Právě jsem našla jeden svůj čtyři roky starý článek. Píšu v něm o tom, jak každodenně svádím boj se svým novým a starým já: „Ty jsi ale krásné miminko!“ nebo spíš „Tondo, dneska ti to fakt sekne!“
„Ahoj zlato, dneska zase nekakal…“ nebo „Ahoj zlato, jak ses na mě dneska těšil?“
„Jé, my máme mokrou plínu!“... MY?!
Ano, zakletý plurál, který se (nejen) mezi novopečenými matkami šíří jako virus h1n1 a odolají pouze ti nejsilnější jedinci. I já jsem na chvíli podlehla a dělila se se synem o všechny události běžného dne. Prostě jsme to byli MY, vše bylo NAŠE. Logicky jsem tedy předpokládala, že všichni ostatní to mají stejně, tudíž otázky typu „už vám vyrostly první zuby“, nebo „máte problémy s prdíkama“ pokládané 30leté kamarádce mi připadaly naprosto normální. A možná, že v této konkrétní fázi života to opravdu normální je! Vždyť většinu dne jste to opravdu jen vy dva (tři, čtyři...?!), kdo spolu trávíte čas, s kým přes den můžete prohodit pár vět, protože, přiznejme si, hodně bezdětných kamarádů se v průběhu pár měsíců po porodu vyselektuje…:)
Ale nebojte se, přejde to! Jednou se prostě probudíte a budete to zase jenom vy a oni. Možná vás na to do té doby někdo ne příliš taktně upozorní, možná si všimnete pár nechápavých pohledů a možná se tím nakazí i vaši blízcí – pak to bude trvat asi trochu déle :-). Ale rozhodně své sousedce v 60 nebudete k vnukům gratulovat slovy: “Tak se vám to povedlo!”
Apeluji tedy na všechny ty, kteří se virem nenakazili, nebo ještě neví, o čem mluvím, aby byli trochu více ohleduplní k prvorodičům. Protože nikdy nevíte, jak to může semlít později vás samotné!
