Discover Top Posts Tagged with #nelsonlakes

Rok na Zélandu, skoro zlomená noha a náš nejhezčí trek

Dnes je to přesně rok, co jsme přistáli v Aucklandu na letišti a začali naše novozélandské dobrodružství. Většinu času, až na pár výjimek, konkrétně náš pobyt v Aucklandu, jsme odbydleli v našem obytném autě - Evženovi. Za ten rok jsme projeli téměř celý Nový Zéland a najezdili téměř 30 000 km. Ačkoli má náš Evžen naježděno už asi 414 000 km, tak nás zatím ani jednou nezradil :-) Pokud jsme zrovna nebydleli u packhousu v Tauranze, tak jsme pendlovali mezi free kempama. Občas jsou to sice jen obyčejná betonová parkoviště ve městě, ale mnohem častěji jsou to kempy na krásných místech s výhledem na hory, kempy u řek, na březích jezer nebo fjordů. Tak tomu bylo i dnes.

Na louce u fjordu v oblasti Marlborough byl klid. Stálo tam jen naše auto a kolem něj se potulovali tři weky. Posnídali jsme a vyrazili na trek na horu Mount Stokes. Zaparkovali jsme na rozcestí a vyrazili. Od prvních metrů se stoupalo do vrchu. 600m převýšení jsme museli zvládnout ve 4 kilometrech a bylo to znát. Ale nebylo to samotné stoupání, co bylo nejhorší. Byl to terén. Cesta nebyla nijak zvlášť upravená, a tak jsme se museli škrábat vzhůru po šutrech, kořenech stromů a to vše za mokra a bláta. Jak šutry, tak kořeny klouzaly a bylo to docela náročné, ale nahoře nás čekala odměna. Excelentní výhledy na okolní fjordy stály za to. Bohužel se nad námi začala stahovat mračna a foukat vítr, tak jsme se kochali jen chvilku a začali se vracet zpět. A pak se to stalo! Na jednom kameni Peťa uklouzla, noha jí vyletěla do vzduchu, ve vzduchu se pomalu přetočila a s tupým nárazem dopadla na zem, na kámen. Nevěděl jsem, jestli je v pořádku nebo ne. Nekřičela. Nic neříkala. Když jsem k ní přiběhl, měla jen slzy v očích. Ptal jsem se: ,,Co je, co tě bolí?" S náznakem zoufalství a zároveň nasranosti v hlase, že se vůbec ptám, odpověděla: ,,To, co vidíš!" Celou dobu jsem si myslel, že spadla na koleno, podíval jsem se na něj znovu a nic jsem tam neviděl. Po tváří mi přeběhl úsměv, že to teda nebude tak hrozné. Pak jsem se podíval níž. Polil mě studený pot. Na holeni měla díru a hned nad ní bouli o velikosti menšího ořechu. Nebylo pochyb, že to světle modré, co vidím, je kost. Záchvat paniky by byl pochopitelný, ale nebyl úplně vhodný. Důležité bylo zjistit, jestli to nemá náhodou zlomené a říct, že to nic není :D Když se Peťa pokusila postavit se na zraněnou nohu, ale hned si se zakvílením zase sedla, že to strašně bolí, mě napadlo, že jsme v prdeli. Že se budeme muset vyškrábat zpět nahoru (tak 1km) a volat vrtulník. Ale tam by beztak nebyl signál a musel bych nejspíš sám dolů někam pro pomoc. Protože jsme byli uprostřed lesa, v terénu, který se i zdravému a zdatnému šel dost těžko a dolů nás čekaly ještě více než 3 km. Nebyla to vůbec sranda. Nakonec se Peťa na nohu přece jen postavila a odhodlaně prohlásila, že to sejdem dolů. Šli jsme krok po krůčku, na každém schodku jsme ji musel podpírat ale po 3,5 hodinách (2 h nám to trvalo nahoru) jsme byli u auta. Kvůli nastálé situaci jsme přehodnotili plány, zrušili noc v nedalekém kempu a s tím i na další den naplánovanou část vyhlášeného Queen Charlote tracku. Přesunuli jsme se do Pictonu, kde jsme si nakoupili věci na večer a ubytovali jsme se v nedalekém kempu.

Ještě bych rád zmínil poděkování neznámé dívce, která nás cestou dolů dostihla a předběhla. Poskytla nám krabičku první pomoci, kterou jsme sami nevlastnili. Proto bych rád doporučil, mějte sebou aspoň dezinfekci, popřípadě nějaký obvaz i na krátkých trecích. Nikdy nevíte, kdy se bude hodit.Další den jsme pojmuli jako rekreační. Celý jsme ho prováleli u filmů a až k večeru jsme se přesunuli do Motueky, kde jsme měli sraz s jedněmi našimi kamarády z Packhousu z Taurangy.Peti se noha trochu uklidnila a přestala bolet, a tak jsme s Doskočilovými vyrazili na Gibbs Hill track. Podle doporučení, které jsem dostal, se mělo jednat o takový menší Abel Tasman. Okruh o délce 25km přes kopce s výhledy, krásné pláže, znovu kopce, maják, kde měla být kolonie lachtanů (ale nebyla), nás vlastně moc nenadchnul. Nebyl vyloženě špatný, ale už jsme tu zažili spoustu lepších míst a to na nich člověk nemusel capkat takovou dálku.

Další den jedem ráno na Rawhiti cave. Na parkovišti ještě čekáme na Lukáše s Dančou, kteří někde bloudili a nemohli to najít. Za náma někdo zavřel bránu a tak to vypadalo, jako soukromý pozemek.... Po výšlapu do kopce jsme dorazili k jeskyni. Byla to velká, prostorná krápníková jeskyně. Byla celkem hezká, ale pro nás čechy, kteří aspoň jednou byli někde v Moravském Krasu to zas takové wau, jak se psalo v komentářích na Campermate, nebylo.

Poté jsme se společně přesunuli na Blue Springs. To je kratičký walk, který vedl mezi prameny naprosto křišťálově čisté vody. Tam se také loučíme s našimi přáteli a dáváme se znovu každý svou vlastní cestou. V Motuece se ještě zastavujeme u vraku lodi. Loď zde ztroskotala někdy na začátku 20. století a dodnes je k vidění uvíznutá pár metrů od břehu. Zub času na ní postupně dokonává dílo zkázy.

Přesunuli jsme se do oblasti Nelson Lakes. Ráno jsme se zastavili v infocentru, kde jsme se zeptali, zda se dá jít na Angelus Hut přes Mount Robert. Odpovědí nám bylo, že dá. Počasí je dobré, nahoře už není žádný sníh a na chatě je málo lidí. Podmínky měly být tedy ideální. Koupili jsme si 2 hut pasy po 15 $ a vyrazili. Už od parkoviště byl nádherný výhled na Lake Rotoiti.

Hned na začátku treku jsme se potkali s dalšíma dvěma čechama. Prohodili jsme pár slov a s tím, že se potkáme na chatě, každý vyrazili svým tempem. Po lesních serpentinách jsme velmi rychle vystoupali až na vrchol hory Mount Robert (1421m). Výhledy byly krásné. Na shelteru jsme dali svačinku a oblékli svetry, protože od doby, co jsme vylezli z lesa začalo dost foukat. No, ono se v téhle nadmořské výšce nebylo čemu divit ;-) Kráčeli jsme po hřebenu a nechali se unášet výhledy na krásné hory, sníh na jejich vrcholcích a spoustu jezer pod náma.

Pohodlný chodníček se pomalu měnil v přelízání kamenů a my začínali chápat, proč to v mapách není značené jako trek, ale jako tzv. route, tudíž neupravená cesta. A také navzdory ujištění, že nahoře už sníh není musíme přes pár sněhových polí. Jak si tak jdeme od kůlu ke kůlu, najednou zjišťujeme, že před námi žádný další kůl není. Vybíráme si tedy podle nás nejvhodnější trasu a jdem. Ou, jaká chyba! Zničeho nic se ocitáme někde absolutně mimo vyšlapanou cestu. Jsme uprostřed kamenitého svahu. Kameny pod náma, kameny nad náma, kameny pod nohama... A pak krok... a kameny se od nohou začaly kutálet ze svahu dobrých několik desítek metrů. Člověk chtěl být z tohoto nejistého místa co nejrychleji pryč, ale na druhou stranu bylo jasné, že nesmíme zmatkovat. Každý krok bylo potřeba promyslet. Když jsme se dostali ke skále, mysleli jsme si, že máme vyhráno, ale bohužel to nebyla pravda. Skála nebyla tak pevná jak vypadala a když jsme se po ní pokoušeli šplhat nahoru, občas nějaký z šutrů zůstal v ruce. Odhazoval sem je dolů a opět se díval, jak se kutálí hluboko pod nás. Když se nám podařilo vrátit na trek tak jsme si skutečně oddechli a byli rádi, že je to za náma. I další cesta byla náročná ale my pod sebou měli opět krásná jezera a tak jsme co chvilku zastavovali, fotili, kochali se.

A pak se nám otevřel výhled na samotnou Mount Angelus a Angelus Hut pod ní. Chata byla vklíněna mezi 2 jezera. Byla to krása.

Sestoupali jsme z kopce k chatě a šli se ubytovat. Podruhé jsme zjistili, že pán v íčku nám neříkal úplně pravdu. Chata byla plná a my si zabrali poslední 2 volné postele. Z okna jsme se dívali na Mount Angelus. Původně jsme chtěli jít na její vrchol, ale cesta nebyla značená a nedávný zážitek, kdy jsme se doslova báli o život nám rozhodování zda jít poněkud urychlil. Asi v půlce treku, někde na hřebenech hor, jsme si uvědomili, že nemáme vařič. Hořák jsme měli sbalený, ale samotná bomba zůstala v autě. Naštěstí chvilku po nás přišli i Láďa s Kájou, se kterýma jsme se potkali na začátku treku a ti nám bombu půjčili a nenechali nás tak umřít hlady. Seděli jsme, kecali a mezi řečí přišlo i na to, že brzy odlétáme na Vánoce přes Austrálii domů. Náhoda tomu asi chtěla, že odlétáme z Christchurch, kde bydleli a tak nám nabídli, že u nich můžeme více než měsíc nechat auto. Holt nám spadli přímo z nebe :-)

Druhý den jsme se vydali zpět. Původně jsme chtěli jít zpět znovu přes hřebeny, ale předpověď hlásila déšť, tak jsme zvolili ,,jednodušší" cestu údolím. Nejprve se musí znovu vystoupat nad chatu. Člověk je ještě čerstvý a ten pohled je báječný, takže to nebylo tak strašné. A pak klesání dolů do údolí podél malinkatého potůčku, který dolů padal v malých vodopádech, a vytvářel tak hezkou kaskádu. Co pár metrů se do něj vlévaly jiné potůčky, které tekly odevšud, občas pramenili přímo z kamenitého svahu, který jinak působil naprosto vyschle. Poté, co jsme museli zdolat uzounké pěšinky vedoucí po kamenitém a prudkém úpatí, kdy se nám šutry opět doslova sypaly pod nohama jsme sešli konečně do údolí. Ten ,,malinký" potůček už byl vlivem nesčetných přítoků docela rozvodněný potok a jelikož údolí bylo ostře řezané, celý spodek měl na šířku jen pár metrů a svahy se prudce zvedaly do výšky, museli jsme tenhle potok mnohokrát přeskákat po kamenech tam, a pak zase zpět. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zuli naše trekové boty a obuli se do trekových sandálů a brodili se ledovou vodou. Na Spear grass Hut dáváme pauzičku na sendvič, znovu se přezouváme do suchých trekových bot a pokračujeme dál. Cesta dál vedla už lesem a byla lepší než v horní části. Až po místo, které bylo označeno jako flood detour (pokud je dost vody, jděte tudy). Jelikož jsme byli opět v suchých botech, tak se nám do ledové vody, nyní už takové menší řeky, znovu nechtělo. Chyba! Absolutně šílený horolezecký výstup v kolmém svahu, kde jsme šplhali po stromech, chytali se kořenů a kdekteré trávy, která tam rostla byl dobrý tak pro sebevrahy. Poté jsme se už unavení pomalu dovlekli až k Evženovi. Celkově jsme nachodili cca 25km, nastoupali 1200m a zabralo nám to 13,5h chůze. Byl to asi nejnáročnější, nejnebezpečnější, ale zároveň také nejkrásnější trek, který jsme za rok na NZ šli. Nejúžasnější byl hlavně proto, že od prvních metrů se bylo na co dívat. To se například o Greatwalk trecích, kdy jdete den jen lesem a až pak je to hezké, říct nedá.

Hned poté, jsme se jeli podívat k jezeru Rotoiti, kde jsme navštívili ikonické molo, pod kterým byly desítky úhořů a pak se jeli ubytovat k Maruia waterfalls.

Druhý den ráno pršelo, tak jsme se jen krátce mrkli na vodopád a rozhodli se, že už nabereme směr Christchurch. V Christchurch jsme navštívili náš známý kemp v přístavu v Lytletonu. Hráli jsme karty, když nám napsali Danča s Lukášem, že jsou v Christu a kde že jsme my.... Poté za námi přijeli (já to říkám furt, že NZ je malý).

Druhý den jsme se opět rozloučili a znovu pokračovali každý po své ose. My navštívili velké molo v New Brighton, pořešili nějaké nákupy a jeli do jiného oblíbeného kempu - Chamberlain Ford reserve. Další den jsme celý strávili v podle nás nejlepší knihovně na NZ, v Hallswell, kde jsme doplánovali naši cestu do Austrálie a tiskli si nějaké mapy a tak.Ráno jsme dobalili poslední věci na naši dlouhou cestu domů. Večer jsme se přesunuli k našim novým kamarádům, které jsme potkali na Angelus treku a kteří nám nabídli pomoc. Společně s jejich dalšími 2 kamarády jsme si udělali hezký dlouhý večer a ráno nás v 4:20 už budil budík. Rychlá snídaně a rychle na letiště. Rychle? No to by na Kájiném autě nesmělo být píchlé kolo. No prostě... Murphyho zákon :D Naštěstí byl doma ještě Láďa, tak se vzalo druhé auto a na letišti jsme byli včas :-)

Závěrem bych jen chtěl pozdravovat všechny zmíněné a Káji s Láďou poděkovat za mnohonásobnou pomoc :-)

#nelsonlakes

Trending Tags

Recently Viewed Tags

#nelsonlakes