A je to tady. Jako každý rok, touhle dobou. Srdce sem, srdce tam, srdce kam se podívám! Na rovinu říkám, že nejsem oslavovatelkou tohoto svátku. Můj muž to ví a tak mne o ruku požádal 1. Máje. Ale když na vás odevšad vyskakujou růže, bonboniéry, kýčovité plyšové figurky a štíhlé + mladé modelíny ve spodním prádle, které si pro tuto příležitost prostě musíte koupit (to spodní prádlo!), je těžké vše 100% ignorovat. Hlavně teda to prádlo, že? Protože mi díky tomu tanou na mysl ty vytahané 100x prané košilky a kdysi děsně moderní kalhotky, které dneska mají podobu těch slavných bombarďáků Bridget Jonesové.
Tak jak ze sebe vykřesat atraktivní mladici, kterou kdysi tak urputně uháněl? Kamarádka se například rozhodla nafotit teď tak populární budoir fotky a dát je svému partnerovi jako překvapení. No, představila jsem si sebe samu, jak se rozvaluju na vypůjčené posteli a snažím se “svůdným” pohledem, který jsem si jistě minimálně 3 týdny předem nacvičovala před zrcadlem, svést fotografku, které se při vší snaze prostě nemůžu vejít do hledáčku a tento nápad jistojistě zavrhuju. Stejně si myslím, že tyhle fotky si ženské nadělují samy pro sebe, aby se za 20 let se sklenkou vína dojímaly nad lety minulými - já to bohužel nestihla...:-))
Další variantu mi navrhla kolegyně, která svému novopečenému manželovi darovala večeři s přespáním v kajutě na jedné pražské lodi. U nás by asi pokus udělat ze sebe znovuatraktivní protějšek vzal za své hned u druhého chodu, kdy bychom začli myslet na tu kajutu bez dětí a možnost se po x letech pořádně a nerušeně vyspat…
A tak jsem se rozhadla to pojmout úplně jinak. Objednala jsem se ke kadeřnici a na masáž. Jenom já sama. Pak pojedu domů a v tramvaji na mě budou všichni koukat, jak mi to děsně sluší. A já to budu vědět a užívat si to. Pak si doma otevřu lahev vína a uvařím thajské curry. Hodně ostré. Prostě jídlo, které mě baví, ne krupici, ne špagety s máslem a cukrem. K tomu si pustím nahlas Yvonne Sanchez a budu tančit. Zatím pořád sama! Nakonec si oblíknu to šedé tílko a vytahané tepláky, které má na mě tak rád. A hezky se namaluju. Roztáhnu gauč, protože u stolu jíst tentokrát nebudem, přichystám do DVD Lásku nebeskou no a nakonec se mu pověsím kolem krku ještě ve dveřích, až přijde domů z práce. A to by v tom byl čert!
Protože když se budu cítit dobře a sexy já, bude mě tak i každý vidět. :-) Jo a děti? Ty má na noc kamarádka ;-) Tak krásný večer, dámy! Nejen svatého Valentýna!
Já nevím jak vy, ale vlastně si vůbec nepamatuju dobu, kdy se mnou byla máma na mateřské doma. Přikládám to především věku a pak taky tomu, že to bylo prostě super a bezvadné a nejlepší a traumata si člověk pamatuje mnohem víc, než to příjemné a pozitivní. To se prostě jenom tak hezky přenese do podvědomí a jde to s váma dál a dál... :-) První vzpomínky mám až ze školky – na tahanice se Simonou o nejoblíbenější panenku, na první pusu a na hřiště na zahradě, kde jsme vyškrabávali omítku ze staré zdi sousedního baráku (už nestojí, nevím proč...?). A já bych chtěla, aby mé ratolesti taky neřešily žádná traumata a měly v podvědomí jen to hezké, super a bezvadné…
Proč o tom ale mluvím? Řeším teď totiž, zda si najmout slečnu/paní/babičku na hlídání...
Je to ožehavé téma. Ačkoli můžu působit na okolí jako flegmatická matka, která je nad věcí za (téměř) všech okolností, tohle mi nedá spát. O syna je skvěle postaráno ve školce, nicméně dceru na focení klientů tahám častěji, než bych kvůli ní chtěla. A jak to udělat tak, abychom byly spokojené obě, když babička, která má mou i její absolutní důvěru, přebývá 400 km daleko? Opravdu je to tak nadlidský úkol?
Přiznávám, v této otázce jsem asi příliš úzkostlivá. Nechat své děti s někým, kdo je musí zabavit, ochránit, nakrmit, uspat... A ony jsou přece tak zvyklé na mě! Zajímavé je, že ačkoli prarodiče děti vidí jednou za dva měsíce, nemám já ani oni vůbec žádný problém s tím, abychom je s manželem přenechali v jejich péči a já nemám, opakuji nemám, strach! Vždyť mě přece vychovali a vyrostl ze mě normální a zdravý člověk! Jenže co tady? V Praze? Bez pomoci?
Ano, existují agentury, které se na hlídání dětí specializují. Mají reference, atesty, výpisy z rejstříku trestů, atd. Jenže stačí mi to? Velkou výhodou je, že si s vybranou chůvou můžete dát schůzku, kde zjistíte, jestli sedí vám a hlavně vašim dětem. A on ten první dojem většinou opravdu nelže... A ostatní už je jenom na vás. Sháníte hlídání na dvě hodiny týdně, nebo na dlouhodobou celodenní spolupráci? Klaďte otázky, nechte chůvu s dítětem o samotě a sledujte, jak se vaše ratolest chová a cítí. A snažte se získat na ni osobní doporučení. To je pro mě stále tou nejlepší reklamou... :-) V téhle oblasti já kompromisy nedělám. Chceme pro ně jen to nejlepší, no ne?
Nevím, kde se to ve mě vzalo. Shoda okolností, neustále se zmenšující zrcadlo, otázky souseda Vietnamce z večerky, jestli zase čekáme přírůstek...? Nebo pomohlo to, jak si Josefína hrála s převisy na mých pažích a Tonda zkoušel, jak hluboko se jeho prst (dobře, celá ruka) dokáže zabořit do mých boků...? Nebo spíš vražedná kombinace všeho zmíněného. Vzala jsem si do hlavy, že do léta ze mě bude prostě někdo, kdo si nejen oblíkne bikiny, ale taky se v nich půjde vykoupat a nebude se jenom umučeně zkoumat v zrcadle.
Výběr sportu a hlavně místa, není jednoduchý. Aerobik vypadl jako první, stejně jako Zumba. Taneční kreace, které s manželem na večírcích předvádíme (když se jednou za rok na nějaký dostanem), jsou sice vyhlášené, ale to jen díky našemu talentu v tomto směru divoce improvizovat. Jakoukoli řízenou choreografii však těžce nezvládám a mé již tak nízké sebevědomí by v sále plném synchronizovaných mladých děvčat v úpnutých trikotech dostalo smrtelný zásah. Squash? Přece se nebudu opičit po svém choti, nehledě na to, že fakt neznám nikoho, kdo by se mnou nechal tím míčkem hodinu mlátit.
A pak taky otázka kde? Potřebuju, aby čas, který strávím cestou tam a zpátky, následným cvičením a pak v šatně, nevyčerpal mou zásobu volného času na celý měsíc dopředu. A co s dětma!?!? A tak jsem při hledání v internetovém prostoru zjistila, že už existují studia, která nabízejí hlídání dětí, zatímco vy spalujete (tuky)! Co mě překvapilo ještě více je to, že toto hlídání je již většinou v ceně lekcí. Jenže bohužel ty jsou nabízeny především v dopoledních hodinách, kdy většinou musím pracovat. Tudy cesta taky nevede, i když je skvělé vidět, že sportovní centra začínají myslet i na matky s dětmi, které se chtějí udržet v kondici.
Takže kritéria byla jasná: za co nejmíň času vyždímat co nejlepší výsledek. “No tak civič Jill!” houkla na mě sousedka s tělem bohyně a obličejem modelky. A tak jsem doma obula tenisky, vytáhla dvě flašky mlíka z lednice a naladila YouTube. Pak jsem chtěla dva dny umřít... Když jsem se svého syna po týdnu cvičení zeptala, jak vypadám, řekl “Jako prasátko!” Nutno dodat, že to bylo těsně poté, co jsem odložila improvizované činky a tak bych si možná odpověděla stejně. Je to veliká zábava, cvičit s dvěma dětmi. Jedno při sklapovačkách skáče po břiše, druhé po hlavě. Cviky neplánovaně prokládáte i nízkými starty a krátkými sprinty, když zjistíte, že vám jedna flaška mlíka “odešla” do koupelny a druhá spáchala sebevraždu ve prospěch krupicové kaše..
Za cca tři týdny každodenní dřiny jsem najednou uviděla výsledky svého snažení... Děti přestávám zajímat! Už jenom sedí na gauči a řvou na mě. Myslím, že si to pletou s mistrovstvím světa v hokeji. Taky už pochopily, že když cvičím, nemůžou po mě prostě nic chtít. Na těch 30 minut se ze mě stává sobecká mrcha, která při výkopech vzad dokáže svému dítěti vyrazit sušenku z ruky.. Jo a taky už si vidím na špičky nohou... ;-)!
Budu pokračovat. Buduje to moje tělo a jejich charakter! Jo a mimochodem, po té půlhodině jsem ta nejlepší máma na světě... ;-)
Včera jsem šla od klienta. S oběma dětmi a rovnou na nákup. Bylo asi pět hodin a cestou jsem potkala několik skupinek rozjařených lidí, evidentně kolegů, kteří se přesouvali na večírek. Najednou jsem se úplně živě vrátila o několik let zpět, kdy jsem do těchto skupin patřila taky. Dvacet devět let, nezadaná, bezdětná, garsonka v podnájmu, skvělá práce, připravena přijít domů až ráno a druhý den prospat. A hrozně jsem litovala své „dětné“ kolegyně, které buď prohrály „kámen nůžky, papír“ se svými muži, kteří v ten samý den měli večírek taky, nebo byly po tom kolotoči „práce, děti, rodina“ tak unavené, že se šly domů raději vyspat.
Když jsem tak s těma taškama šla domů, tlačila kočárek, pohlcena vyprávěním, jak strašně super bude ta besídka zítra ve školce a jak bude Toník tím nejlepším oslíkem v dějinách divadla, uvědomila jsem si, jak strašně málo „mamek“ na ty slavné večírky chodilo a když už, po anglicku se vytratily jako Popelky před půlnocí. A pochopila jsem...! Jasně, je skvělé občas z toho kolotoče vypadnout a jít se bavit. Ale mnohem víc a radši bych si teď tyhle volné večery užila s nohama nahoře, na našem gauči, s dobrým filmem, večeří, kterou bych nemusela vařit, manželem po boku a dětma, které spí 300 km daleko, u prarodičů...
A všem svým 29letým „já“ bych vzkázala, že nejsem chudák, který prohrál v tahání sirek, ani tak vyšťavená, že si musím jít lehnout, jen si prostě tak nějak víc vážím těch klidných večerů, kdy si můžu dát se svým mužem víno, vypnout počítač a probrat všechny nedůležité a o to zajímavější věci. Třeba to, jak strašnou opici budou mít všichni ráno v práci. ;-)
Ale kdo ví? Třeba jenom hrozně závidím a doufám, že do toho bezstarostného stavu zase jednou dospěju!
Dneska mám svůj malinký pracovní koutek... stůl menší než lavice na základní škole, židle, která sice není ergonomická, ale dělá krásný vzorek na zádech, když na ní sedíte dostatečně dlouho a počítač, který, a to je nejdůležitější, nelze zničit jinak, než vyhozením z okna. Pro někoho málo, pro mě luxus, který si od jisté doby chráním jako poslední kus čokolády na světě. S nikým se o něj nedělím a pro děti je zapovězenou zónou, i když je v centru dění - obýváku.
Vedla k němu ovšem cesta velmi bolestná, drahá a plná bezesných nocí. A naučila mě spoustu nových věcí, jako třeba zálohovat, zálohovat, zálohovat, co ti síly a externí disk stačí!
Ve velmi krátkém okamžiku totiž můžete přijít o práci, které jste věnovali x nocí a většinu volných chvil a hlavně, kterou už prostě nelze zopakovat. Například v případě fotek ze svatby, kterou jste o víkendu fotili... Ano, v té zoufalé situaci, kdy jsem svou dceru viděla u mého notebooku s prázdnou skleničkou od burčáku a tříletý syn mi v záchvatu smíchu sděloval, že „pošítaš je mokuý“, jsem na chvíli vážně přemýšlela, že si tu svatbu zopáknem, že to podruhé bude úplně perfektní...
Ty pocity, které se ve mě v tu chvíli míchaly (no dobře, nemíchalo se nic, měla jsem čisto čistý vztek) raději nebudu rozebírat, nejsem na to pyšná, ale každý, kdo něco podobného zažil, snad pochopí. Ty tři dny, kdy jsem čekala na zprávu od mého kamaráda „IT kouzelníka“, kdy jsem přemýšlela, jak budu od všech babiček, dědečků, svědků a bratranců z pátého kolena shánět foťáky a dávat dohromady rekonstrukci svatebního dne, pro mě byly peklem. Uvědomila jsem si ale, že za situaci můžu hlavně já, protože chtít po ročním dítěti, aby nelezlo na stůl a nesahalo na věci, které jsou v této jeho životní etapě nejzajímavější na světě a aby pochopilo, co pro mě ta malá černá pracovní krabička znamená, bylo přece jen trochu moc. A moc byla i ta reakce, která po „akci“ následovala (ne, nebojte, fyzické tresty nepraktikujeme, jen mám někdy docela zvučný hlas).
Takže se mi zase jednou potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí. Stanovila jsem si s dětmi jasná pravidla co jo a co ne - pochopí už i ty roční, když se jim to dostatečně dlouho a v klidu opakuje :), mám krásný, nový, „politíodolný“ počítač a nad vším se snažím tak nějak víc přemýšlet a vidět možné katastrofické scénáře v předstihu. Alespoň doufám. No, tak uvidíme, o čem budu psát příště :)
P.S. Svatbu jsme reprízovat nemuseli, kamarád je totiž fakt kouzelník... :)
S mými rodiči si volám tak asi ob den. Oba ještě pracují, takže se občas stane, že mi hovor típnou, v tom horším případě zavěsí v půlce věty, to když se jim v kanceláři objeví klient. Nemám jim to za zlé. Tedy už... Přesněji od té doby, kdy jsem sama „pracující matkou“. Chovám se totiž hodně podobně :-)
Pokaždé, když jsem v práci, tj. fotím, se ze sebe snažím udělat profesionála. Můj muž je běžně naprosto schopen postarat se o děti sám... lépe řečeno naprosto skoro-schopen. Proto jakmile mi v kapse kalhot začne vibrovat telefon a volajícím je „moje zlato“ vím, že něco nejde podle plánu a telefon s omluvou v drtivé většině zvednu (neplatí pro případy prvního novomanželského polibku nebo dokumentování žádosti o ruku..:-)). Šeptám, házím na klienty omluvné podhledy a pokud zrovna doslova nehoří, k ukončení hovoru dojde v průměru do 12,5 sekund. Dobře? Špatně?
Jiná situace by asi byla, kdybych vedla firemní meeting a věděla, že ten, kdo je momentálně s mými dětmi běžně volá i kvůli tomu, aby se zeptal, v jakém poměru má dětem namíchat vodu se šťávou. Ale to už je asi na každém z nás a hlavně na momentální situaci. Obecně ovšem musím říct, že od té doby, co se mi doma po bytě prohánějí dva indiáni, jsem ke všem těmto rodičovsko-pracovním stavům velmi tolerantní a fandím jim.
Další kapitolou jsou hovory, které přicházejí od klientů v době, kdy jsem zrovna v roli „žena na mateřské“ a zatím nezvládám to rychlé přepínání na „jsi profík, děti ignoruj“. Proto se mi občas (tak 2x denně) stává, že zapomínám na to, že potenciální klienti, kteří mi volají, o tomto mém nejhlavnějším úvazku nemají tušení. Ovšem jen do té doby, než spolu zapředeme hovor:
Já: „Ševčíková, dobrý den.“
XY: „Dobrý den, prosím my bychom se chtěli nechat vyfotit...“
Já: „Jistě... Polož to! Kdy byste si představovali termín?... Co jsem ti říkala!“
XY: „Prosím...? No...asi tak v půlce ledna? Šlo by to?“
Já: „Moment, hned se podívám... Nesahej do toho záchodu! Ano, mohla bych hned druhou sobotu v měsíci... Nemlať bráchu!... Vyhovuje vám to?“
XY: „Prosím…?“
Já: „Já vás zavřu do pokoje... Jestli vám vyhovuje druhá sobota v lednu?... Slyšeli jste mě!?“
XY: „Ano, slyšeli... No, to by asi šlo.“
Já: „Promiňte, to nebylo na vás. Takže si vás napíšu... Neřvěte chvíli!“
XY: „Vy tam máte děti, že? No jooo, to znám...“
Já: „Ježiš promiňte.“
XY: „To je dobrý, tak se budeme těšit.“
A to byl, prosím, ten lepší případ. Nevolali jste mi náhodou někdo z vás…;-)?
Žiju v Praze. Můj muž překvapivě také. Ale pocházím ze severní Moravy a on ze Šumavy. Co z toho vyplývá? Že naše děti si velmi užívají a váží svých prarodičů, neb je vidí velmi zřídka. O to intenzivnější však setkání bývají! :-) Je to přesně jako z filmů Marie Poledňákové, kde děti lítají celý den po polích a zahradách sousedů, večer přiběhnou domů ve stavu, kdy byste je nejraději i s věcma hodili do vany, ale ještě před tím se jdou opéct buřty nebo na ohni uvařit kotlíkový guláš s dědou. Idyla. Nejednou mě tedy napadlo, jestli by nebylo třeba lepší přestěhovat se zpět, vždyť by to bylo super! Baráky se tehdy stavěly dvougenerační, takže my bychom bydleli nahoře, naši dole, paráda...
Ale bylo by to tak opravdu? Byť máme s rodiči skvělé vztahy, tak i má 80letá babička vždycky říkala: „Mladí mají bydlet sami a staří taky!“ Ona vidina volných večerů, kdy babička s dědečkem pohlídají a vy budete obrážet kina a restaurace v okolí asi není úplně přesná a všechno je něčím vykoupeno. V tomto případě byste museli počítat například s tím, že vaše výchovné metody občas narazí na ty prarodičovské, že když se u vás doma bude řešit jakýkoli (soukromý) problém, budete ho chtě nechtě muset vyklopit i „tam vedle“ a tak dále.
Na druhou stranu má takovéhle soužití dvou, vlastně tří generací určitě pozitivní vliv na sociální vývoj dětí. Kde jinde by se měly naučit pomáhat starším, učit se od nich, dozvědět se, jaké to bylo, když ještě oni sami byli malí...? Já osobně dodnes vzpomínám na to, jak jsem místo pohádek chtěla poslouchat, jak babička za války chodila do továrny na směny a jak hned druhý den po porodu musela na pole, protože byly přece žně. Například moje 17letá sestřenice má pokoj vedle babiččiny ložnice, i když rodiče obývají vrchní patro a i pro ni by se tam pokoj našel. Ale nechce, mají mezi sebou neuvěřitelné pouto. Ale nemějte iluze, i tady občas proběhnout puberťácké nálady a mezigenerační rozdíly se ukážou v celé své kráse. :-) Nicméně je to ta nejzodpovědnější „sedmnáctka“, kterou znám a myslím si, že babička v tom má prsty docela zásadně!
Samozřejmě chápu, že někdy prostě není jiná možnost a „mladí“ musí zůstat u rodičů. V tom případě ale radím nastavit si jasná pravidla, kdo je za co (a koho) zodpovědný, co je v kompetenci rodičů a prarodičů a dodržovat je. A nebo kompromis – co třeba baráček hned ve vedlejší vesnici...?
A máme tady říjen, začátek něčeho nového, stejně jako na jaře. V tomto případě mám na mysli tedy hlavně systém vzdělávání, od toho předškolního, až po doktorandské, nikoliv rašící pupeny a rodící se mláďátka vůkol. I když o mláďátka tady také jde. Nás se naštěstí zatím týkají pouze ranní odvody do školky, nicméně už za dva roky přijde na řadu takové to domácí úkolování: čtení, psaní, počty... a tak dále.
Nevím jak vy, ale já, ač prospívala s vyznamenáním, mám ze školy do dneška trauma. Tedy hlavně ze studia na vysoké škole, kdy mi v době psaní diplomové práce krvácely dásně, měla jsem tik v obou očích a začala jsem mluvit sprostě. A to jsem, prosím, neměla na starosti nic dalšího, jen to, jestli do konce měsíce vyjdu s penězma, nebo budu muset na brigádu.
Ano, narážím na studentky, které mají ve svém slovníku pojmů kromě zápočtů, přednášek a studentských večírků taky výrazy jako: kojení, hlídání, domácnost, žádné volno, masochismus… Ženy, které během studia porodily, nebo již s dětmi studovat začaly. Upřímně, nechápu to a hluboce se před nimi klaním. Má sestra “chtěně” otěhotněla ve druhém ročníku medicíny a dodnes si velmi živě pamatuju, jak jsme se střídaly u hlídání mé tehdy šestitýdenní neteře. Já zdrhala z přednášek z pedagogiky a mlíko odstříkané a zamražené v kelímcích od pudinků jsem rozmražovala v mikrovlnce a krmila jím to nebohé dítě. Má sestra mezitím na pitevně sbírala zkušenosti ke zkouškám z anatomie. Dodnes ani jedna nechápeme, jak se jí povedlo studium dokončit :-)
Není to pro každého. Myslím, že člověk musí být opravdu zapálený pro věc, mít v genech něco navíc a hlavně podporu své rodiny. Mezi své známé jsem hodila dotaz, jak by popsaly toto období svého života a tady je něco málo:
- Slovo nuda ztratilo všechny svoje rozměry
- Očistec
- Rachot, šílenství, vyčerpání a hlavně mateřská demence v plném proudu :)
- Stálo to dost sil, ale hrdost je větší
- Výzva... jdu do toho znovu (?!)
- Mordor
- Výzva a tik v oku
Takže, milé dámy, směle do toho, bude mi ctí před vámi smeknout klobouk!
