Tak nám odjel na měsíc táta. Vím, že abychom to přežili nejde to udělat jinak, než na to nemyslet. Hlavně nepočítat dny, kdy už tu zas bude a kolik nám ještě zbývá. To je pak člověk hnedka hrozně v háji. Prostě si jen krásně prožít den po dni a ono se to pak tak nějak samo přehoupne.
Stejně mám ale pocit, že ty naše dny chci s někým/někam sdílet. Protože jinak bych hrozně snadno upadla do letargie stejných dní, hlavně aby to bylo co nejjednodušší. Jenomže to nechci. Říkala jsem si, že i když jsme bez táty, budem si prostě tentokrát tu "mateřskou dovolenou" snažit udělat s kloučkem co nejpestřejší a nejzajímavější. Ovšem to právě s takovým skřítečkem vůbec neznamená nejsnadnější a nejhladší průběh dnů. A proto potřebuju alespoň nějakou malinkou vnější motivaci, abych svoje předsevzětí dodržela. Tak třeba když o tom sem nebo někam (ještě vlastně nevím kam) občas něco napíšu, bude mě to pohánět k tomu, aby bylo o čem psát. I když je vtipný že s prckama je vlastně občas velký dobrodrůžo i doject si do města na nákup. Když jsem ještě neměla dítě, měla jsem pocit, že kecy o tom jak někdo něco dělá s dítětem, přeci nemůžou nikoho zájímat. Ale je fakt, že teď si sama ráda přečtu o tom, jak to probíhá jinde, abych se ujistila, že naše stavy a pocity jsou v pořádku, nebo naopak, abych se motivovala k něčemu, co s prckem zdánlivě nejde...a prostě i z jiných tisíce důvodů.
