#vztah

[duhovaavila]

mohla bych zničit tolik vztahů jednou větou

[iamalmostsoulless]

Čtyři roky

Čtyři roky zpátky jsme slavily tvoje narozeniny a byly zamilované. Do sebe. Dnes ti k narozeninám přeji přes Messenger a už milujeme jiné jedince.

[backtorootz]

Ako viem, že som sa do teba zamilovala? Lebo sa na nedeľné rána s tebou teším viac než na spoločné sobotné večery.

[bozkovnchill]

Bojím se, že když ti přiznám jak jsem do tebe zamilovaná, tak ztratim i to málo co s tebou mám.

[ta-na-okraji-spolecnosti-blog]

#78

Bude konec?

[teleshopping-na-emocie]

To, že som mladšia neznamená, že som aj bezhranične sprostá. A to, že si starší neznamená, že sa môžeš so mnou hrať. Ja vidím, aký si.

- bože tie rozdiely rokov robia také problémy

[kralovna-ne-stesti]

Jsme v narůstající disbalanci, s projevy disfunkce, v trvalé desiluzi, ubíjeni demotivací, s náznaky degradace.

[iamalmostsoulless]

Někdy máme člověka fakt moc rádi a bojíme se, že bez něj nepřežijeme. Že už život nebude dobrý. Že nás nebude bavit. Nikdo nás nebude mít rád. Skončíme osamělí. Nikdy nepotkáme někoho takového (což je pravda, protože každý je originál). Občas právě proto děláme ústupky. Tolerujeme tohle a tamto. Říkáme si, že to nevadí. I když nám to vadí. Obětujeme se. Necháme druhého dělat činy, které nám třeba až ubližují, ale nechceme mu bránit. Aby se nenaštval. A neopustil nás.

Možná musíte některé činy tolerovat, protože ten člověk se změnil. Jeho osobnost. Nadále není taková, jaká byla. Chová se jinak. City upadají. Ale my si to neuvědomujeme, protože je to naše zlato, drahoušek, princezna, brouček. Tak asi není nic špatně, ne? Mělo by být? Tou přemírou tolerance se občas měníme i my. A taky si to neuvědomujeme. Je těžké na sobě pozorovat změny. Většinou nám to musí někdo říct. Někdo je na to sám... co se musí stát, abychom si uvědomili, že je něco špatně?

V mém případě to byla depka. Silná depka. Hrozné pocity, nespokojenost se životem, záchvaty úzkosti, nízké sebevědomí, nevyrovnanost, náladovost... nebyla jsem to já. Byla jsem zničená. Bylo to podruhé v životě a tak jsem to poznala. Díky za zkušenosti. Pomohlo mi to velmi. Právě proto si máme vážit i špatných okamžiků v našem životě. Mohou nás poučit do budoucnosti. Ubránit. Viděla jsem šťastné lidi a chtěla být taky. Prvním krokem by měla být redukce stresu. Podle mě. A pokud je stresorem člověk? Měl by jít. 

Je to těžké, je to náročné. Zabolí to. Ale není lepší být sám a milovat sebe, než být s někým a k tomu se nenávidět?

Stýská se mi občas? Rozhodně. Vidím pitomost a mám hlavu plnou vzpomínek. A trápí mě to? Čas od času. Cítím se líp? Samozřejmě. Na tom mi záleží. To jsem chtěla...  Na to jsem hrdá.

Četla jsem příspěvky na Twitter a Tumblr, jak máme za vztah bojovat, nevzdávat se hned, láska je důležitá. Jak je těžké nechat člověka jít a přestat milovat a podobně. To je skvělé odlákání od činů. Bacha na to! Důležité je neřídit se podle zásad cizích lidí. My víme, co je pro nás dobré. Jsme strůjci vlastního štěstí. Osobně chci řídit svůj život. Možná bychom měli všichni, nemyslíte? Když nejste šťastní, udělejte pro to něco!

Já se bála. Ale udělala jsem vše. A cítím se velmi dobře.