INTERVIEW S ... MARTINOU MATYÁŠOVOU ZE ST.TERRITORY
Object: Pracovala jsi pro časopisy jako Elle, Marianne nebo Žena a život a jako stylistka se dlouho pohybuješ ve světě módy. Jak ses postupně dopracovala směrem k přírodní kosmetice a stříhání vlasů?
Martina: V módním světě, tedy hlavně v časopisech už jsem neměla vizi, možnost, jak se dostat dál. Tak jsem se chtěla naučit stříhat a jako maskérka a stylistka nabídnout reklamnímu a filmovému průmyslu ještě pár schopností navíc: tedy hairstyling a stříhání vlasů. Po absolvování kurzu v Toni & Guy jsem začala trénovat na obyčejných lidech a z toho vznikl velmi přátelský byznys – stříhání doma. Mělo to nezapomenutelnou atmosféru, kterou jsem se snažila vytvořit i v novém ateliéru, když už to „pravé doma“ přestalo stačit. Myslím, že se to povedlo.
O: Jak tě napadlo kromě mýdel na vlasy začít vyrábět i svíčky pod vlastní značkou?
M: Většinou si vyrobím to, co mi na trhu chybí. Stejně tak tomu bylo po vlasových mýdlech i se svíčkami. Nechci kupovat extrémně drahé parafínové svíčky, ani low cost ovonění broskví za pár kaček. Nechci poškozovat planetu pálením ropných derivátů, ani vybalit svíčku ze tří obalů, které vzápětí hodím do koše. Nejsem asketa, ale věci, které používám, mě definují. Musí mít tzv. hlavu a patu. Ve všem, co dělám mám svoje srdce.
O: Vyrábíš si pro sebe i vlastní kosmetiku, či máš nějaké oblíbené značky přírodní kosmetiky?
M: Ráda bych podpořila vše, co je dobré, ale popravdě: já nepoužívám, kromě Stániček, tedy mýdel na vlasy a tělo, vůbec nic. Ani krémy, ani líčidla. Jsem zastáncem toho, že pokud tělo necháte na pokoji, umí si vše vyrobit samo. Tedy pokud se nepohybujete v extrémních podmínkách. A to já se nepohybuji. Přestala jsem si barvit vlasy, přestala jsem se líčit, občas použiju organický lak na nehty Nailmatic (ten prodáváte) a občas parfém, což je nejtěžší chemie ever, ale zatím jsem nenašla odvahu rozloučit se s ním.
O: Jak pro tebe jde dohromady módní styling, střídající se trendy a snaha o ekologickou udržitelnost i v oblékání?
M: Občas je to třecí plocha. Mám ráda estetiku, osobitost, za krásné věci jsem schopna vydat peníze a v podstatě mi je jedno kolik. Ale snažím se nepodporovat nic, co je vyrobeno v Číně. Začíná to být docela zábava, protože toho je čím dál tím míň. V mém šatníku jsou kousky, které fungují desetiletí. Nakupuji z druhé ruky nebo od lokálních návrhářů. Popravdě, kdybych si odteď už deset let nic nekoupila, pořád toho mám dost. Ale stejně jako já jsem šťastná, že mají lidé rádi moje produkty, stejně tak já se snažím podpořit všechny, kteří se snaží vytvořit něco svého. Mimochodem mám jen sedm párů bot, což vyděsilo i fotografku Bet Orten. V podstatě na bývalou stylistku z povolání jsem fakt minimalista.
O: Jaké jsou nejčastější předsudky, které slýcháš o tzv. „no poo“ metodě, tj. mytí vlasů bez šampónů, kterou hojně propaguješ?
M: Lidé se bojí přechodného období mezi poo a no poo, bojí se mastných vlasů. Někomu nevyhovuje, že vlasy nevoní, ale ony voní, jen je časem ucítíte jinak. Přírodní vlasy ucítíte na svých zádech, nelítají, mají skvělou barvu, většinou studený odstín a vůbec...jsou pokračováním vašich myšlenek, jsou intuitivní. Ale na to musíte být citliví, a to s tělem plným chemie, kterou najdete ve všem, jde fakt těžko.
O: V Objectu jsou teď k dostání tvá mýdla a svíčky, máš v plánu rozšiřovat dál svůj sortiment o nějaké novinky?
M: Zatím ne. Tedy...přemýšlím o jednoduchých špercích ze stříbra, které chceme dělat s mým partnerem Filipem, ale zase tato aktivita vychází z toho, že třeba jemné stříbrné náramky, kroužky, v Česku prostě neseženete. A já je chci. Chci v nich cvičit jógu, chci, aby splynuly s mým tělem a já je vůbec necítila...tři už mám na svém zápěstí. Tak možná.
O: Stříháš, tetuješ, fotíš, vyrábíš svíčky a mýdla pod vlastní značkou…jak tohle jeden člověk všechno stíhá?
M: Nestíhá. Ale nejsem člověk jednoho řemesla...nejdu tak do hloubky v jednom směru, protože cítím člověka jako osobnost poskládanou z různých maličkostí. Cítím celek, ne jednotlivé detaily. A tak mám široký záběr. Musela jsem se s tím smířit, že prostě tohle jsem já a ta jakoby roztříštěnost má svoje limity. Jsem intuit hledající nové a neobjevené. Tak to je. A když neposlouchám a přetáhnu se, zlomím si nohu. Jako třeba před Vánocemi. A je na čas klid. Nový rok prostě rozjíždím pomalu. Protože stihnout všechno za jeden lidský život nelze. Věřím tedy na jeho pokračování...
Díky za rozhovor!