Druhá státnice - pediatrie
Začal prosinec, pomalu se blížily Vánoce, dny byly krátké a chladné. V neděli jsem přiletěla ze Švýcarska kam jsem se vydala za odměnu po první státnici za kamarádkou. Byly to krásné 4 dny, ale skočily a místo toho začala pediatrie.
Státnice z pediatrie jsme se děsili všichni od té doby, co jsme se dozvěděli, že vůbec něco takového existuje. Byl to strašák číslo dvě hnedka po patologii. Pediatrie v Motole je vyhlášená. Všichni vědí, že pediatři nedávají nic zadarmo a dítě NENÍ MALÝ DOSPĚLÝ! :D
Na pediatrii se začíná každý den ráno na hlášení protože jak řekla jedna moje moudrá kamarádka...pediatři pořád něco někomu hlásí. Na hlášení je každé ráno tolik lidí, že největší úkol je tam neomdlít. Na pediatrii totiž nejsou v zasedací místnosti žádná okna. Součástí zápočtu z pediatrie je i účast na dvou "službách" buď jdete na dvě odpoledne - cca do 8 až 10 podle toho, jak to zrovna vyjde. Druhá možnost je jeden den o víkendu. Ať si ale vyberete jakoukoliv variantu, musíte potom ráno na hlášení referovat pacienty před celou pediatrickou klinikou.
Tepovka vám vyskočí tak na 120/min a jen tajně doufáte, že pan přednosta nebude mít nějaké záludné otázky. Bohužel většinou má :D Dá se to ale zvládnout. Já jsem například musela pacienta referovat dvakrát, protože se profesor naštval, že pořád někdo chodí na hlášení pozdě a musel jim vynadat.
Po hlášení vás čeká praxe na oddělení, která je už o něco delší než ta na chirurgii. Hodně záleží, na jakém oddělení jste, podle toho se také odvíjí náplň. Výběr oddělení se dá dokonce i trochu ovlivnit. Paní sekretářka je zlatá a když se včas přijdete domluvit (ideálně pátek před začátkem bloku motolské praxe) tak se vám pokusí vyhovět. Já za sebe doporučuju kojence musíte mít tedy trochu štětí na pacienty, ale je to jedna z mála příležitostí kdy se dostanete do kontaktu s dětmi pod 1 rok a máte možnost si je vyšetřit a prohlédnout jejich chování. Sátnicové otázky totiž obsahují poměrně dost různých témat týkajících se mimin a je dobré za výuku aspoň nějaké vidět.
Na pediatrii hodně závisí na přiděleném doktorovi, jaká bude náplň vaší praxe. Někdo nás toho nechal udělat opravdu hodně - vyšetřit pacienta, napsat dekurz a pobavit se, co s pacientem dál. Jiní lékaři prostě neměli dost vhodných pacientů - na pediatrii v zimním období leží opravdu hodně infekčních pacientů a někdy je snaha eliminovat množství lidí na pokoji, nebo prostě měli sami dost co dělat a na mediky zkrátka nebylo tolik času.
Po praxi na oddělení následoval vždy ještě 45 minutový seminář na naprosto náhodná témata. Některé semináře byly skvělé, jiné jsme měli bohužel už v pěťáku nebo čtvrťáku a některé semináře byly klasicky úplně mimo mísu.
Vánoce se blížily, pediatrie ale neubývalo...chtěla jsem se začít učit hned v úterý první týden bloku, klasicky to zase nevyšlo a začala jsem až v sobotu. To, že jsem tuhle státnici udělala je hlavně zásluha mých 4 brilantních spolužáků, kteří vypracovali během cca roku perfektní vypracky na pediatrii. Jsou tak perfektní, že se z nich učí i doktoři na kmen. Díky nim jsem měla každou otázku precizně a aktuálně vypracovanou podle nejnovějších poznatků z UpToDate a podle Learning objectives, které připravila pediatrická klinika, ale ani jejich autoři na ně neumí odpovědět. (Tímto zdravím gastroenterology a jejich gastroenetrologické LO.)
Prvních 14 dnů v Motole uběhlo jako voda, stihly jsme dokonce s T. i jednu "službu" kde se vůbec nic nedělo a polovinu času jsme si jen povídaly s doktorem na lékařku. Nastal čas vyjet na okres. Pediatři vás povinně vyšlou na 14 dnů (teď už to myslím bude 3 týdny) na praxi do okresní nemocnice. Za mě je to naprosto perfektní nápad, protože konečně vidíte, jak vypadá taková "běžná pediatrie" a ne motolský bizár plný vzácných syndromů, transplantovaných dětí a cystické fibrózy.
Já jsem se na doporučení kamarádky vydala do České Lípy. Za sebe bych pediatrii v ČL doporučila na praxi všema 10. Dokonce jsem i chvíli uvažovala, že tam pudu pracovat. Jak řekl jeden můj oblíbený skaut...Česká Lípa je díra po granátu (tímto se omlouvám všem jejím obyvatelům)...pravda, moc se tam toho neděje. Obzvlášť ne poslední týden před Vánocemi. Na praxi to ale bylo naprosto v pohodě. V Lípě mě ubytovali přímo v nemocnici v "inspekčním pokoji". inspekční pokoj nebo inspekční hrad, jak jsem mu já začala říkat, je vlastně taková velká garsonka s 2 poloodělenými pokoji na spaní obří koupelnou a obývákem s kuchyňkou. Ráno se vzbudíte a rovnou si můžete obléct nemocniční oblečení, protože po cestě na oddělení vůbec neopustíte budovu nemocnice.
Na pediatrii v Lípě se toho před Vánoci mnoho nedělo. Byla jsem tam na praxi ještě s jednou šesťačkou z Hradce takže jsem si ve volných chvílích mohla s někým popovídat.
Na hlášení jsme každé ráno strávili cca hodinku, protože pan primář opravdu rád povídá svoje zajímavé historky z mládí. Poté jsme se rozdělily a mohly jsme si vybrat mezi ambulancí, oddělením nebo novorozenci. V Lípě to bylo spíš o koukání a poslouchání než o nějakém velkém samostatném vyšetřování a psaní dekurzů. Alespoň jsem ale viděla pár běžných diagnóz jako laryngitida spála nebo bronchioloitida. Měli jsme tam dokonce i jednoho skoro dospělého kluka, který chtěl vyzkoušet pervitin, trochu to přehnal s dávkou, začal mít palpitace tak se lekl, všechno vyklopil mamce a nakonec skončil v nemocnici. Naštěstí mu nic závažného nebylo, byla to spíš taková životní lekce, že není potřeba z nudy zkoušet perník.
Hned ze začátku mojí praxe nás potkala smutná rodinná událost. Umřela nám babička z tátovy strany. Byla jsem z toho dost špatná, protože jsem byla pryč a nemohla jsem být doma s tátou. Nevěděla jsem moc, jak se s tím vyrovnává. Babička pro něj byla důležitá, i když ho posledních pár let už skoro nepoznala. Nakonec všechno dopadlo tak, že jsem jela z praxe v Lípě o den dříve. Po cestě domů jsem se úplně náhodně v autobuse dozvěděla o tom, co se stalo na filosofické fakultě. Další šokující zpráva, všude toho bylo plno...já jsem začala uvažovat, jestli tam náhodou nemám nějaké kamarády nebo známé a jestli jsou v pořádku.
Před Vánoci jsme si tedy udělali výlet přes celou republiku na babiččin pohřeb a u toho sledovali zprávy ohledně střelby na FF. Mě vzadu v hlavě stále hlodala pediatrie, u které jsem zas začínala mít pocit že už zas nic nestíhám. Uklidňovalo mě jen to, že mám teď přes týden volna přes Vánoce, takže přeci něco doženu.
Vánoční prázdniny byly letos překvapivě docela klidné. Byly to první Vánoce, které s námi po dlouhé době neslavila nevlastní mamka. Byli jsme jen my 3 - já, táta a brácha. Trochu jsem nevěděla, co od toho čekat a jak to bude vypadat. Nakonec jsme to ale zvládli pěkně, měli výborný bramborový salát a večer jsme si pustili štědrovečerní pohádku.
Přes vánoční svátky šla pediatrie trochu stranou. Potřebovala jsem trochu vypnout, užít si trochu klidu, vánoční atmosféry a oprostit se od medicíny. Už jsem cítila jak začínám být unavená. Když jsem si představila, co mě čeká za leden, chtělo se mi brečet a křičet najednou.
Leden..se stal. Nevím, jak. Po svátcích se nám rozbil doma kotel, takže jsem odjela do Lípy o pár dnů dřív. Moje dny byly vyplněné pediatríí, procházkami v podmračeném a sychravém počasí a strachem z toho, jak to všechno stihnu.
Z Lípy jsem si přivezla jako suvenýr nějakou nasofaryngitidu, takže jsem byla opravdu vděčná za to, že se na neonatolgii dělala prezence až poslední den. Sice jsem se na neonatologii opravdu těšila, ale vyležet se bylo důležitější. (Poznámka - pokud to jen trochu jde, tak nechoďte do nemocnice nemocní! Obzvlášť na taková oddělení, kde leží nedonošení novorozenci.) Tu trochu neonatologie jsem si ale celkem užila. I přednášky mě docela bavily a hlavně to bylo něco úplně nového a samostatný státnicový okruh. (Pozor! Neonatologie je 4. otázka na státnici a má svoje vlastní vypracky a vždycky si ji vytáhnete.)
Zbývaly poslední 2 týdny na pediatrii v Motole a já už jsem jela jako stroj. Do školy, doma se najíst, zasednout ke stolu, občas na chvíli ven na vzduch, pak zas ke stolu...v půl jedenácté zalehnout a zítra znova. Z toho období si toho moc nepamatuju. Vím, že bylo ošklivo, tma, pořád jsem byla unavená a nervózní z učení. Výuka skončila, dostali jsme zápočet za docházku a to nejlepší mělo teprve začít.
Našich opakovacích 8 nebo 9 dnů (už si to přesně nepamatuji) bylo jedno z nejintenzivnějších období tohoto ročníku. Doteď se vlastně s P. obě divíme, jak jsme to zvládly. Pravdou ale je, že jsem na nás neuvěřitelně pyšná. Dokázaly jsme se totiž neuvěřitelně kousnout, sebrat všechny svoje síly a makat jako šrouby.
Vypadalo to asi nějak takhle: vstát, zacvičit si, nasnídat se a vyrazit k P./čekat, až P. přijede (u toho se snažit udělat nějakou chybějící otázku), sejít se v 9:30, cca 20 minut pokecat, udělat kafe, čaj...První vlna učení do cca 13, někdy jsme stihly 4 otázky, někdy 1. Oběd, poobědvá pauza, během které jsme se šly projít nebo něco nakoupit nebo jen seděly a čuměly do zdi. Pokračovaly jsme cca od 14:30 až 15:00 až do večera. Končily jsme většinou kolem 21 až 21:30. Někdy jsme si dovolily dát si menší pauzu okolo večeře, někdy jsme se trochu zakecaly...ale běžně jsme dávali 8-10 hodin čistého času na forestu. Stejně jsme nestíhaly...
Vydržely jsme...až do úterý...a pak šly na to.
V den státnice jsem se probudila a byla jsem přesvědčená o tom, že poletim jak raketa. V hlavě jsem měla úplně prázdno. Tohle se přece nemůže povést...
Státnice z pediatrie se skládá z několika částí. Nejdřív jdete všichni společně ráno na RTG. Byl to fakt docela bizár, když prochází přes půlku nemocnice zástup mediků v oblecích a šatečkách mezi pacienty a doktory. Na RTG dostanete jeden z 10 RTG souborů - nebývá to jen klasická skiagrafie, já jsem měla třeba jen USG obrázky. Ke snímkům dostanete krátkou anamnézu. Ve většině případů to byla dost učebnicová anamnéza, ta vám hodně napoví. Dostanete chvilku čas na přípravu a prohlédnutí snímků. Poté nějakému radiologovi popíšete, co vidíte a řekne, na jakou diagnózu pomýšlíte. Pozor! Jedná se spíš o diagnózy z dětské chirurgie než z pediatrie! Z toho důvodu už jsem taky moc neuměla odpovědět na doplňující otázky od paní doktorky, ale i tak jsem to nějak zvládla.
Po RTG jdete zpátky za sekretářkou a ta vás pošle buď na oddělení na praktickou zkoušku nebo na to nejtěžší - ústní zkoušku.
Já jsem byla poslána na ústní. Ústní se skládá ze 2 částí, protože máte 2 komise. U sekretářky si vytáhnete předem připravený triplet pediatrických otázek a jednu neonatologickou otázku a jdete na přípravu. Já jsem začínala u komise, ve které seděl neonatolog a pediatr. Pani docentka si otázku z tripletu vybrala, někoho jiného zas komise nechala vybrat samotného. Jak bývá mým zvykem, vytáhla jsem si endokrinologické téma u endokrinoložky, takže bylo úplně jasné, kterou otázku si paní docentka vybere. Naštěstí to byly akutní komplikace diabetu, takže to jsem měla poměrně dobře naučené. Stejně to nezabránilo několika otázkám, u kterých jsem vůbec netušila, co se po mě chce. :D
Neonatologii za mě vlastně skoro celou odvykládal pan docent, takže to zas tak složité nebylo. Od první komise jsem odcházela s pocitem, že by snad nemuselo být všechno ztraceno.
Na druhou komisi jsem musela docela dlouho čekat. Během čekání jsem se ještě snažila dopřipravit si poslední otázku, protože jsem si za boha nemohla vzpomenout na příčiny sekundární hypertenze, i když jsem věděla, že jich je tolik. To je problém u otázek, které jsou jak v pediatrii, tak v interně. Vždycky vás zákonitě začnou napsat věci z toho druhého předmětu, což se ne vždy úplně hodí.
Druhá komise byla zlatá. Zas jsem měla u pneumologa pnemumologické téma. :D Naštěstí to tedy nebyla úplně jeho specialita a nutno říct, že CF není jen plicní problém. Cystická fibróza nás během studia provázela už od prváku a teď jsem to konečně zužitkovala. Pravda, otázka "No a víte jak se jmenuje nějaký přípravek s těmi pankreatickými enzymy?" mě trochu zaskočila. :D
Na hypertenzi už naštěstí mnoho času nezbylo a vlastně mi přišlo, že zas tak moc nikoho nezajímala. Vím, že se mě ptali na hypertenzí krizi, ale jinak si toho už moc nepamatuju.
Po ústní jsem šla za sekretářkou, aby mě poslala někam na praktickou a celá nervózní jsem se jí ptala, jestli by mi řekli, kdyby mě z té ústní vyhodili. Uklidnila mě, že to by mi řekli. Věděla jsem tedy, že to nejtěžší je za mnou.
Pokračovala jsem na oddělení. Mohla jsem si vybrat, tak jsem si vybrala svoje oblíbené kojence. Dostala jsem tříměsíční holčičku s bronchitidou. Pacientka moc spolupracující nebyla...ani poslechnout se bez řevu nenechala. :D Maminka byla ale moc ochotná a já jsem měla pocit, že mám docela představu, co jí je.
Paní doktorce jsem pověděla všechno, co jsem zjistila a pak jsme se začaly bavit o terapii. Všechno, co jsem řekla, bylo špatně. Byla jsem už tak unavená a tak vymletá, že už ani nevím, co za bláboly jsem tam vykládala. Něco jsem nakonec sesmolila a pani doktorka mě propustila k paní sekretářce. Odevzdala jsem papír, sedla si na židli a říkala si "Holka, ty si to dokázala! Udělala si státnici z pediatrie!" vůbec se mi tomu nechtělo věřit, ale bylo to tak.
