“Ten je krásnej, mami, podívej!” Ukazuje mi s rozzářenýma očima sešit, který si právě celý sama vyrobila a pomalovala. “Moc se mi líbí”, říkám uznale a mám z toho stejnou radost jako ona. Celé dopoledne jsme spolu byly v Lemniskátě, ve společnosti přátel a podporovatelů chráněné dílny. Na chodník pražských Vinohrad totiž přistála obrovská hromada kompostu, kterou bylo potřeba dostat do zahrady a k tomu vysázet nové keře, stromy i květiny. Sešlo se nás tu kolem dvou desítek a síla společenství dokázala během několika málo hodin proměnit zahradu k nepoznání.
Odpoledne jdeme spolu, já a moje dcera, pěšky domů a povídáme si. Hrajeme hru na to, co nám dneska udělalo radost. Malá treperenda poskakuje vedle mě a pusa jí jede… “Líbilo se mi vyrábění sešitů a kreslení. Sázení kytiček…”
“Co ještě?”
“Že mám novou kamarádku a že jsme byly spolu, mami. Co udělalo radost tobě?”
“Jéje, toho bylo moc. Jak jsme vozili kompost a sázeli kytky. Víš, jaká to bude krása, až si lidé na jaře přijdou odpočinout do zahrady? Zároveň jsou květiny užitečný, protože poskytnou potravu včelám a hmyzu, který je opyluje. Díky tomu budou mít co jíst i ptáci a další živáčci. Zahrada ožije. Mám radost z toho být venku a v pohybu, cítit vůni půdy a zabořit do ní svoje ruce. Je to léčivý. Bavilo mě natírat starý klepadlo na tyrkysovo a vidět za sebou kus práce. Líbila se mi společná hostina, kdy každý přinesl něco na společný stůl…” V tu chvíli jsem si vzpomněla na mísu plnou řízků a jejich příběh.
“Představ si, tyhle řízky přinesl kluk, který když k nám přišel, bál se tak moc lidí, že s nimi vůbec nedokázal mluvit. A teď si to celé sám vymyslel, nakoupil, uvařil.” Říká mi Vlasta, která chráněnou dílnu vede. Za chvíli jí vidím, jak ho láskyplně obejme kolem ramen, usměje se na něj a on tu rozesmátý a šťastný rozdává řízky. Jsou výtečný a mě to dojímá.
“Míšo, víš, co mi ještě udělalo radost? Dostala jsem od Vlasty krásný adventní kalendář a moc se těším, až při čekání na Vánoce objevíme každý den jedno haiku. Taky jsem se potkala s báječnými lidmi. Koupila jsem si krásné sešity pro sebe i pro přátele. To zároveň podpoří dílnu, aby mohla dál tvořit KRÁSU, UŽITEK i BLÍZKÉ VZTAHY. To mě těší nejvíc.”
“A proč mami?”
“Když udělám každý den něco krásného, něco užitečného a něco pro vztahy, tak jsem šťastná. Mají z toho radost všichni. V Lemniskátě se to všechno děje najednou. Přijdeš obdarovat a odejdeš obdarována. A my všichni, co jsme tam dnes byli, jsme hodně dali a také dostali.”
Mohla bych pokračovat ještě dlouho, protože hra na radost nám vydržela až domů. Přála bych si, aby inspirovala i Tebe. Můžeš se třeba každý den večer zeptat sebe, svého partnera nebo svých dětí:
Co jsi dnes udělal*a krásného, užitečného a pro vztahy?
Můžeš sledovat, v jakých rolích Ti některá část chybí nebo je něčeho moc. Jak se v té roli cítíš?
Co potřebuješ posílit? Krásu, užitek nebo vztahy?
Chceš-li zažít Lemniskátu na vlastní kůži a potkat se osobně, zvu Tě na workshop Deníkového psaní s výrobou vlastního kreativního deníku 21. 1. 2024, který pořádáme společně s Jitkou Hlouškovou a Vlastou Urbanovou. Dopřej sobě a někomu z Tvých blízkých na začátku nového roku laskavé tvůrčí zastavení jako příležitost být spolu, ohlédnout se zpět a naladit se na svá přání a potřeby.
Přeji klidný adventní čas
Šárka
P.S. Trojúhelník krásy, užitku a vztahů jsem objevila v Libchavách díky Zdeňkovi Štěpánkovi, programu Future leader a Transformační průvodci.
Výzva 21 Malých radostí pro KPZkoALICI. Příběh devátý.
“Mami, tohle je krásný. To bysme si mohli udělat taky.”, obdivuje Míša mušličkový závěs. Podobných artefaktů domácího umění a kutilství jsme v portugalských kempech viděli mraky. Kreativitě se meze nekladou a je to fascinující. Nakonec to všichni chceme mít krásný. Vytvořit si svůj útulný a bezpečný prostor, kde je nám fajn, ať už jsme kdekoli.
Zatímco u nás frčí trpaslíci, tady v Portugalsku to může být sádrový Ježíš s otevřenou náručí. Anebo labutí jezero z kamínků obarvených na modro. Závěs z pomalovaných mušliček. Na podobě se promítá kultura i dostupnost místních zdrojů. Tady jsou to především mušle a borové šišky. Ale i spousta plastu, protože nádoby nejrůznějších tvarů a velikostí se dají využít na truhlíky s květinami, které ozdobí “chalupu”. Tak Míša říká velkým stanům rezidentů, do kterých jezdí Portugalci jako na chatu. Funguje to v českých kempech podobně?
Nejvíc se nám líbí “chalupa”, kde zakořenili moc milí stařečci a svůj domov ozeleňují květinami i sukulenty. Ráno, v poledne i večer vidím dědečka, jak o ně pečuje. V květináčích najdete figurky a zátišíčka. Pro malou holčičku spousta malých příběhů a pokladů k objevování. Tak máme s Míšou zábavu, obcházet kemp a hledat ty nejkrásnější kuriozity.
Já jsem se vrátila do svého dětství, kdy jsme s tátou jezdili do kempu v Jižních Čechách. Milovala jsem to. Táta nám večer u ohně vyprávěl hrůzostrašné příběhy a chodili jsme spolu do lesa na houby. Vlastně bylo úplně jedno, co jsme dělali, stačilo, že jsme spolu. Na co asi bude vzpomínat Míša? Možná na to, jak jí Radim v hamace v Portugalsku četl Děti z Bullerbynu. Jak jsme spali spolu namačkaní v autě ve Francii a padaly kroupy jak tenisáky. Nebo jak jsme si ve stanu ve Španělsku dělali kino.
Nakonec i my to chceme mít krásný. I auto na parkovišti se dá před spaním zútulnit záclonami z šátků. Vytvořit si bezpečný a měkký pelíšek. Domov na jednu noc. Inspirováni Portugalci, pořídili jsme si květinu. Sukulent, který Míša našla ulomený na cestě, jsme zasadili do nádoby vyrobené z kartonu od pomerančového džusu. Vozíme jí s sebou a Míša se o ní stará. A já doufám, že přežije, aby mohla zakořenit u nás doma. Jako vzpomínka na naší cestu do země na konci světa.
Líbil se Ti příběh? Podpoř naši výzvu Malých radostí pro KPZkoALICI, která propojuje místní potravinové komunity a ekologické zemědělce.
Cestovatelské tipy na kempy v Portugalsku
Fao Campismo Park v malém městečku na severním pobřeží Portugalska. Kemp pár set metrů od písečných dun a širokých pláží s jemným bílým pískem takřka bez lidí.
Camping a glamping Lima Escape v národním parku Penada-Geres. Naše srdcovka ve stínu borovic, s výhledem do kopců a na jezero, kam jsme se chodili každé odpoledne koupat.
Orbitur Camp Sao Jacinto - Boží místo bez lidí v krajině písečných dun, borovic a oceánu. Do téhle oblasti se chceme vrátit a na kole a pěšky projezdit deltu řeky Aveiro.
Orbitur Camp Angeiras - Na nás zbytečně moc lidí, ale perfektní místo v dosahu Porta, kam se dostanete přímo z kempu místní MHD. Navíc tu je pláž rybářů, kde se loví nejlepší sardinky v Portugalsku. Nakonec jsme s malým dítětem ocenili i bazén.
Coimbra Camping - Kemp na kraji města Coimbra, které prostě musíte navštívit. Sice to je u silnice, ale skvělá základna, odkud se dostanete do centra MHD za 15 minut.
Parc de campismo municipal Pena Cova - Pena Cova je malebné městečko, kde najdete tu hezkou písečnou pláž s hospodou, kde báječně vaří a můžete se tu placatit a koupat celý den. Anebo si půjčit loď a sjet si úsek 15 - 20 km do Coimbry po řece Mondego, která se klikatí hlubokým zeleným údolím. Pozor, jsou tu dva kempy. Ten, co je přímo v Pena Cova je plný lidí, ale ten o kousíček dál ve Vila Nova je klidný.
Parc de campismo Praia da Tocha. - Tady je to trochu hlava na hlavě, ale pláže jsou bez davů a oceán tak akorát pro surfaře.
Cena kempů v Portugalsku se pohybovala mezi 20 - 38 EUR na noc (2 dospělí, dítě 5 let, auto, stan, připojení na elektřinu). Někde se dá ušetřit tak, že necháte auto mimo kemp.
Výzva 21 Malých radostí pro KPZkoALICI. Příběh sedmý.
Deltou řeky Aveiro se proplétají kilometry dřevěných chodníků a stezek. Vydáváme se po nich a na obhaženém bahně leží rybářské loďky i zbytky jejich vraků. Voda zůstala jen v hlavních kanálech, kde se prohánějí hejna rybiček.
Slunce pálí vysoko nad hlavou a stébla rákosu se ani nezachvějí. Vybaví se mi vzpomínka na rybník Velký Tisý na Třeboňsku, jak jsme tam kdysi s botaniky měřili rákosiny. Ve vysokých holínkách, po pás ve vodě, jsme se prodírali rákosinami, abychom pásmem změřili jejich mocnost. Vedro, hovada a komáři. Intenzivní zážitek. Teď mi bohatě stačí, že půjdu pár kilometrů po rovném chodníku v žáru portugalského slunce. Uffff. Vedro mě paralyzuje a zdá se, že i živáčci v deltě si raději dávají siestu. Je to ostatně to nejrozumnější, co mohou při teplotě blížící se ke 40 °C udělat.
A přece. V dálce zahlédneme hejno plameňáků. “Mami, ty vypadají jako králové.”, ukazuje nadšeně Míša. Opravdu, vypadají nádherně, jak na svých dlouhých nohou ladně kráčí bahnem a hledají něco k obědu. Je to úchvatný pohled, vidět je ve volné přírodě. Krále a královny delty.
Na konci cesty nás čeká odměna. Příjemný bar s výhledem do krajiny, studené pivo a prima polívka podobná naší bramboračce. Osvěžení se vracíme zpátky. Je podvečer a sluneční paprsky jsou přívětivější. Krajina delty se zatím proměnila. Začal totiž příliv a tam, kde bylo předtím jen bahno, proudí životodárná voda a zaplavuje dno. Delta ožívá a s ní i všichni ptáci, ryby, žáby a hmyz. Plameňáci v dálce už mají vodu do půlky stehen. Na obloze před námi se mihne dravec. Pouští se střemhlav dolů, aby něco ulovil. Dokonce i rákosiny ožívají. Příliv od oceánu přinesl svěží vítr, stébla tančí a jejich šustění zklidňuje mysl. Jak přichází večer, na stezce potkáváme rybáře. Slunce se odráží od hladiny a vypadá jako stříbrné zrcadlo, jak se také aveirské deltě říká.
Líbil se Ti příběh? Podpoř výzvu Malých radostí pro KPZkoALICI, která propojuje místní potravinové komunity a ekologické zemědělce.
Cestovatelské tipy
Delta Aveiro - “Silver Mirror”
Deltu Aveiro Lagoon tvoří vodní ekosystémy a mokřiny s bohatou diverzitou. Aveirská delta má celosvětový význam, protože je místem, kde žije mnoho chráněných druhů živočichů. Srdce ornitologa tu plesá, Aveiro je totiž jedním z nejbohatších míst na ptačí společenstva v Portugalsku. Žijí tu hejna plameňáků, čápů bílých i různé druhy kachen. Kolem delty, prochází stovky kilometrů stezek pro pěší i cyklisty, některé zabíhají dovnitř delty a právě tudy se dostanete k ptákům nejblíže.
Aveiro - portugalské Benátky
Řeka Aveiro utvářela po staletí ráz stejnojmenného města, kterému se říká “portugalské Benátky”. Aveiro založili Římané s původním názvem Aviarium (místo, kde se shromažďují ptáci). Je to město rybářů a soli. Na barevných lodích, se dnes můžete svézt systémem vodních kanálů a pak se potulovat křivolakými uličkami centra a obdivovat pestré vzory kachliček na domech (azulejos). Neviděli jsme tu snad dva stejné. Právě v Aveiro byla největší továrna na výrobu keramiky v Portugalsku. Místní specialitou je ovšem mořská sůl, kterou si můžete koupit jak v krásné a drahé designové krabičce, ale i v 10 kilovém kýblu od babičky na náměstí. A nezapomeňte ochutnat další místní specialitu ovos moles, zákusky plněné krémem z vaječných žloutků a cukru.
Text a foto: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl
“Cože, mami, ty chceš tu bagetu ukradnout?” Vykulí na mě Míša nevěřícně oči. “Ne, maminka si dělá legraci”, zvedne Radim oči v sloup. Jenže já to myslím docela vážně.
Je Sv. Jakuba, svátek patrona Španělska. Což jsme zjistili až ve chvíli, kdy jsme chtěli nakoupit jídlo. Všude, ale úplně všude je zavřeno a my nikde nekoupíme ani drobeček. Jsme v horách v Baskicku a jsme vděční, že jsme nakonec v Mondragón našli jednu otevřenou hospodu. K obědu hranolky, smažené kalamáry a typická španělská omeleta s bramborami (tortilla de patatas). Jako předkrm olivy a čerstvá křupavá bageta. Tu jsme nesnědli a mě napadlo, že bychom si jí mohli vzít a měli aspoň něco pro Míšu na večer nebo k snídani.
Já vím, to se nedělá. :-) A jakmile mi tenhle nápad bleskl hlavou, vzpomněla jsem si, jak jsme s babičkou v devadesátkách letěli do Tunisu. Byla to první cesta do zahraničí a první let. Babička na mě volala přes celé letadlo: “Jestli to nedojíš, tak já ten oběd vezmu do kabelky.” Bylo mi asi 15 a kdyby se dala otevřít okna, tak bych raději vyskočila, než být jako “Homolkovi” na výletě.
“Dobře, tak radši budeme hladovět”, aby jsme nebyli jako “češi na dovolený”, směju se. Za chvíli jdu zaplatit a u baru vidím slečnu, jak zbytky bagety od jiného stolu hází do koše. Je rozhodnuto a naší bagetu sypu do batohu. Kabelku totiž nemám. :-D
Proboha, stává se snad ze mě moje babička? Často to tak je. Přebíráme přesvědčení nejen od svých rodičů a rodiny. Nebo naopak proti nim rebelujeme a postavíme se do opačného extrému. Nedokážeme rozlišit, jaké přesvědčení jsou naše a jaká cizí. Moje babička byla spořivá. Pro korunu by si nechala vrtat koleno, jak se říká, ale ne v rodině. Tam byla štědrá. A nám se ségrou spořila na věno.
To se o mě říct nedá, že bych byla na korunu. Ale šetrná jsem v jistém slova smyslu taky. Na mou strunu dnes zabrnkalo téma plýtvání jídlem a využívání zdrojů. Od té doby, co jsem součástí komunitou podporovaného zemědělství, se totiž můj vztah k jídlu proměnil. Začala jsem vnímat, kolik energie potřebujeme na to, abychom se najedli. Aby jídlo někdo vypěstoval, zpracoval, dovezl, uvařil, naservíroval. A tím to nekončí. Někdo se pak musí postarat o to, co z jídla zbyde. Uvědomila jsem si, jak pojetí celého toho koloběhu zásadně přetváří náš svět. Jídlo pro mě začalo mít zase hodnotu. A tím proměnilo můj vztah k lidem, půdě, krajině i k sobě samé.
Podobně jako má babička, i já chci dělat svá rozhodnutí ve prospěch sebe a své rodiny. Proto přemýšlím, v jakém světě bude moje dcera žít a co jí mohu předat. Akorát to možná vnímám v jiném kontextu než moje babička. Dělám to nejlepší, co umím a vím, že i ona to tak dělala, ačkoli mě se to zdá úsměvné. Možná se mi jednou bude smát moje dcera. “Jó, máma, ta zas něco recykluje, upcykluje anebo jezdí k zemědělcům okopávat záhony.”
P.S. O 5 hodin později. “Mami, měla bys tam kousek tý bagety? Já mám totiž strašnej hlad.” A já jsem spokojená, že můj instinkt, mi pomohl překonat společenské normy.
Líbil se Ti příběh? Podpoř výzvu Malých radostí pro KPZkoALICI.
Pro zvídavé čtenáře
Komunitou podporované zemědělství - vytváří přímé partnerství a vztah mezi zemědělci a jedlíky. Ti spolu alespoň jednu sezónu společně sdílí bohatství úrody i riziko neúrody. To zpravidla znamená, že se skupina odběratelů spojí se zemědělcem a domluví si principy spolupráce. Zemědělec se stává parťákem, který po celou sezónu dodává skupině svou úrodu a to bez dalších prostředníků. Nebo si skupina, spolu se zemědělcem, pronajmou pole a začnou na něm hospodařit společně.
Ochutnej trochu Španělska a uvař si Tortilla de patatas. A když použiješ ingredience od místních ekologických zemědělců, věř mi, že ti tohle jednoduché jídlo přinese do života úplně jinou energii.
Svatý Jakub starší - patron válečníků; dělníků; kameníků, drogistů, kloboučníků, vozkařů, kovářů řetězů; poutníků. Právě ve Španělsku v Galícii byl postaven kostel Sv. Jakuba (Santiaga) pro uchování jeho ostatků a roku 816 vysvěcen. Z chrámu se později stalo jedno z nejvýznamnějších katolických poutních míst Santiago de Compostela, kam vedou slavné poutní cesty. I my jsme je křižovali a potkávali poutníky směřující do Santiaga.
Baskicko - autonomní společenství na severu Španělska. Nádherný kus země. Najdete tu svěže zelené kopce, ale i úchvatnou galerii moderního umění Guggenheim Museum v Bilbao. Právě tahle stavba od Franka Gehryho město proslavila a posunula ho socioekonomicky i kulturně.
Text a foto: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl
Neděle. Ráno do kostela a pak celá ves k vodě. Rio Tormes poklidně plyne, jako dnešní den. Voda je tak příjemně chladná v rozpáleném odpoledni, až trnou lýtka. Čas oběda a několik generací rodin připravuje jídlo. Kluci hlučně pobíhají kolem, zlobí a dědeček je okřikuje. Mluví jeden přes druhého a mají v sobě tolik životní energie. Společná hostina, která posiluje vztahy a komunitu.
P.S. A právě o tom, jak jídlo propojuje lidí, je i kniha Hostina od Petry Hajzlerové, která brzy vyjde v Nakladatelství Peoplecomm.
Krajina zamlžených hor i mozaiky pastvin a remízků. Krajina, kde se pasou volně stáda krav a koní u každé vesnice. Krajina kamenných zídek a mostů. Krajina velkých jezer. Krajina, kde neustále fouká vítr. Krajina s malými vesničkami. Skoro v každé z nich si můžete koupit dům. Krajina bez turistů. Severní Španělsko a Baskicko. Ještě se sem vrátíme.
Cestovatelské tipy. Pár míst, kde nám bylo dobře:
Sunbila - sympatické horské městečko s fajn kempíkem, kde v červnu téměř nikdo nebyl. https://www.campingariztigain.com
Embalse del Ebro - Jedno z největších jezer v severním Španělsku, které bylo vybudováno jako rezervoár vody mezi lety 1921 - 1945. Ubytovat se dá v kempu u vesničky Aria - http://www.campingplayadearija.com
Výpravy za uměním. Velkým městům se vyhýbáme, ale Bilbao jsme nemohli minout. Už kvůli úchvatnému Museo Guggenheim Bilbao.
Museum bylo otevřeno v roce 1997, což posunulo město ekonomicky, sociálně i architektonicky. My jsme tu překvapivě našli výstavu o autech. Motion - Autos Art Architecture. My jsme se ovšem zamilovali do obřích ocelových spirál a vln "The Matter of Time" od Richard Serra. A samozřejmě taky do toho květinového psa u vchodu, kterého miluje i veškerý hmyz a ptactvo v Bilbao.
Sobota v malém městečku Arbizu v Baskicku. Ocitáme se tu náhodou a jen hádáme, jestli je zrovna nějaký svátek nebo dobře dopadly volby. Je to vlastně jedno.
Stačí jen vnímat tu radost ze života, sršící energii a pospolitost, když všechny generace na náměstí tančí a v objetí zpívají baskické písně. Společná oslava jako nedílná součást života.
Baskicko je jednou z oblastí Španělska, které získalo v roce 1979 omezenou autonomii. Má například svůj parlament, daňový systém a policii. Více než 2 mil obyvatel má jako svůj první jazyk baskičtinu, která není příbuzná s žádným jiným evropským jazykem. Je to nádherný kus země.
