Me2ed vs. Maďarsko 1:0
Když jsem se rozhodoval, co v Maďarsku budu dělat, kromě pracování bylo běhání na prvním místě. Zima nezima, v pondělí, v sobotu, za světla, nebo za tmy se běhat prostě dá, nechápu jak někteří o tom můžou pochybovat :).
Na začátku roku jsem byl na jednom maratonu v Ostravě-Třebovicích, který mi dal solidně zabrat, ale i přesto jsem byl odhodlaný k dalšímu maratonu tento rok. V Česku jsem premiéru měl za sebou a čekala mě taky premiéra v Maďarsku jenom jsem nevěděl kdy to bude. Zimní a jarní ubíhaly velmi snadno, že jsem ani pořádně nevěděl, čím to bylo (asi síla Budapešti). V hledáčku jsem měl jeden půlmaraton 19.4. (T-Mobile půlmaraton) – nazačátku mi to přišlo jako výzva, ale jakmile moje tréninky začly probhat v okolníh lesích bylo nutné moje rozhodnutí: volba padla na Matraberc Ultratrail. Na výběr byly dvě varianty 27 či 54 km, beru delší to dá rozum, za ty prachy a navíc dostanu tričko, pokud se regnu včas. Trať byla situovaná v pohoří Mátra, kde leží také nejvyšší hora Kékes (1014 n.m.) si říkam, to by šlo. Konečně uvidím víc než Budapešť a pokochám se místní přírodou.
Registrace proběhla měsíc před závodem (*18.4.), ale jelikož už nějaké nějaké kiláky nalitané mohlo by to jít. Bylo by mi jasné, že bez porodních bolestí se to neobejde, ale to k tomu patří.
Měsíc předtím kupuji Nike ve výprodeji a začínám s nabíráním objemu. S překvapením jsem se dostal až na 100 km za týden s tím, že mi další den chůze nedělela sebevětší problém. Do toho bazény, sauny, cvičení s vlastní vahou a jóga. V poslední fázi bylo nutné si zajistit energetické tabletky, gely, pití a odvoz. Problém s odvozem byl málem kámen úrazu, ale organizátoři mě podrželi, kteřá mi dali kontakt na jednoho Angličany, který to zázračným způsobem ošefóval (celková cena tam a zpět asi 300,- plus 850,- za závod to nebylo vůbec špatné)
V autě byli zástupci všech zúčastněných zemí (Česko, Anglie, Maďarsko, Rumunsko). Moc chlopákům nebylo do zpěvu po ránu, i přesto se Anglán snažil. Ptal se, jak to šlo s tréninkem a obecně s přípravou, jaké máme závody za sebou a jak se nám nich dařilo. Jeho zkušenosti byly celkem zajímavé, prý vyhrál nějaký 24 hodinový závod 2x za sebou. V tu dobu si říkám, asi jsem tu špatně :), protože jsem nikdy neuběhl ani 50 km, natož sto. V nejhorším se pokokáchám místní krajinou. Ukecaný Anglán pokračoval a říkal, že jeho první závod skončil lehce po 10 hodin, přes 3 minuty pod limit. Druhý rok už byl prý lepší, ale vždycky odcházel s myšlenkou:”Kde jsem mohl bežet rychleji”. Nemusím dodávat, že ani tohle mi na náledě nepřidalo.
Několik kiláků před cílem vidíme do čeho půjdem. Vinoucí se hřebeny mi připománaly Beskydy, Jeseníky, říkal jsem si: “jak doma”. Náladu mi přidala domácí atmosféra, anglicky mluvící pořadatelka a výborné počasí na běhání (bylo po dešti a lehce nad nulou). Při pohledu na některé závodníky mi přišlo, že to berou až na Severní pól, přes poušť Gobi - neřeším. Doufám, že ta sedmička, sezamové tyčinky, pár gelů a prášky mi budou stačit.
Házím to za hlavu. Jdu na rozcvičku. Dávám si dva kiláky a potom už lehkou ranní jógu.
Vyrážím na start, kde se sešlo 176 závodníků/nic všech věkových kategorií (od 18 do 50-60 let) připravených to zvládnou pod 10 hodin. Celé trasa měřila 54, 1km s pozitivním převýšením 2700m, která vedla přes dva nejvyšší vrcholy pohoří Mátra. Po trase bylo rozmístěno 4 servisy (3 s jídlem a 1 jenom s vodou). Můj odhadovaný celkový čas byl kolem 6-7 hodin. Zdálo se mi to jako reálné.
V hlavě jsem to měl rozdělené na dvě části, prvních 20 bude mordor a zbytek doklušu, i kdybych nechtěl!
Po prvních 10 km si říkám, moje tempo je dobré, už jsem se konečně zahřál, sedmička vypitá, a když narazím na stoupaní snažím se ho vyběhnout.
Po prvním depu, kdy mi doplnili pouze čistou vodu, si říkám, to je teda pěkný podraz – cpu se energetickým práškem, protože přede mnou bylo nejvyšší stoupání – na slavný Kékeš. Zde mi došlo, že celý závod neuběhnu, volím indianský běh. Nic jiného mi nezbývalo a navíc jsem doháněl ostatní – výborně Me2ede! Než jsem doběhl na vrchol, neobešlo se to bez menšího pádu, ale dílčího cíle jsem dosáhl. Pořadatelé nás vítali s otevřenou náručí a s připraveným jídlem (jelikož v dřívějších závodech jsem měl deficit soli, tak v tomto případě jsem měl nadbytek). Nakladané okurky, chipsy, pomeranče, banány a preclíky, šlo vše do mě – Mistrovská kombinace. V následném seběhu jsem se necítil jak pírko, ale šlo to. Dokonce pár závodníků šlo za mě. Ubíhající scenérie, fandící kolemjdoucí bylo něco pro mě a mé uši, protože na 30km mi přišlo, jako bych uběhl 40km.
Nějaká ta vnější motivace vždycky pomůže.
Méně než půlka závodu byla předemou – úspěch. Už stačí vydržet jenom pár hodin běžet, navíc v tak pěkném prostředí. Síly ubývaly i v další etapě pár závodníků mě předběhlo v kopcích, ale chuť se mi spravila při sebězích a rovinkách, kde mi přišlo, že snad lítám. Dolétl jsem až do 41km, záverečný checkpoint (okurky, banány, pameranče a chipsy). Jelikož jsem už teď překonával svá maxima, mi šlo hlavě to důstojně ukončit. Škoda, že to moc nešlo, protože v závěru bylo pro nás připravené asi 4 km stoupání, které nebylo příliš průdké, ale v této fázi mi stačilo jít po rovince. Při pohledu na další závodníky, je mi jasné, že nejsem v tom, kdo má bolesti (nohou, zad, a kdoví čeho ještě...). Indianský běh mě zase dostal na vrchol, od kterého to bylo asi 6 km do cíle. I přes pár mírných stoupání dávám do toho všechno a rubu jak jen to jde. “Beast mode on”. Předbíhám půlmaratonce i maratonce všech kategorií, joo tak to mám rád – “hlavně se nezrakvit se”, mi stále honí hlavou do doby, kdy vidím pěknou, malebnou vesničku v údolí Mátry. Měl jsem pocit jako by se Honza vracel ze světa. Následovalo pár záverečných fotek a finální “sprint”. V cíli mi pogratuloval organizátor.
První pocit byl jako bych přeběhl celé Maďarsko. S radostí jsem se odkoulel do tělocvičny, kde jsem potřeboval dobrých 10 minut, než bylo možné jít do ledové sprchy.
O hodinu později dorazil Nathan (Anglie), Gyorgy (Maďarsko) a Alex (Rumunsko).
Konečný čas 6:51 mi přišel chvalitebný, bylo to v mých mezích. Příští rok to bude pod 6h.
Na čem jsem se shodl s Nathanem při pití piva v místním hostinci. F&Q
Taky ses radoval, když si doběhl na nějaký vrchol? Ano.
Vysilovalo tě každé vymačknutí gelu? Ano.
Jak se ti beželo po rovince? Skvěle.
Výborné místo organizace co? Super.
Při posledním seběhu ses úplně těšil jak dorazíš do cíle? No, jistě.
Když si viděl místo, kde by sis lehl, lákolo tě to? Vždycky.
Když za tebou někdo běžel, nechal si ho předběhnout? No jasně, nemám to rád, a neměl jsem kam spěchat.
Přišlo ti, že nebylo místo, kde by si mohl běžet rychleji? Ano
Ten guláš s pivkem bodl co? Ano
Během toho jsme vypilli každý 3 Heinekeny, k čemuž dodává, že za 5 piv by si v Londýně mohl koupit 1, překvapivě to vzal na sebe, a ještě jednoho místního pivaře pozval na jedno pivo asi za 10 korun, za což mu byl nesmírně vděčný!
Shrnutí:
+ organizace (jídlo, transport (zpět), rozmístění jídla, tričko, guláš a pivo v cíli, dárková taška s vínem)
+atmosféra
+ trasa výborná, členitá, obtížnost podprůměrná, značení online výsledky
+ za asi 800 kč výborný poměr cena x výkon
+ podpora před závodem (dohodili mi dovoz)
+ možnost spaní ve stanu pár metrů od cíle
- mohlo být více fotek
- mohl být připravený autobus z Budapešti
Takhle to vypadalo minulý rok https://www.youtube.com/watch?v=rDIRjT1pD4c.
Pozávodní guláš, trasa, ranní příprava.
Sedmička mi štěsí přinesla.