Na Saaremě jsem si estonskou přírodu docela oblíbil. To mě hnalo k jejímu dalšímu objevování, které se událo ve společnosti Češky Moniky a George, o nichž asi neslyšíte poprvé.
První cesta do národního parku Laahema proběhla týden po návratu z ostrova (tedy 18. 10.). Nechtěl jsem platit za pronájem auta nebo spoléhat na hromadnou dopravu, takže došlo k obnovení mé víry ve stopování. Informace z plánovaného a neuskutečněného hitchhikingu do Narvy jsem hned našel, využil a rozšířil. K tomu přibylo ještě něco navíc o národním parku, abychom se tam náhodou neztratili. Nevím, proč ještě nemám to skautské heslo vytetované na čele.
Národní parky Estonska
Pokud se chcete vydat do chráněné estonské přírody, můžete jet na několik míst v různých částech země.
Sooma (na jih směrem z Tallinnu, a pak východně od letovisku Pärnu);
Vilsandi (na nejzápadnější části ostrova Saaremaa);
Matsalu (na jihozápad směrem z Tallinnu);
Karula (na jihu, u hranic s Lotyšskem, najdete tam mimochodem tohle, což stojí za prozkoumání);
Kõrvemaa (jihovýchodní směr od Tallinnu a navíc jen pár km jižně pod Laahemou; kvůli blízkosti by mohl vyjít i jednodenní trip);
Laahema – veškeré podstatné informace jsou tady (mapa, trasy).
O výběru tohoto parku rozhodla relativní dostupnost (1 hodina autem z Tallinnu severovýchodním směrem k Narvě, park začíná hned u dálnice – LOL) a pověst. Jde totiž o první národní park v Estonsku a vlastně v celém tehdejším SSSR. Založili jej v roce 1971. Kromě jiných kratších jím vede navíc část pěší trasy přes celé Estonsko. Také se tam nachází zprofanovaná bažina Viru (zprofanovaná proto, že tam místní ESN vozí autobus studentů).
Známý známé a místní průvodce mi ještě doporučil následující místa:
“Very nice places in Lahemaa are manors in Palmse and Sagadi, also captain village Käsmu and fisherman village Altja. Beautiful and interesting trail is Majakivi-Pikanõmme nature trail (7 km long). This trail introduces Majakivi, the third largest erratic boulder in Estonia (7 m in height, 32 m in perimeter), old accretion ridges, alternating bog types and forests of the Juminda peninsula. To get to this trail you can use the Hara - Juminda road and very good is approach the trail from east.”
Pokud se budete v Estonsku vyskytovat, můžu vám na průvodcem předat kontakt. Během sezóny (od jara do pozdního podzimu) pořádá pěší túry po bažinách v gumácích (jsou povinností).
Hitchhiking z Tallinnu směrem do Narvy – teorie
V případě, že chcete stopovat a ještě jste to v životě nedělali, tak nesmíte stoprocentně minout jednu věc, a to pročíst 2-3 úvodní články na tomto webu: hitchwiki.org.
Jedním z klíčových faktorů úspěchu je místo, kde vás někdo můžu nabrat. Jak to chodí v Tallinnu také zjistíte na Hitchwiki. My jsme uznali za ideální tento spot. Z centra se tam dostanete autobusem (zastávka Loo tee, a pak 10 minut podél dálnice). Vedle je navíc i pumpa, kde lze případně smlouvat s řidiči.
Hitchhiking – praxe
V 7:00, ještě za tmy, jsme stáli odhodlaní na našem místě s cedulkou. K posilnění sloužil horký čas a sušenky. A jak to celé dopadlo?
Obvykle nenahrávám poslední fotku tripu na začátek blogového příspěvku, ale tohle je výjimka. Fotka totiž vznikla na konci dne těsně před tím, než nás autobus směřující do Tallinnu vyzvedl uprostřed lesů. Ne, v tenhle moment jsme rozhodně nestopovali. Cedulka „Narva“ je použita pouze ze zábavných důvodů. Jen nevím, koho má bavit.
Udělali jsme totiž základní chybu v počtu stopujících. Na základě této zkušenosti si další stopování ve třech lidech velmi dobře rozmyslím. Po necelých 2 hodinách jsme se tady promrzlí vydali zpět k zastávce a odtud k benzínce. Z Georgova iPhonu jsem v teple vyhledal nejbližší autobusový spoj, abychom z toho výletu přece jen něco měli.
Cesta
Když pominu nezdvořilé důchodkyně v autobuse a fakt, že jsme zapomněli vystoupit na správné zastávce, vše nakonec dopadlo dobře. Šli jsme část výše zmíněné trasy, která vede přes celé Estonsko. Detail této části najdete v mapě.
Dost řečí. Tady jsou fotky.
Téměř všechny záběry jsou z Viru bog (v estonštině Viru raba), která je značně turisticky vytěžená. Kolem pobíhají měšťáci v konverskách a na zemi najdete všechny druhy odpadků, který se prostě někdy samy seberou a zrecyklují. Nedejbože, abyste šli podél hlavní vozovky, která se stáčí z dálnice a vede národním parkem (!) až k pobřeží.
Rašeliniště, u kterého jsme obědvali.
Po 40 minutách chůze a intenzivním vyhýbání se ostatním návštěvníkům na úzkých dřevěných chodníčcích, kde nalevo i napravo je hluboká voda, končí turistická atrakce. Před vámi se otevírají nekončící břízové lesy s tisíci barvami mechu či kapradí. Za celou cestu jsme potkali jednoho jediného člověka a v pozdějších fázích asi 8-10 aut. Tak moc jsem si cestu užíval, že jsem na nějaké focení moc nemyslel.
A nakonec – těsně před tím než jsme sešli ze štěrkové na asfaltovou silnici vedoucí k zastávce – se objevila usedlost, ze které jsem neměl vůbec dobrý pocit. Kolegové pobavení touto skutečností se zašli podívat na převrácené foliovníky, pohozené nářadí, nezorané záhony a rozpadlou verandu. Samozřejmě, že jsem šel s nimi.
Majitelé tady zanechali vodu pro žíznivé pocestné. Tak před 6 měsíci.
Jo, jsou to pily a kosy natřené na červeno a zapíchnuté/zaříznuté do pařezu. Neptejte se mě proč.
Vidět jen 22 km z této trasy mi přišlo málo, kvůli čemuž jsme se vydali do Laahemy podruhé. Můžete těšit na další díl.
