Přiznám se, blížící se první narozeniny malýho mě stresují. Cítím tlak (sama od sebe, nutno podotknout), aby to bylo hezký. I když budeme slavit jen my tři doma, chci mu udělat krásný prostředí. Chci péct dort, chci vyrobit výzdobu, chci... Aby to vypadalo jako z pinterestu.
Protože když tam ta fotka je, znamená to přece, že někdo si s tím dal pro svoje dítě práci. Že někdo se snažil. A já nechci, aby mi (ano, mě, ne malýmu, tomu to asi bude buřt i za deset let), to bylo pak líto. Paradoxně, kdybych nikdy žádný takový výzdoby a oslavy nikdy na sítích neviděla, byla bych v klidu.
A další důvod, který se pod tím schovává, je i ten, že jsem pro nej chtěla vyrobit nějaký hračky, když jsem byla těhotná, ale nic jsem nestihla, protože jsem hodně předčasně skončila v nemocnici a domů jsme se s malým dostali až za měsíce.
Nemám nic. Žádný těhotenský fotky, žádný ručně šitý medvídky nebo uháčkovanou dečku... nic. Nic, na co jsem se těšila a chtěla jsem, moc jsem chtěla.
A tak mám pocit jako bych to teď dlužila, nám. O to víc, že jsme nestíhali ani fotky každý měsíc na sledování růstu, nebo třeba že my tři spolu máme asi za ten necelej rok sotva pár fotek. Je mi to líto. Nic z toho se nevrátí. Zároveň... na tom přece nezáleží. Nechci to nikomu ukazovat, chci to jen pro sebe, ale... taková blbost. Sedí to nejen v hlavě a dělá to výčitky a tlak. A proč? Protože mám nějaký očekávání. Na základě sociálních sítí. Protože nechci udělat málo. Protože... vlastně nevím, jak tenhle post uzavřít.
