Poslední dobou, jako bych byla na rozcestí. Vidím šipky ukazující směry, ale jsou bez popisků. A mám takový pocit, že každá z nich vede na další a další křižovatku. Tak tu tupě sedím, hezky uprostřed setrvávám, váhám a pochybuji i přestože vím, že na samém středu symetrie není vždy ta správná rovnováha. Sedím, mám kolena přimknuté k hrudi a očima pošilhávám po té zpáteční cestě za mnou, ze které na mě šeptají všechny ty hlasy minulosti. Vždy mi byly v patách, ale teď jsou nějak moc blízko. Jsou moc blízko a moc nahlas. Zatnu ruce v pěst, vždy tak moc, že cítím jak se mi nechty prořezávají do dlaní. Zatnu zuby, vždy tak moc, že slyším skřípění zubní skloviny. Postavím se a pak si vždy zase sednu, abych se ohlédla přes rameno a podívala se na to, co je za mnou, přestože vím, že mi to nepřinese nic dobrého. Pokouší mě to a já cítím, jak ty zábrany, co jsou mezi mnou a tím co je tam vzadu, pomalu slábnou. Ty řetězi se zámkem reznou a to jsem si vždycky myslela, že je můžu dát pryč jenom já, klíč jsem měla dobře schovaný u sebe. Teď si ho ale přehazuji z ruky do ruky, prohlížím si ho a pokušení roste a roste. Vrátím klíč zpět do kapsy a zaujmu původní pozici. A tak tu tupě sedím, hezky uprostřed setrvávám, váhám a pochybuji i přestože vím, že na samém středu symetrie není vždy ta správná rovnováha. Sedím, mám kolena přimknuté k hrudi a očima pošilhávám po té zpáteční cestě za mnou, ze které na mě šeptají všechny ty hlasy minulosti.
