Tak jsem se definitivně rozhodnul. Ve škole skončím. Hrozně mi k tomu pomohla individuální terapie, na které jsem byl v pondělí. Terapeutka mi svým přístupem pomohla, abych si uvědomil, že jsem dospělý člověk schopný samostatného rozhodování a nikoliv věčné dítě zmítající se pod vlivem matky. Svoji matku jsem s touhle situací následně konfrontoval a nakonec, musím uznat, to nesla docela dobře. Přiznala, že to tušila. Řekla mi, že mě bude mít pořád ráda a bude mě podporovat, i když jí to mrzí. To už je ale její věc, musí se s tím teď sama nějak popasovat. Za emoce druhých lidí nemůžu brát zodpovědnost já.
Musím přiznat, že se mi strašně ulevilo. Všechno ze mně spadlo. Momentálně tedy neřeším, jestli výpověď dát, ale řeším, kdy ji dát. Můj partner mi říkal, abych co nejdéle čerpal nemocenskou. Ono je to logické, protože čím déle budu v pracovní neschopnosti, tím později se budu muset přihlásit na pracáku. Mě to ale nepřijde úplně fér (a) a potom, říkám si, že čím kratší dobu budu se školou nějak spjatý, tím víc se mi pak ještě uleví (b). Chci to probrat na zítřejší skupině.
Jinak si myslím, že je čas, abych nějak blíž osvětlil svoji situaci, samozřejmě, aniž bych se odkopal z anonymity. Učím na celkem prestižní střední škole. Před tím jsem učil na “obyčejné” základce a svého času jsem učil na obou školách naráz. Na dvou školách jsem učil tak dlouho, než jsem se zhroutil a zažil svoji první hospitalizaci. V péči mě po tu dobu měla příjemná a rozumná psychiatrička, která mi řekla, že si myslí, že dvě školy jsou na mě moc, a že podle ní je ke zvážení, abych jednu pustil. Pod tlakem rodiny, potažmo maminky, jsem se rozhodl pustit základku a zůstat na prestižní střední škole. Můj stav se ale nezlepšil, naopak, šlo to se mnou z kopce a to trvá až do dnešních dnů. Prostě a jednoduše, byl to krok vedle, protože na základce jsem tyhle stavy neměl, cítil jsem se tam dobře. Za to na stávající škole se to všechno postupně rozrostlo do obludných rozměrů. Navíc, po základce se mi stýská, a tak jsem si řekl, že teď budu dělat všechno proto, abych se tam mohl vrátit. Měli jsme skvělého ředitele, který mi, když jsem odcházel, řekl: “Dokud já tady budu ředitelovat, můžeš se kdykoliv vrátit.” No a tak jsem si řekl, že zkusím štěstí a budu doufat.
Rozhodně totiž nechci zůstat bez práce příliš dlouho. O tom jsme se bavili i v pondělí s terapeutkou. Samozřejmě, že odcházet ze zaměstnání, když nemáte jisté něco jiného není dvakrát rozumné, toho jsem si vědom, ale já už prostě nemůžu dál. Až dám výpověď, chci zůstat na neschopence, abych se pokud možno, do stávající práce už nemusel vrátit.
Jinak se cítím dobře, využívám vycházky a dělám pokusy. Dělat pokusy v praxi znamená, že chodím ven bez Rivotrilu a světe div se, on to vlastně není žádný problém. Mám z toho radost, ale zároveň mi to potvrzuje, že zakopaný pes byl v mojí práci, protože tam jsem bez Rivotrilu, Lexaurinu nebo Neurolu nedal ani ránu. Dopracoval jsem se navíc do stavu, kdy byť jen při pomyšlení na školu se mi dělá špatně, a jakákoliv komunikace se zaměstnavatelem mi činí problém a mám k ní až nepřekonatelný odpor. Potvrzuje se mi tím jenom to, že je nejvyšší čas vzít nohy na ramena.
