Jak jsem se válel na plážích
První návštěva pláže v životě v Jacó byla moc fajn – ale všichni místní svorně tvrdili, že je to vlastně jedna z nejhorších pláží na Kostarice a musím jet i jinam. Třeba k národnímu parku Manuel Antonio. Tak jo. Tak jedeme.
Vyrazilo nás celkem devět, Finka, deutsch trio, dvě Mexičanky, dva Ticos a já, a rovnou na celý víkend. Cesta trvá autobusem skoro čtyři hodiny, a vyráží se v šest. A musí se zavčas koupit lístky. Takže budíček ve 4:20 a dobíhání Uber taxíku na 4:50 (místní se rovněž svorně zaklínali tím, že prostě musíme vzít taxi, protože procházet se po ulicích té části města, kde leží autobusový terminál, je hrozně nebezpečné). Úspěšně jsme vykoupili 9 z 12 zbývajících lístků (zhruba dva tucty lidí za námi se netvářily zrovna nadšeně) a vyrazili úmornou štrekou směr pláže a park Manuel Antonio.
Cesta za komentář zvlášť nestojí, jenom Daniel, mentor Mexičanky Lucero, nás zhruba po půl hodině cesty všechny probudil, abychom se nalevo od dálnice pokochali výhledem na město Escazú, luxusní satelit metropole, kde žije kostarická smetánka v neokoloniálních vilách či ultramoderních několikaposchoďových apartmánech z oceli a skla, a napravo od dálnice chudinskou Alajuelitou s plechovými domky a skládkou. Vítejte v Latinské Americe!
Rozlámaní jsme se vyštráchali z autobusu v 9:50. Němky údajně znaly jeden místní hostel nabízející slušné ubytování za solidní ceny, jenom si nebyly úplně jisty, kudy, long story short, našli jsme to, jen už nenecháme ženy rozhodovat o směru výpravy, chvíli handlovali pokoje, až na mě vyšel samostatný jednolůžák za 5000 colónů na noc, a mohli jsme vyrazit na pláž. Tedy, hned poté, co jsme si vyfotili leguána trůnícího na verandě.
¡Qué chiva esta playa! Žlutavý písek a mírné modrošedé moře, s hravými vlnkami, na máchání se a blbnutí ve vodě jako stvořené. Moře bylo nesrovnatelně klidnější a příjemnější než v Jacó, také pláž pohodlnější a voda méně slaná. Slunce tak nepálilo, lidí bylo málo, prostě paradiso. Máchat se ve vlnách jsme zvládli až do páté odpolední, kdy se voda trochu ochladila. Dali jsme si první večeři a vyčkávali na grupu, která se vydala za vodopády u přilehlého národního parku.
Večer jsme chtěli rozdělat na pláži táborák a opékat buřty (s nápadem přišly Němky). Mám neurčité obavy, že v divočině bychom příliš dlouho nepřežili, když nám i s benzínem trvalo dobrou půlhodinu zažehnout životaschopný plamen. Částečně viním navlhlé dřevo, částečně naši měšťáckou neschopnost. Já, Ronja a Mercedes jsme byli pověření nákupem proviantu. Čtyři špekáčky za 90 korun? Bienvenido a Costa Rica. Opekli jsme první várku (dražší párek se vážně nikdy nejedl), a tak nějak dospěli k závěru, že jako fajn, ale jdeme raději do baru.
V příjemném kostarickém zimním večeru jsme strávili na zahrádce tři hodiny hraním opilecký her plných poněkud znepokojivých odhalení (Elina by preferovala sex s 80 letým radši než se 14 letým a Mercedes šňupe kokain zásadně v soukromí, nikdy ne na party). Jako spořádaní turisté jsme do postele zapadli již o půlnoci (pamatujte, vstávali jsme většinou o půl páté ráno).
Druhý den ráno jsme se rozloučili s Ronjou, Annou a Mitxelem, na které v pondělí čekaly ve škole testy, a vydali se do národního parku Manuel Antonio. Pohltil nás deštný prales plný řvoucích opic, papoušků, krabů kopajících si v zemi nory a viděli jsme i lenochoda dvouprstého spokojeně přežvykujícího listí v koruně stromu. Faunu doplňovala živelná flóra i dech beroucí scenérie pobřežních skalisek. Za parkem se rozkládaly další pláže. Závidění hodné pláže. Fakt, měli byste mi je závidět. Moře modrozelené, pláž zlatá, voda jako kafe, hned bych se tam vrátil. Jo, asi se tam vrátím. Z oceánu nás dostal až hlad. A to, že za chvíli jel autobus.
Na cestu domů nás vyprovázel nehorázný slejvák, takže jsme první polovinu cesty vlastně jen schli. Kolem deváté večer jsme dojeli na terminál, odkud nás, pronásledované vtíravými taxikáři a/nebo ojetými prostitutkami odvezli Ubeři. Tahle část města je fakt dost o kejhák.
Každopádně Manuel Antonio je skutečně jedním z nejnádhernějších míst Kostariky a víkendový pobyt tam jsem si neskutečně užil. Jednoduše pura vida.