu asi minimální cena za kempy s teplýma sprchama, co jsme tak zažili. Byli jsme ale i v kempu za stejnou cenu, kde byly jen záchody a studené sprchy. Ještě že je tu tak rozšířený free kemping a člověk tu nemusí vyhazovat peníze z okna. 

Konečně jsme dorazili do Nelsonu, už ani nevím, proč to byl náš cíl...nejspíš proto, že je to oblast proslulá minipivovary a my doufali, že se tady Tom uchytí. Kromě toho je tu DOC office, kde jsme si mohli koupit lístky na huty a jít tak vícedenní trek. Chtěli jsme jít nějaký už dřív, ale lístky jsme neměli a nejbližší město, kde se daly koupit, byl právě Nelson. Huty jsou tu buď standardní, kde není k dispozici dřevo a člověk si ho musí nasbírat, a nebo “serviced”, kde na vás vždy čeká suché dřevo. Rozdíl mezi nima je 10 dolarů na osobu - standard je za 5 NZD/noc/osoba, a serviced 15 NZD. Rovnou jsme se tu i zeptali na trek, který jsme chtěli jít s Tomovým kámošem, Angelus trek po hřebenech. Prý pokud nejsme zkušení horalové a nemáme výbavu do sněhu, tak bysme chodit neměli, pač na tom treku je tak metr sněhu a minulý týden tam někdo umřel (Tom říká “uplně v klidu”). Nechali jsme si tedy poradit něco pro břídili, co zvládneme, a byl nám doporučen Lake Rotoiti Circuit. Dokoupili jsme vše, co bylo potřeba na kempování (já si poctivě nastudovala letáčky a příručky z DOC officu) a vyrazili směr Nelson Lakes National Park, asi 1,5 hod. daleko (Tom chtěl naopak pár věcí ještě vyhodit, protože Bear Grills má jen nůž a křesadlo). Tady jsme přespali v již zmiňovaném kempu se studenýma sprchama a taky tu zažili první mrazivou noc, kdy k ránu bylo -1°C. Přežili jsme, a dokonce si dali i tu studenou, nebo spíš ledovou sprchu. Musíme si zvykat, teplá sprcha je pro nás po týdnu v autě luxus. 

Jezero Rotoiti odpoledne.

Jezero Rotoiti ráno.

Ráno jsme vyrazili na trek, celkem nás čekalo 31 km. Trek byl nenáročný, víceméně po rovince podél jezera, a vedl krásným hustým lesem prorostlým mechem, přes malé potůčky a velké potoky, vypadalo to jak v pohádce. Cestou jsme se stavili na oběd v jednom ze 2 hutů, v tom lepším a dražším. A takhle to v hutech pro představu vypadá.

Pokračovali jsme dál přes houpací most (mohli jsme jít o 8 km kratší trasou, ale ta vedla přes řeku, bez mostu :) ) a cílem byl menší a levnější hut na břehu jezera.

V hutu už byl pár z Izraele a další batohy a věci, vypadalo to tak na 10 lidí. Prý jsou tam ale ubytovaní jen 2 další lidi, rybáři, kteří si tam natahali piva, 10 vařičů, ledničku a dalších milion věcí a zabrali celé spodní patro na spaní. Byli to kiwáci a prý budou v hutu 9 dní. Říkala jsem si, že takhle v 6 byl ten hut tak akorát, neumím si představit, že by tam bylo 16 lidí, což byla kapacita. Ale možná to je tím, že rybáři se tam všude roztáhli, jak kdyby to bylo jejich. 

Celý den bylo krásně slunečno ale večer už začalo přituhovat, přeci jenom jsme byli v 600 metrech nad mořem. Izraelec se nabídl, že rozdělá oheň, asi po 5 minutách ale prohlásil, že dřevo je mokré a oheň nebude. Ujal se toho tedy Tom a měl tak zábavu na další 3 hodiny, kdy přikládal malé třísky a každých 10 sekund oheň rozfoukával, sám totiž nehořel. Mezitím jsme si uvařili večeři - rýži a fazole v rajčatové omáčce z konzervy, nechtěli jsme toho moc tahat (Tom nechtěl brát nic, Bear Grills si nenosí jídlo v krabičkách). Po 20 km chůze bysme toho ale zvládli sníst víc. Izraelci měli naopak hostinu, nechápu kam to jídlo všechno nacpali, ale táhli si i kilovku burákového másla. Asi jim nás bylo líto, a nabídli nám zbytek od své večeře. Bylo nám ale blbý ptát se, jestli je to veganské, tak jsme radši odmítli, čímž jsme je nejspíš i urazili, a usínali jsme s hladem (Tom to prý nechtěl, protože to byl hnus, a takový fekál rozhodně jíst nebude. A taky jim to řekl). Nejhorší na tom je, že to nejspíš veganské bylo....

Večer zasedli k ohni rybáři a nikdo jsme nechápali, jak to dokázali, ale spálili všechno mokré dřevo, a tak jsme neumrzli. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě Tom, protože jim připravil základ a náš malý ohýnek už se dobře chytal. Oni tedy přišli k hotovému a slízli smetánku, klasicky (ejo! doprdele!). Kromě toho, že jeden z nich příšerně chrápal, proběhla noc v klidu. Druhý den nás čekalo už jen 12 km zpět do města. Cestou jsme se stavili u vodopádu a brodili 2 potoky, které nám dali zabrat.

K autu jsme došli asi ve 14 hodin a hned se dali do vaření, konečně pořádný jídlo! Já se mezitím vykoupala v jezeru, které je ledovcového původu a je průzračně čisté. Ale taky pěkně ledové. Bylo krásně, svítilo sluníčko, a hlavně jsme 2 dny šli s batohy na zádech a nemyli se, takže jsem teplotu vody neřešila. 

Další plán byl návrat do Nelsonu a hledání práce, což v reálu znamenalo zajít do knihovny na wifi a registrovat se ve všech možných agenturách. To nás nakonec zavedlo do Blenheimu a taky jsme odpověděli na inzerát, ve kterém paní sháněla někoho na zahradničení a pomoc se psem za ubytování. Ideál, aspoň nebudeme muset platit ty nehorázné peníze za kempy. Paní se nám ozvala a dnes, ve středu, jsme za ní jeli do Pictonu, zjistil detaily. Je z toho zase zážitek na delší vyprávění, tak to nechám na další příspěvek, a snad se ujme autorství Tom (prý to jebe a neujme).

[nzteckaejo]

Weka family 😊🦆 ti ptáci se tady vůbec nebojí 😁 #weka #NewZealand #nelson #camping

[nzteckaejo]

Zažili jsme novozelandskou zimu v autě, k ránu - 1°😰❄️ ten stůl není normálně bílej 😁

Dneska vyrážíme na náš první 2 denní trek kolem jezera Rotoiti, počasí vypadá zatím ideálně...

[nzteckaejo]

Pelorus river, ráno... v celém velkém kempu jsou kromě nás 3 auta 😊

[nzteckaejo]

Cestujeme na sever

1. 10. 2019

Máme za sebou tři noci v autě a čeká nás čtvrtá. S Železňákem jsme najeli přes 700 km a zatím drží. Máme za sebou první trek, nebo spíš jen malou část, pač jsme strašně pomalí a trvá nám půl dne, než se sbalíme. Ale máme spoustu fotek a pár zážitků a hlavně už získáváme představu o tom, jak vypadá Zéland.

O parádním kempu na kraji útesu už jsem se zmiňovala, tak dodám jen pár fotek (konečně jsem si koupila stativ jupí!).

V neděli bylo krásně, kolem 20ti stupňů, což bylo ideální počasí na pláž, takže jsme se vydali na Taylor’s Mistake. Naivně jsme si mysleli, že si zaplaveme, ale moře bylo fakt ledový, takže jsme se smočili a chytali bronz. Taky jsme využili plážové sprchy, sice ledové, ale lepší než nic (v kempu sprchy nebyly). Pak jsme se ještě jednou a tentokrát opravdu naposled rozjeli do Christu nakoupit zásoby jídla, ať nějakou dobu nemusíme do civilizace, a vyjeli jsme na sever. Našim cílem byl kemp u Mt. Thomas s tím, že půjdeme i trek odpovídající našim schopnostem. Do kempu jsme dojeli za tmy a zjistili jsme, že je zavřený. Další kemp v naší cenové kategorii (nechtělo se nám dávat 30 – 40 dolarů za kemp, kde se jen vyspíme a pojedem dál) byl asi 2 hodiny cesty. Cestou jsme zastavili u rugby klubu v nějaké vesnici, abychom si uvařili večeři, bylo už asi půl 11. U hřiště bylo parkoviště, záchod, fontána s pitnou vodou i kohoutek na načerpání vody do kanystru, a žádná cedule se zákazem kempování, takže se hned nabídlo, že tu rovnou přespíme. Vařila jsem, když mi Tom povídá, že na houpačce na dětském hřišti se někdo houpe. Já to slyšela, ale říkala jsem si, že je to jen vítr. Tom mě ale s vážným výrazem přesvědčoval, že si nedělá srandu. To se mi fakt nelíbilo. Jsme uprostřed ničeho na parkovišti u tmou pokrytého ragbyového hřiště a kolem dětského hřiště jsme před 5 minutama šli na WC, a najednou se tam někdo houpe. Zamkli jsme se ve vanu, rychle snědli večeři a připravili se na cestu dál, tady spát rozhodně nebudu. Když jsme nasedali do auta (asi o 10 min později), na houpačce už zase nikdo nebyl. Zato se na parkovišti objevilo auto, které se hned otočilo a zase odjelo. Asi místní domobrana, která nemá v lásce backpackery nocující u jejich hřiště. Doteď je nám ale záhadou, jak se tam tak rychle objevil (a zmizel) ten člověk. Já nad tím radši nepřemýšlím, ale Tom pořád spekuluje. Pro ty, co zažili jeho rozlučku – byl to prý tisíckrát horší zážitek než ten chlap, co se vynořil z lesa. Popojeli jsme tedy dál a nakonec přespali na parkovišti u veřejných záchodů, kde žádné dětské hřiště nebylo.

V pondělí ráno jsme rovnou vyjeli do dalšího vyhlédnutého kempu (oba jsou kempy DOC, místního ministerstva ŽP, mají jen základní vybavení ale stojí 8 dolarů na osobu a jsou na super místech, kde většinou není signál). Ten byl tentokrát na břehu jezera Taylor (asi oblíbený jméno na Zélandu) a cesta k němu vedla po 30 km dlouhé úzké štěrkové cestě přes kopce, potoky a mezi pobíhajícíma ovcema. Ale stálo to za to. Ještě ten den jsme šli trek, nebo spíš na 4 hodinovou procházku. Celý trek byl vícedenní, na což nemáme vybavení ani koupené lístky do hutů, tak jsme ušli co se dalo, abychom se stihli vrátit za světla. Když jsme vyjížděli z kempu, pršelo, ale na treku nám víceméně celou dobu svítilo sluníčko a bylo krásně. Jen ke konci se za námi hnala průtrž mračen, ale před námi byla obloha stále modrá a zalitá sluncem.

Naši sousedi.

O adrenalin tu nemáme nouzi, aspoň pro mě byl tenhle houpací most výzva...

Ráno jsem si ještě vyfotila Lake Taylor a vyrazili jsme směr termální lázně v Hanmer Springs. 

Po cestě jsme ale zjistili, že vstup je 25 dolarů na osobu, takže jsme jeli rovnou dál do Kaikoury. Tady jsme zakotvili v kempu hned u moře, kde se asi 50 metrů od nás válejí divocí lachtani. Taky je tu horká sprcha, kterou jsme neviděli 3 dny, takový luxus! Když je venku 8 stupňů, člověk to obzvlášť ocení. Původně jsme měli být v jiném kempu, kde jsou jen záchody, ale pán na recepci mě přesvědčil, ať jedeme sem, že nám to dá za stejnou cenu, ale máme tu osvětlené WC a sprchy při ruce. Kouzlo cestování mimo sezónu. Moc si neumím představit, jak to bude vypadat v létě, kdy budou kempy plné…teď si prostě předem vyhlídneme kemp a dojedeme tam a jsme tam téměř sami (a nebo úplně, jako u Lake Taylor). Na zítra máme zamluvené pozorování velryb, ale má celý den pršet. Doufám, že novozélandské počasí je tak nepředvídatelné, jak se říká a jak jsme zažili, a bude to úplně jinak…

A co se týče spaní v autě, první 2 noci byly pohoda, ale včera a dneska je fakt kosa. Tak aspoň tušíme, co nás čeká v zimě...

[nzteckaejo]

Jedeme!

Po nátlaku okolí přidáváme aspoň malý update. Po vyzvednutí auta ze servisu jsme druhý den ráno nemohli nastartovat, takže šlo znovu do servisu. Radši do jinýho, máme za to, že to podělali mechanici, předtím startovalo krásně. Naštěstí šlo jen o výměnu žhavících svíček za pár korun a druhý den jsme auto vyzvedli. Poklidili jsme a dokoupili a prodali pár potřebných a nepotřebných věcí a dnes jsme konečně vyjeli z toho hnusu jménem Christchurch. Vydali jsme se do Akaroa, městečka na poloostrově Banks. Cesta byla první zatěžová zkouška pro našeho Železňáka alias Ironvana, jelikož jsme museli vyjet dost kopců. A konečně jsme viděli Zéland!

Cestou zpět jsme ale blbě odbočili a zase skočili v Christchurchi, už jsem si říkala, že se z toho prokletého města prostě nedostaneme. Teď jsme v kempu na útesu daleko od města a pro první noc v autě jsme si snad nemohli vybrat lepší místo. Žádný lidi, jen ovce a zelené kopce a oceán. Západ slunce, mléčná dráha a zítra východ slunce 😊 jen ta cesta do kempu byla trošku adrenalin 😰

[nzteckaejo]

První video.ejo! Waikuku Beach, Christchurch. Únik od sraček, aspoň na chvíli.

[nzteckaejo]

Dojdete k domu kde máte bydlet a plot střeží pes jménem Bruto, šarpej, čínský bojový pes. Už ho známe, bydleli jsme tu, ale je dost nečitelnej - neštěká, nevrtí ocasem, prostě jen stojí a čumí a nevíte, co si myslí. A vy máte strčit ruku za plot a otevřít si... asi 5 min jsme postávali za plotem a doufali, že odejde. On si místo toho lehnul přímo k otevírání branky. Nakonec jsme se odhodlali a šli dál ale strach z něj pořád máme...

Jinak jsme dneska zjistili že labutě jsou tady černý. A auto pořád nemáme...

[nzteckaejo]

Výlet na pláž a útrapy Airbnb.Ejo!

Hlavní autor Lenka.

Už jsem psala o Airbnb, do kterého jsme se včera přestěhovali - začátek nebyl úplně ideální a tak panuje trochu napětí, nebo nám to tak aspoň připadá. Dneska bylo pokračování a upřímně už se těšíme, až se zítra vypakujem. 

Bydlíme v krásném moderním domě, máme svůj pokoj, krásnou kuchyň atd., jen se bojíme cokoliv používat a vlastně se tu ani nechceme zdržovat. Hostitelka Stacey se zdá být milá a vyptává se, párkrát jsme se zakecaly, ale i tak se tu fakt necítíme dobře. Bude to hlavně tím, že to tu je načančané jak v muzeu, všechno má své místo a bojíme se uvařit si čaj, abychom po sobě náhodou nenechali smítko prachu. Když nás Stacey viděla, jak si k snídani pokládáme hrnečky s čajem na jídelní stůl, vyletěla z koupelny jak střela aby nám honem donesla podtácky a vyndala prostírání. V tom si všimla škrábance na dřevěném stole a začala to zkoumat a nadávat, no snad si nemyslí, že jsme to udělali my (vzhledem k tomu, že se po tom stole imrvére prochází její kočka). Takže jídelní stůl radši nepoužívat. Koupelna je taky pasé, jakmile se tam totiž zavřem, Stacey po 5 minutách buší na dveře, že tam něco potřebuje. Ráno nás takhle vyhnala z koupelny oba (každého dvakrát). A kuchyň, tu používáme jen z nutnosti a vaříme jednoduchá a rychlá jídla. Když jsme včera večer přišli z hospody, Tom byl po celodenním půstu hladovej, ale radši šel spát s kručícím žaludkem, než abysme kramovali v kuchyni. A o ložnici se dělíme s kočkou, která se nám sem ráno přes zavřené dvěře dobejvá a producíruje se nám po posteli. 

Tomova vsuvka o Airbnb

Superparáda

Ve čtvrtek jsme se přestěhovali od té ožralkyně do dalšího Airbnb a bylo to tam naprostá superparáda. Každý si mohl odejít a přijít kdy chtěl, nemusel se nikdo nikomu hlásit ani se s nikým vybavovat a bratříčkovat, prostě takový menší průchoďák. Bylo to tam pěkný, v pokoji jsme měli TV (L: a elektrodečku v posteli!), pěkná kuchyň, společný obývák a na zahradě vířivka. Ejo! Bytná byla uplně super, protože měla naprosto v p*či. Jediné, co s náma prohodila, byl pozdrav a jméno jejího psa (L: které doteď přesně nevíme, asi Bruto). Všude po domě byly instrukce, jak to chodí, ale všichni na to naprosto jebali, včetně jí, která se tam ale skoro nezdžovala, protože bývala vedle v plechové kolni na zahradě, aj s děckama. Uznávanost! Ejo!

Superhnoj

Ze superparády jsme se vystěhovali v 10 (ale klidně bysme tam mohli zůstat o týden dýl a nikdo by si nevšiml, prostě jim to tam bylo úplně u prdele). Načež jsme měli domluvené další bývání, kde se asi 10x změnila doba nastěhování, počínaje prvním termínem mezi 11. a 12. a končeje nastěhováním, které proběhlo asi ve 4 hodiny tak, že jsme eště hodinu museli vartovat před barákem jak vandráci. A  stejně jsme od ženské dostali zjeba, že jsme vlastně úplné p*če a že s náma není žádná domluva. O ní jsme si vlastně mysleli to samé, ale asi měla pravdu ona, proč by si to vymýšlela. V domě bylo všechno jak ze škatulky. Měli jsme strach tam vůbec vstoupit. O to víc jsme znervózněli, když jsem v prvních 5ti minutách rozjebal kávovar (a to jsem si ani nechtěl vařit kávu). 

Stacey nás hned z kraje zjebala, že jí zavazejí naše boty. Buď si je máme vzít do pokoje, nebo že je vyhodí do konťasu. Večer, když jsme šli do čepu si nás posadila na kobereček a zahlásila nám, že do 10ti budeme doma a můžeme si dát maximálně 2 pivka, malé. Když jsme se vrátili, už bylo zamčené. Stacey nám ještě z milosti otevřela a řekla, že to bylo naposled, poslala nás, ať si vyčistíme zuby a jdeme spát. 

Ráno byla asi 6 hodin ve sprše. Když se konečně sprcha uvolnila a zabrala ji Lenka, neuběhlo ani 5 sekund co se jí tam začala dobývat a bušit na dveře. Nevím, jak to dopadlo, měl jsem strach se tam jít podívat. Nicméně ji z tama vykopla a navartovala se tam na další 2 hodiny. Hned potom jsem šel do sprchy já a stalo se mně úplně to samé. Samozřejmě jsem ji pustil. bez řečí, jelikož z ní mám nahnáno. Když už to vypadalo, že se konečně přestala fintit a vypakuje se pryč, šli jsme si s Lenkou oba vyčistit zuby a nevěřili byste, co se stalo. Ejo! Přesně tak. Takže koupelna od 8 do 12 nedostupná. 

Konečně jsme se na oběd dostali ke snídani, kdežto náhle slyším obrovský řev. Stacey zjebala Lenku jak malé děcko, že nemá pod hrnkem podtácek, o kterých jsme ani nevěděli, že tady jsou k dispozici. Kamkoliv jsme cokoliv položili, Stacey doletěla jak střela a začala to okamžitě šúrovat nějakým toxickým hnojem. Báli jsme se vařit a vlastně i pohybovat po domě. Ale jinak milá holka, máme ju oba rádi. 

***

Na dnešek jsme měli v plánu akorát vyzvednout plynový vařič, který jsem koupila na netu z druhé ruky za 50 NZD (nový stojí cca 100). Podle popisku bylo místo vyzvednutí asi 15 min. autem, po tom co jsem volala prodávajícímu a poslal mi adresu jsem zjistila, že je to daleko 45 min. Ale co, v domě být nechceme a nemáme co na práci. Jeli jsme půjčeným autem, naše je stále nepojízdné. Bohužel se ale Tom do auta úplně nevejde a po 40ti minutách dostával křeč do nohy. Zpátky jsem teda řídila já. Poprvé na levé straně, a všichni jsme to přežili bez úhony.

Tomova vsuvka na řízení vlevo

Je to už asi 5 dní, co řídím vlevo. Neustále mě to táhne na levou stranu, sem tam štrejchnu patník a občas vjedu do protisměru. Blinkry skoro nepoužívám, zato stěrače jsou v provozu, i když je jasno. Ostatní účastníci provozu na mě neustále troubí a ukazují hanebné gesta. Takže vlastně všechno při starém, stejně jako v ČR. Dnes si za volant poprvé sedla i Lenka. Zprvu byla trošku nervózní, ale asi po 5 minutách už si to šněrovala jak zkušený Pražák. Neuběhlo 5 sekund aby někomu nenadávala a nepořvávala na ostatní vozy. Byla sprostá jak dlaždič a většinu těch kletých slov, co použila, jsem v životě neslyšel a ani nevím, co znamenají. No prostě jedna radost oproti té mojí řidičské tragédii. Ejo!

***

Když už jsme byli tak daleko za městem, rozhodli jsme se udělat si malý výlet na nedalekou pláž, ať konečně vidíme ten Zéland! Dojeli jsme na Waikuku Beach, kde to byla naprostá oáza klidu. Skoro žádní lidi, všude písek, trsy travin, a hlavně oceán! Tom klel, že si nevzal plavky, ale nakonec hodil image stranou a šel do vody v trenkách.

[nzteckaejo]

Stuck in Christchurch

Dneska jsme celý den jem čekali. V 10 jsme se museli vypakovat z Airbnb a čekali jsme až nám z dalšího Airbnb dá vědět, kdy se mužem nastěhovat... a k tomu jsme čekali až nám zavolá Dean ze servisu, že si můžeme vyzvednout auto.

S hostitelkou byla naprosto příšerná domluva, takže jsme jeli na farmářské trhy a tam čekali do 15 hod, až nám dá vědět, že mužem přijet. Nedala. Tak jsme dojeli k ní před barák a napsali ji, že tu jsme a čekáme na ni, bylo už skoro 16 hod a původní domluva byla že zkusí stihnout být doma do 14 hod, ale možná se "trochu" opozdi. Konečně jsme se ubytovali a ujistili se že vše je OK a nikomu nic nevadí, ale bylo jasné, že já i ona jsme nasrané. Ale dům má pěkný...

Odpoledne volal Dean, že má nový gol opravit nám auto do 17 hod. To by byla pecka. V 15.30 volal znovu, že vyměnili rozvody a když auto nastartovali, valil se z výfuku černý kouř. Takže si pobyt v tomhle hnusnym městě prodlužujeme do středy s tím, že v pondělí se opět stěhujeme, a to do Airbnb z kterého jsme se dnes vypakovali.

Ještě že jdeme dneska s Míšou a Tomem na pivo, bodne to.

L.

Pivo maj celkem dobrý, ale drahý, tak jsme cucali 2 piva 3 hodiny 😁 Ale hlavně že jsme se viděli s Míšou a Tomem a zkoukli půlku zápasu All blacks... mě to bavilo prvních 20 minut, chtěla jsem hlavně vidět jak tancujou tu vyhlášenou Haku..

a tady máte městské panorama Christchurche:

[nzteckaejo]

První týden v Kiwilandu

Dnes je hlavním autorem Tom.

8. 9. 2019. Stojíme na letišti a čekáme na letadlo. Já jsem v naprosté pohodě, zatímco Lenka panikaří a je ve stresu (L: ve stresu je Tom, já jsem v klidu, pač už mám pár letů za sebou). Uklidňuju jí, že všechno bude dobrý a dávám jí sladký báleš, který jí na chvíli zaměstná a odvede od pocitu nejistoty. Jdeme se informovat ohledně našeho přestupu, načež nám ten chlap přes letadla zahlásí, že je to docela v prdeli, protože přestup pravděpodobně nestihnem (L: pán na check-inu nám řekl, že 50 minut na přestup v Zurichu je v pohodě, ale nemáme se zdržovat a na batohy nám dal visačky pro expresní vyložení z letadla, jsem trošku nervozní). Lenka je z toho už úplně hotová a skládá se a já plný elánu mám stále pohodičku a lebedu. V letadle probíhá všechno bez problému až na očekávané zpoždění, přičemž já jsem si užíval let a Lenka už byla připravená odepnout si pás a vysprintovat z letadla jako první, abysme stihli navazující let (L: zpoždění nebylo očekávané a z našich 50-ti minut na přestup se stalo 20, přičemž náš terminál byl odlehlá budova letiště, kam se ani nedalo dostat pěšky, ale letištním metrem). Jakmile letadlo dosedlo na zem, ještě ani nebylo povoleno odepnout si pásy, Lenka už kmásala batoh z přihrádky na zavazadla a jakmile se otevřeli dveře, vysprintovala a odhazovala ostatní cestující, jak kdyby to byli hadroví panáci. Já jsem v klidu počkal, až všichni cestující vystoupí a na pána jsem si dokráčel o půl hodinky později, kde jsem potkal Lenku, která už nervózně čekala na letadlo, které stejně vyletělo s hodinovým zpožděním (L: po přistání mi došla smska, že navazující let má zpoždění, ulevilo se mi. I tak jsme OBA sprintovali, až jsem se zadýchala a řekla si, že musím zase začít běhat. Přestup včetně pasové kontroly a jízdy metrem jsme stihli za 7 minut. Běh byl ale zbytečný, pač se čekalo na ostatní chybějící pasažéry, kteří si vklidu do letadla došli). 

Další přestup v Singapuru už proběhl bez problémů, měli jsme totiž 5 hodin volného času. Ten jsme strávili hledáním něčeho k snědku, což skončilo balením chipsů a müsli tyčinek, kterých jsem vzala moc a v Aucklandu letěly do koše (lekla jsem se výstražných cedulí a rad kolegů že s jídlem mě tam nepustí, až později jsem zjistila, že zrovna müsli tyčinky by prošly v pohodě). To bylo totiž jediné veganské jídlo, které jsme na tak obrovském letišti sehnali. 

Za zmínku stojí ještě moje sousedka v letadle, Vietnamka, která neuměla ani kváknout anglicky, jediné, co z ní občas vypadlo, bylo “šenkjů”, a když po mě něco chtěla, tak nemluvila a jen gestikulovala. Asi ani neuměla psát, pač po mě chtěla vyplnit imigrační papíry (to jsem si odvodila z toho, že mi cpala formulář a svůj pas). Asi vytušila, že s Tomem patříme k sobě, i když jsme seděli v řadách za sebou (aby mohl pán sedět v první řadě a natáhnout si nožky), a bez ostichu za ním šla, dloubla do něj a ukázala na přihrádky na zavazadla, což byl pokyn k tomu, aby jí sundal batoh. Tomovi se tenhle styl moc zamlouval a prý na to taky najede. Koneckonců, vždycky dosáhla toho, čeho chtěla, a k tomu nemusela poslouchat pokyny kapitána a pravidla, pač jim nerozumněla.

10. 9. 2019. Po úspěšném přistání v Aucklandu jsme procházeli otravnou letištní kontrolou, přičemž jsme imigračnímu úředníkovi zahlásili, že máme kempingové vybavení (což byl Lenky nápad, já jsem to chtěl zapřít). Z toho důvodu nás úředník poslal na důkladnou inspekci, načež nás další imigrační úředník zjebal, co se mu tam vůbec serem, když máme nové nepoužité trekové boty. 

Konečně jsme po dlouhém letu dojeli na Airbnb v Aucklandu, kde byla kosa jak na parníku a banda divných lidí, kterým jsem nerozumněl ani půl slova, tak jsem jenom stál a přiblble se usmíval, ať to vypadá, že vim o co de. Lenka se tam s nima bratřila, načež jsem vytasil domácí pálenku a hned jsme mluvili stejnou řečí, čímž jsem Lenku uplně zastínil, ejo! Vzhledem k tomu, že jsme po 2 dnech v letadle smrděli jak zaplivaná žumpa, šli jsme si konečně dopřát kvalitní proudy a záchod přibitý pevně k zemi taky nebyl uplně k zahození.

Po kvalitní koupeli jsme šli na jídlo (L: po dvou dnech na letadlové stravě a chipsech konečně pořádné jídlo) a na nákup do města, kde to stálo za starou bačkoru, všude tisíce lidí a beton, prostě jak ČR. Asi kolem 5té odpoledne, strašně strhaní a zhuntovaní, jsme zalehli a spali až do rána. Po 12-ti hodinovém spánku jsme se vydali na první špacír, kde jsme viděli náš první východ slunce na Zélandu, výhled na město, takže vlastně nic moc. Viz foto, však vidíte sami (ale fotky jsou samy o sobě pěkné, protože je fotila Lenka). 

11. - 16. 9. 2019. V Aucklandu jsme byli celkem 6 dní, první 3 dny Airbnb u Jane, což byla naše domácí, která byla milá a pohostinná, ale asi si myslela, že su postižený, protože když mi něco říkala a nerozumněl jsem, tak jsem jí prostě ignoroval. Ale mělo to i světlou stránku - nejspíš proto, že si myslela že su kripl, tak nám nabídla příští ubytování za poloviční cenu, asi sleva pro retardy. Další 3 dny jsme bývali v hotelu, kde se asi nic zajímavého nestalo, jenom tam Lenka vyvalila okno z pantu, a zničila nůž, který jsem dostal jako dárek. 

V Aucklandu jsme měli v plánu si jen založit účet, což se tak na desátý pokus podařilo, a podívat se na dva vyhlášené trhy s autama, abysme měli alespoň sběžný přehled, až budem kupovat vůz. Sobotní trh nám byl prezentován jako gigantická plocha o rozloze půlky Aucklandu, kde bude vystaveno statisíce vozů. Při návštěvě jsme byli mírně v šoku, když jsme uviděli malé betonové plivátko, kde bylo sotva 6 aut, ale spíš míň. Na nedělním bylo možná tak o 3 vozy víc a lesbická neodbytná Češka, která nám nutila svůj vrak a nemohli jsme se jí zbavit. Doteď si nejsu jistý, jestli měla větší zájem prodat nám vůz, a nebo nabalit Lenku, do které obrovsky spouštěla. Tak to je asi z Aucklandu všechno (měl jsem toho na srdci mnohem víc, ale Lenka mě furt jebe, že je to strašně dlouhé, tak se snažím psát jenom ten nejnutnější výcuc. Ejo.).

16. 9. 2019. V pondělí, při cestě na letiště, jsme zhodnotili, že Auckland je nic moc, až na pár pěkných kopečků a strašně přátelské a milé lidi, kteří mě svou věčnou dobrotou a švitořivým optimismem už vlastně začínali pěkně točit. A Lenku taky. Tu ještě víc (chtěla zabít ouřadu v bance, ale o tom až jindy). 

Naše další plánovaná zastávka byla Christchurch. Ve vlaku, který nás měl dovézt na letiště, jsme potkali dědu na takové té elektrické kriplkáře, který nás po vystoupení z vlaku zjebal, že chodíme na špatné straně (vpravo) a nahlásil nám, že Christchurch je uplně k hovnu. Že by si to radši hodil, než aby tam strávil byť sekundu života. Po příletu jsme mu museli dát za pravdu. Ejo!

Christuchurch (Jižní ostrov)

L: Fotek moc nemáme, pač není co fotit. Omylem jsme se octli v průmyslové zóně Christchurche, i toto je Nový Zéland.

16. 9. 2019. Hned první minutu ve městě za náma došla nějaká skuřka, jestli nechceme koupit ganju. Po cestě do našeho dalšího ubytování to vypadalo jak v nějakém ghettu. Chodili jsme temnýma uličkama, v kterých se člověk pomoci nedovolá a všude kolem nás se potulovali Mexikánci potetovaní pravopisnýma chybama (L: já žádnoho Mexikánce neviděla, zato se všude váleli nákupní košíky z nedalekého supermarketu). V ulici, v které jsme bývali, byla neustále příjemná vůně, jako kdyby někdo pekl briošky, pravděpodobně kamufláž pro varnu perníku. Ale naše hostitelka Joy byla milá a přátelská, možná taky proto, že to byla alkoholička. Joy měla dva psy, kteří byli supr, ale pravděpodobně díky nim to tam čpělo jak v koňské maštali. Lenka byla ze psů tak unešená, že jí ten smrad ani nevadil. Hned první večer jsme jí ze slušnosti nabídli domácí pálenku (to jsme ještě nevěděli, že je to alkáč, a už má slušně nakoupeno z vína). Po několika panácích kvalitní moravské brodské vyhlášené slivovice chytla obrovského vangla, přesto že seděla, a vykotila se z kavalce na zem jak pytel brambor. Snažili jsme se ji s Lenkou zvednout, ale byl to trošku problém, protože se šněrovala ze strany na stranu. Nakonec se to nějak povedlo (L: k tomu všemu jsme ji naučili pár českých slov, jako třeba “Slivovica”, a došla řeč i na politiku. Trum je prý strašný kretén). Na druhý den (my čilí a v plné síle) jsme zjistili, že Joy měla lišu jak po moravské svatbě a zaspala do práce. Ještě když odpoledne ve 4 došla z práce, tak to z ní táhlo jak z likérky a hned si dala na vyspravení vínko. 

17. 9. 2019. V úterý ráno jsme se šli podívat na náš potencionální vůz, Toyotu Hiace z 98. Prodávající byl Raul z Lucemburska. Oboum nám byl sympatický. Při kontrole vozu jsme s Lenkou jako neznalci automobilů postupovali dle rad našich kamarádů (L: velké díky Kebovi & Lence a Peťovi & Monče!!) a auto nám přišlo v topovém stavu. Říkali jsme si, i když cena byla vyšší než náš budget, že ho asi i přesto vezmem, a snad by mohl Raul o nějakého toho stováka slevit. Nicméně jsme se rozhodli, že ho vemem pro jistotu na prohlídku do servisu, i když své vědomosti o autech po rychlokurzech naši přátel považujeme za prvotřídní. Na stejný den jsme měli domluvenou ještě jednu prohlídku, VW Transporter Long. Prodávající byl skopčák Timo. Už od první minuty začal obrovsky spouštět a nepustil nás ke slovu. Strašně si vychvaloval, že je to skopčák a má skopčácké auto a v žádném posraném asijském vraku by nejezdil, že německá kvalitka je prostě kvalitka. Na cokoliv jsme se ho zeptali, tak všechno bylo nejlepší, parádní, kvalitní a skvělé, prostě prvotřídní. Auto podle něho nemělo jedinou chybu. Vlastně jak to popsal, tak auto bylo v lepším stavu, než kdyby čerstvě sjelo z linky. Když se Lenka zeptala na plynový vařič (který mají všechny campervany), řekl, že to je úplně k hovnu, a že tento vůz má něco mnohem lepšího. Z kufru vytasil nějaký pochybný vařič a petku s nějakou fialovou, nejspíš radioaktivní sračkou, která se do toho leje, a říkal kam se hrabe plyn. Když jsme se zeptali, jestli si můžem auto projet, tak první něco frflal, že to vůbec není potřeba a taky se mu nepozdávaly moje šoférské schopnosti (po tom co zjistil, že řídím první den na levé straně). Nicméně s neochotou nastartoval vůz (byl to automat), který pak začal sám poskakovat dopředu. Protože ho startoval z venku, musel do něho rychle naskočit, aby nenabořil blízký plot (L: stalo se přesně to, o čem nám říkal Keba, že se hlavně nesmí stát...takže jsme si s Tomem jen vyměnili významné pohledy a zadržovali smích). Ale říkal, že je to naprosto normální, že to není vůbec žádný problém. Přesto jsme auto projeli, (za což nás skopčák zjebal, že ho sere, když mu potencionální kupci projíždějí auto) a řekli jsme mu, že to je strašná paráda, a že se ozvem, i když jsme oba už předem věděli, že to ani náhodou.

L: Mezitím jsme si ještě vyzvedli auto, které nám půjčili Markétka s Pepou (děkujeme :) ), než seženeme svoje. Trošku jsme ho projeli a ulehčilo nám pohyb po městě (mhd je tu drahá jak ve Švýcarsku) a hlavně přesuny mezi Airbnb, kterých už bylo tak tisíc (těžko se tu plánuje dopředu, když nevíte, kdy budete mít dům na kolečkách).

18. 9. 2019. Toyotu jsme odvezli do servisu k Deanovi, který nám doporučili kamarádi (L: velké díky Markétce & Pepovi za kontakt!!). Dean byl velice milý, ale nerozumněl jsem mu ani slovo, až na to, když se mně posmíval, že neumím anglicky. To jsem mu rozumněl velice dobře. Vlastně to zabralo většinu času naší konverzace s ním. Po prohlídce auta nám v servisu řekli, že je to naprostý vergl a vysmáli se nám, že Raul by nám měl ještě dát nějaké peníze, pokud si ten zgarb vemem (L: vlastně pořádně nevíme co nám řekli, s angličtinou mechanika jsem měla dost problém a hlavně bych mu nerozumněla i kdyby mluvil česky). Kromě toho, že to údajně z venku vypadá jak naprostý hnůj, každou chvilku z tama něco upadne a technický stav je taky bída, tak je to celé prolezlé červy. Přetlumočili jsme to Raulovi, který na nás jenom vycenil patník, a hned byla cena o tři tauzny nižší, na čemž už se dalo stavět. Díky Kebovému nátlaku jsme to stáhli ještě o dva stováky, až nám začalo být Raula líto. Cenu jsme stáhli z 8,200 na 4,800 NZD a transakci domluvili na další den (L: po dlouhé diskusi na fb, kdy Raul chtěl poslat peníze předem, ale Tom trval na převodu až v den přepisu auta na nás. K tomu jsme ještě vyjednávali o ceně, jelikož se zjistilo, že nebyly vyměněné rozvody, přestože Raul si byl 100% jistý že byly). 

19. 9. 2019. Byli jsme ve stanovený čas před hostelem, kde Raul býval, ale Raul nikde. Už se nám to přestávalo pozdávat, když se z vedle zaparkovaného vozu vyvalil nějaký ožrala, nascaný jak demižon, načež jsme zjistili, že to byl Raul. Táhlo z něho jak z lihovaru a další hodinu jsme museli čekat, než se vykramuje z auta. Ale obchod proběhl úspěšně (L: to zatím nevíme, v tuhle chvíli mu ještě peníze nedorazili na účet. Ale my už máme auto napsané na nás, teda na mě :) ). 

20. 9. 2019. L: Včera jsme auto odvezli rovnou do servisu a nechali udělat rozvody, vyměnit gumu a pár drobností, prý nás to vyjde na cca 1,100 NZD, což je pořád dobrá cena za tak velké auto, pokud teda pojede. Nemáme co na práci a tak jsme si udělali menší výlet na kopec za městem a do přístavní části Christchurche, Lytteltonu. To nás trošku nabilo, konečně aspoň kousek přírody. Odpoledne jsme měli vyzvedávat auto a zajet na návštěvu za Raulem, pač si prý něco v autě zapomněl (to je tak když balíte s kocovinou), ale auto ještě není, tak snad zítra. Další příspěvěk už snad bude s fotkou našeho nového domečku :)

Zatím naše postřehy ze Zélandu:

moc tu neexistují přechody, takže si chodci chodí mezi autama, jak se jim zachce. A nespěchají.

zatím v každém ubytku byla součást postele elektrodečka, kterou jsem si zamilovala!

MHD je tu fakt drahá, a v Christchurchi dokonce dražší než v Aucklandu.

sehnat jídlo tu pro nás není vůbec problém, už jsme měli pizzu, byli ve vegan kavárně/pekárně a mají tu i fastfood co okopíroval menu mekáče a vytvořil ho ve vegan verzi, ceny stejné jak “normální” jídlo.

Jóga už mi fakt chybí...

Tohle je to “krásné” přístavní město Lyttelton. Po přečtení průvodce jsem si to představovala trochu jinak...