Můj šílenej deník

Terapie psaním. Ptej se na cokoliv: [email protected]

[mujsilenejdenik]

Posledních pár týdnů se mi vůbec nechtělo psát. Po stacionáři jsem si potřeboval utřídit myšlenky a chystal jsem se na zásadní životní krok - dát v práci výpověď a prosadit si to s definitivní platností u matky. Uchýlil jsem se na chatu, kde mi je asi nejlépe a čerpal jsem sílu z přírody. Ovšem, jak se blížil konec června a já jsem věděl, že to budu muset rozseknout, byl jsem čím dál víc neklidnější. Objevily se u mě úzkosti a bušení srdce, což jsem přičítal právě tomu, že se nachyluje ten moment, kdy to budu muset udělat. Jak nastal poslední týden školy, spolu s mým partnerem jsme sepsali výpověď a hned v pondělí jsme ji poslali do datové schránky školy. Jakmile jsem to udělal, pocítil jsem ohromnou úlevu, až radost. Jako kdyby to ze mě rázem všechno spadlo. Máma se s tím snad srovná, ze začátku byla sice trochu kyselá, protože věděla, že tenhle krok je nevratný, ale to se poddá.

Jenže.

Když jsem byl na poslední kontrole u svého psychiatra, abych ukončil neschopenku, dohodli jsme se na snižování léků. Rozhodli jsme se vysadit Mirtazapin, za což jsem vděčný, protože jsem po něm přibral, pak taky Pragiolu a předepsal mi Venlafaxin, na základě čehož bychom během července vysadili taky Deprex, který beru už několik let a podle mého doktora už pravděpodobně nebude příliš účinkovat. Ovšem, co čert nechtěl, vzhledem k tomu, že jsem přestal brát ten zpropadený Mirtazapin, rozjel se u mě solidní abstinenční syndrom. Projevovalo se to bolestí hlavy, střevními problémy, pálením vnitřností, neklidem a v neposlední řadě opět bušením srdce.

Začalo to minulý týden, a teprve dnes můžu říct, že se cítím podstatně lépe. Střevní problémy už nemám, srdce nebuší, akorát se mi občas motá hlava, což je ale taky způsobeno vysazením Mirtazapinu. Notným zlem je internet, protože jak říká můj partner, tak já, jakožto starý hypochondr si rád vyhledávám různé příznaky jak toho abstinenčního syndromu, tak i jiných chorob, zejména srdce. Je ale fakt, že ona zatracovaná AI mi do jisté míry pomohla, protože minulý týden měl můj psychiatr dovolenou, a tak jsem neměl s kým to zkonzultovat. Doufám, že nejhorší je už za mnou, najede mi Venlafaxin a bude zase dobře.

[mujsilenejdenik]

Včera jsem šel spát pozdě. Z důvodu, který je jasný jenom mě, jsem si nutně potřeboval pustit dokument o Courtney Love. Když jsem se dostal do postele, usnul jsem tvrdým, až letargickým spánkem. Zdálo se mi o mé vlastní smrti. Potom, co jsem umřel, jsem se dostal do nebe. Nebe vypadalo částečně jako moje chata a částečně jako stacionář. Bylo tam spousta lidí, které jsem znal, jenže ne doopravdy, znal jsem je jenom v tom snu. Vždycky, když se do nebe dostal někdo nový, koho jsem znal, řekl jsem mu: “Ježíši, tak ty jsi taky umřel, jo?”

Pak jsem se rozbrečel, ale ne proto, že jsem mrtvý. Věděl jsem, že v nebi se budu mít dobře, ale brečel jsem proto, že jsem věděl, že jsem svojí smrtí mámě způsobil bolest, zvlášť proto, že jsem zemřel na kombinaci prosecca a Mirtazapinu, což je blbý. Poslal jsem z nebe vzkaz svému partnerovi, abych mu tak dal vědět, co mi má nechat zahrát na pohřbu. Překvapivě to však byla písnička od Ivety Bartošové, nikoliv od Courtney Love. Probudil jsem se někdy nad ránem a bylo mi těžko. Nikoliv však psychicky, nýbrž fyzicky. Na druhou stranu ale potom, co mi došlo, že to byl jenom sen, jsem byl rád, že jsem neumřel.

Takže tak. Myslím si, že tenhle sen odráží dostatečně momentální stav mojí duše a mysli. Každopádně se ale jinak cítím docela dobře. Je fakt, že v minulosti jsem tohle období jaro - léto nesnášel po psychické stránce úplně nejlépe, ale teď se cítím být v pořádku. Mám strach akorát z toho, že se blíží čas, kdy budu chtít dát ve škole výpověď. Ale to se taky poddá, vím, že až to udělám, tak se mi uleví. Jakýsi režim ze stacionáře se mi přenést do každodenního života podařilo a jsem za to rád. Zítra tam jdu na náš klub, tak se docela těším a jsem rád, že se tam s některými svými bývalými “kolegy”uvidím. Samozřejmě podám raport.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý sedmý (den poslední).

Včera jsem stacionář vynechal, neboť mě přepadly jakési střevní problémy. Dnešek jsem si ale nemohl nechat ujít, protože jsem se měl přijít rozloučit. Spolu se mnou končil ještě M_, který nastoupil týden po mě, a tak jsem aspoň nebyl sám, za což jsem byl vděčný, protože loučení nesnáším. Nakoupil jsem nějaké čokolády pro svoje “kolegy”, a taky pár drobností pro terapeutky. Ve srovnání s tím, co ony pro mě udělaly, to byla úplná maličkost.

Hlavní část loučení probíhala na psychoterapeutické skupině a musím přiznat, že jsem byl skutečně dojatý. Od lidí ve skupině, a vlastně i od terapeutek M_ a T_, jsem dostal krásnou zpětnou vazbu. Byl jsem označen za pozitivní duši, která spoluvytvářela atmosféru ve stacionáři a dalo se s ní jak povídat, tak i mlčet. Lidi ve skupině se shodli na tom, že v pondělí, až přijdou, tak bude divné, že já tam nebudu. Vlilo mi to novou krev do žil a strašně mě to povzbudilo. Byl jsem dojatý. Někdy mám totiž pocity, nebo možná spíš stavy, kdy si říkám, že lidi o mně nemůžou mít valného mínění. Jak je vidět, reakce ostatních nepředvídám úplně nejlépe, ale možná je dobře, že je to takhle, než kdyby to byl pravý opak.

S těmi nejbližšími jsem si vyměnil kontakty, teď, když jsem stacionář skončil, smíme se stýkat. Od K_ jsem dostal antistresové omalovánky s krásným věnováním a V_ mi na památku vybarvila mandalu. Ať je to jak chce, ty dva měsíce mi daly strašně moc. Vzpomínám na to, jak jsem první den přišel vyklepaný a s Rivotrilem v kapse, a jak jsem měl obavy z toho, jestli to vůbec zvládnu. Ale já to zvládnul. Poznal jsem spoustu skvělých lidí a načerpal spousty nových zkušeností. Hned v pondělí si vzpomenu, jak je asi na stacionáři, a jak moji “kolegové” tráví svůj den. Budu na ně myslet. Budu myslet na to, jak zvládají svoje démony, a jak se perou se životem.

Díky za všechno.

Budete mi chybět.

Jsem s vámi.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý šestý.

Na dnešní komunitu nám N_ přinesla takové afirmační karty. Každý jsme si náhodně jednu vytáhli. N_ říkala, že by to na danou osobu mělo sedět a já musím uznat, že měla pravdu. Vytáhnul jsem si kartičku:

Má práce mě hluboce uspokojuje.

Vím, že když završím jednu zkušenost, jsem veden k dalším zkušenostem, které mě naplní a obohatí ještě více…

Sedí to dokonale, protože svoji práci - rozuměj učení - mám rád. Učení mě naplňuje a vím, že se mu chci věnovat i nadále. Jenom na jiné škole. Tady by korespondovalo to, že když jednu zkušenost ukončím, jsem vedený k další, která mě naplní a obohatí ještě více. Život není jednoduchý a i jeho cesty bývají někdy složité. Za poslední týdny jsem se dal úžasným způsobem dohromady, a tak se budu snažit, abych si tenhle stav udržel i do budoucna. Na poslední skupinové terapii jsem řešil dosti zásadní otázky, kdy následně sám sobě jsem si řekl, že mě čeká ještě dost dlouhá a možná místy i trnitá cesta za štěstím a duševní rovnováhou. Vím o sobě, že když se odhodlám, umím si jít tvrdě za svým cílem a přinést případné oběti. Ostatně, jak se říká - když se kácí les, létají třísky…

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý pátý.

V rámci kreativky jsme měli nakreslit naše oblíbené místo. Místo, kde je nám dobře. Ani jsem příliš dlouho neváhal a rozhodnul jsem se, že nakreslím naši chatu. Tam je mi dost možná nejlíp - čerpám tam energii z přírody. Je fakt, že když máme relaxaci a terapeutka nám řekne, abychom se v duchu přenesli někam, kde je nám dobře, skoro vždy si vybavím chatu. Představuju si, jak sedím ma terásce a koukám do lesa. Tenhle víkend tam jedeme a už se moc těším. Těším se, jak po zimě celou chatičku uklidím, umyju okna a po zbytek víkendu se budu rýpat v zemi. Rozhodl jsem se, že se s vámi o tenhle svůj výtvor podělím, ale nesmějte se, vypadá to, jako kdyby to kreslilo malé dítě…

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý čtvrtý.

Dnes jsem nešel do stacionáře s odporem, jako

minulý týden, ale naopak jsem se po čtyřech dnech volna docela těšil. Vstávalo se mi dobře a celkově jsem se vypravil bez potíží. Samozřejmě, na jednu stranu se těším, že tenhle týden dochodím a pak už budu mít volno, na druhou stranu mě trochu mrzí, že to končí. Je fakt, že lidi tady mi přirostli k srdci a taky musím konstatovat, že mi svědčí zdejší režim. Až stacionář skončím, mám obavy ze dvou věcí. Zaprvé z toho, že budu zase takzvaně bezprizorní a budu mít možná až příliš volného času, a zadruhé z toho, jestli pro mého psychiatra nebude problém udržet mě na neschopence až do konce školního roku.

Tu první věc můžu ovlivnit já sám. Vím, že je jenom a jenom ne mě, jestli si základy pravidelného režimu zachovám i po stacionáři, a jestli se tím budu řídit. Chtěl bych to už kvůli svému lepšímu duševního zdraví. Je fakt, že jsem tady udělal značný pokrok, a tak bych si přál, aby se to takhle udrželo i do budoucna. Pravdou zůstává, že když chci, mám pevnou vůli a umím si jít za svým cílem. Je to vlastně jednoduché - žádné ponocování, žádné popíjení a následně dlouhé vyspávání. K tomu dostatek pohybu, pobyt na čerstvém vzduchu a rozumná nálož každodenních činností.

S tou druhou věcí už je to horší, vím, že to moc ovlivnit nemůžu. Než jsem nastoupil do stacionáře, můj psychiatr mi řekl, že je to dobře, protože ČSSZ má lidi s psychiatrickou diagnózou, kteří nastoupí na neschopenku a nejsou hospitalizováni tendenci nechat uschopnit už po třech měsících. Vzhledem k tomu, že já jsem nastoupil do stacionáře, nebyl důvod tohle řešit, ale mám obavy, co bude teď. Svěřil jsem se s tím na jedné ze skupin a terapeutka M_ mi řekla, že podle ní je to nesmysl, a že lidi s psychiatrickou diagnózou jsou kolikrát na neschopence i rok a často dostanou i prodloužení, když je to potřeba. Tak nevím. Do školy se vrátit nechci, nezvládnul bych to. Napadlo mě, že v nejhorším bych to řešil třeba neplaceným volnem. Měl jsem totiž představu, že na neschopence bych zůstal do konce školního roku, poslední týden v červnu bych dal výpověď, ukončil bych neschopenku a výpovědní lhůta by mi běžela přes prázdniny. No a od září, děj se co děj. Stále věřím v to, že vesmír mě směřuje tam, kam má.

Jinak dnes jsme měli hrozně náročnou skupinu, když si J_ vzala slovo a začala mluvit o svém osudu, spadla mi čelist. Připadá mi, že musí být neskutečně silná bytost a obdivuju ji, že se se s tím vším dokázala nějak popasovat, byť to muselo být neskutečně těžké. Vedle toho mi moje problémy připadají až nicotné, a právě tohle jsou momenty, kdy si říkám, jestli tady nezabírám místo někomu, kdo to potřebuje víc než já. Tuhle myšlenku mi sebral H_ a nadnesl to na dnešní skupině - musel jsem se nad tím pousmát. Na to M_ řekla, že žádný problém není ani malý ani velký, a že mi všichni jsme tady správně, protože v sobě něco řešíme, a kdybychom tady neměli být, neprošli bychom přijímacím pohovorem. To mě uklidnilo a přihlásil jsem se, že si tenhle týden, až to půjde, ještě vezmu skupinu. Je fakt, že vzhledem k mému brzkému ukončení docházky sem do stacionáře by bylo asi fajn využít čas, který mi tady zbývá tak, aby mi to bylo co nejvíc ku prospěchu.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý třetí.

Dnes na cigaretě za mnou přišla K_ a povídá mi: “V noci se mi o tobě zdálo.”

Já: “Ježíši a co?”

“No, zdálo se mi, že s tebou byla nějaká rozlučka, jakože po stacionáři, bylo nás tam spoustu a jeli jsme společně někam emhádéčkem. Potom se něco stalo a zůstali jsme jenom my dva a najednou koukám, že jsme skončili zavření někde v ústavu.”

“No, to jsou mi ale sny”, já na to a následně jsme se oba rozesmáli.

Upřímně si myslím, že končím v pravý čas, když už se lidem tady o mě i zdá. Chodím sem rád, to ano, ale ty dva měsíce byly poměrně dlouhá doba, takže už v duchu odstříhávám metr a těším se z toho, že příští týden bude poslední.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý druhý.

Dnes ráno se mi vstávalo opět špatně, byť jsem šel spát brzy a usnul jsem celkem bez problémů. Dokonce jsem zvažoval, že se na stacionář vykašlu a vymyslím si nějaký důvod, proč se omluvit. Jenže znovu zvítězil můj smysl pro povinnost, a tak jsem vyrazil. Je fakt, že ani jednou za celou dobu jsem nepřišel pozdě, a pokud jsem vynechal, bylo to jenom párkrát a čistě z objektivních důvodů. Nakonec jsme měli dnes jenom do dvanácti, protože vzhledem ke čtvrtečnímu volnu, kdy nám k němu přidali opět i volný pátek, je většina personálu na dovolené a tudíž je nedostatek pracovních sil. Z celého kolektivu tady zůstala jenom terapeutka M_ pro naši skupinu a terapeutka P_ pro druhou skupinu.

Dnešní zkrácený program jsem vzhledem ke svojí únavě uvítal s nadšením. Po stacionáři jsem si jenom skočil nakoupit nezbytný proviant a jinak jsem se těšil domů. Můj plán byl jasný - jít si lehnout. Většinou, až na výjimky, se snažím přes den nespat, ale dnes jsem se přiklonil k té výjimce, protože jsem se cítil unavený. Moje terapeutka, ke které chodím na individuál, mi kladla na srdce, abych nebyl uzavřený v oné pomyslné bublině lidí ze stacionáře, a abych využíval vycházky a chodil ven. Vím, že má pravdu, ale já na to jaksi nemám sílu. Domů chodím kolem třetí odpolední, pak si tak hodinku posedím u kafe, zavolám partnerovi a celkově zpracuju uplynulý půl den ve stacionáři. Následně si dám vanu, což je pro mě relax, potom si zacvičím jógu a následně se věnuju četbě, nebo sledování televize. No a chodím spát brzy.

Je taky fakt, že vzhledem k neschopence a omezeným vycházkám bych měl být doma do sedmi, takže mi na nějaké courání po venku prostě už nezbývá z časového hlediska kapacita. I když připouštím, že možná za to může lenost, nebo jen špatné hospodaření s časem. Nevím. Každopádně, až dokončím stacionář, tak mám v plánu vycházky více využívat. Předpokládám totiž, že když stacionář už mít nebudu, tak ani únava se nebude dostavovat tak často. K dispozici budu mít šest hodin vycházek denně, a to už se dá leccos podniknout. Mám v plánu chodit do přírody a čerpat z ní sílu. Nemám namysli přímo objímání stromů nebo tak něco, ale procházka na čerstvém vzduchu člověku jenom prospěje. Koneckonců, i jóga se dá cvičit venku, když je hezky. Prostě jsem si předsevzal, že budu se svým časem hospodařit lépe a více obezřetně do té doby, než bude konec školního roku a já neschopenku ukončím. Doufám, že nejde jenom o jakýsi výplod mojí bujné fantazie a já dostojím tomu, co jsem si předsevzal.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý první.

Dnes jsem kráčel do stacionáře s pro mě zcela novým pocitem - s nechutí, ba až odporem. Přičítám to částečně tomu, že v noci jsem špatně spal. Dlouho jsem nemohl usnout, a pak bylo už příliš pozdě na to, abych si vzal noční SOS tabletku na spaní. Věděl jsem totiž, že by se mi ráno pak špatně vstávalo. Jelikož jsem si tabletku nevzal, spal jsem velmi mělce a průběžně jsem se probouzel. Definitivně jsem se vzbudil ve čtvrt na šest, kdy už jsem nemohl znovu zabrat, a tak jsem se vysoukal z postele a šel si připravit snídani.

Vypil jsem asi litr kávy, abych se nějak nastartoval, ale šlo to dost ztuha. Do jisté míry mi pomohla sprcha, ale stejně, cítil jsem se jako špatně převinutý a celý den se nesl v podobném duchu. Když jsem dorazil do stacionáře s tím odporem, o kterém jsem se již zmiňoval, zmocnil se mě též pocit určité averze vůči ostatním. Nenechte se zmást. Jsem mistr přetvářky a nenechávám to na sobě znát. Na každého se hezky usměju a nahlas pozdravím tak, jak mě to maminka učila. Jenom někdy, když se nikdo nedívá, lehce obrátím oči v sloup, čímž dám sám sobě najevo, že mi daná osoba leze na nervy.

Hned po příchodu jsem se zdekoval na terasu, abych si tam v klidu zakouřil. Jenže co čert nechtěl, trousilo se tam spousta lidí, zrovinka jako při procesí. Ale i kdybych si oči vykroutil, nikterak bych to neovlivnil, a tak jsem jenom seděl, v duchu trpěl a nepřítomně zíral do prázdna ve snaze, že tím dám dostatečně na srozuměnou, že nestojím o žádné prázdné tlachání. Jako naschvál jsme dnes začínali kognitivkami, takže chtě nechtě jsem musel hned po ránu žhavit svoje mozkové závity. Překvapivě mi to šlo ale docela dobře. Vlastně to šlo dobře nám všem, a tak nám zbylo spoustu času, takže ve zbývající půlhodince jsme ještě společně hráli takovou tu hru při které hádáte známou osobnost nebo profesi. Celkem to šlo, snažil jsem se na sebe příliš neupozorňovat, ale stejně jsem musel občas hádat, protože terapeutka H_ vám nic neodpustí.

Skupinu jsem nějak odseděl a ani při relaxaci se mi nepodařilo hodit se takzvaně do klidu. Ne sice, že by se mě zmocnila nějaká úzkost nebo zvláštní pocit neklidu, spíš jenom takové to, kdy vás všechno sere. Dokonce ani o obědové pauze se mi nedařilo začíst se do knížky, kterou jsem si s sebou přinesl, a tak jsem si jenom nadával, že ji v tašce tahám úplně zbytečně a mohl jsem ji nechat doma, když jsem nebyl schopný přečíst ani půl stránky. Potom odpolední kreativky, kdy jsem se snažil vybarvovat, ale nějak mi to nešlo, v podstatě jsem tím jenom zabíjel poslední hodinu, a tak jsem střídavě odcházel na záchod, kouřit, namazat si ruce krémem, napít se vody a tak podobně. Jistý pocit úlevy jsem pocítil, až když jsem vyšel za bránu psychiatrické nemocnice a úplně první myšlenka, která mi probleskla hlavou jako elektrický impuls byla, že úplně nejlepší ze všeho bude obalit si nervy něčím sladkým. Zabrousil jsem tedy do nejbližších potravin a koupil si sušenky s nutellovou náplní. Ve dnech jako jsou tyto je třeba dělat si radost maličkostmi.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den třicátý.

Dnes jsme měli poměrně náročnou skupinu. Jednalo se o téma, které jsme řešili už od včerejška. Pochopil jsem M_, jejíž příběh mne hluboce zasáhl. Nechápu však její myšlenkové pochody a hlavně pak životní postoje. K tomu si ale musí dojít sama. Držím jí na všechno palce a na skupině jsem jí vyjádřil podporu, byť z toho, co říkala, jsem byl poněkud rozhozený. Následně jsme místo kreativky pekli společně s terapeutkou H_ bublaninu a musím říct, že jsem se u toho prima odreagoval a hodil se zase takzvaně do normálu.

Na zítra připadá svátek práce a ve stacionáři nám k tomu volnu přidali ještě pátek. Nachal jsem si na neschopence přepsat adresu a na volné dny pojedu domů. Nevyzvedl mě však tentokrát partner, nýbrž kamarádka a jeli jsme společně k nám. Domluvili jsme se totiž, že si večer uděláme na zahradě táborák a opečeme si buřta, když jsou ty čarodějnice. Určitě to bude fajn, už se těším. Byť do stacionáře chodím rád a lidi, co sem chodí se mnou, mi přerostli k srdci, těším se, že si od toho o volných dnech trochu odpočinu.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den dvacátý devátý.

Terminus technicus pro dnešní den: parakomunikace.

Ve stacionáři je parakomunikace přísně zakázaná. To v praxi jednoduše znamená, že co se řekne na skupině, na skupině taky zůstane. Téma ze skupiny se tak logicky neprobírá venku na cigaretě nebo u kafe a neprobírá se ani v rámci komunity. Dále je nám taky zakazováno navazovat přátelské vztahy a být spolu v kontaktu mimo stacionář, a to ani přes telefon nebo sociální sítě. Pokud vám někdo padne do oka a chcete jít spolu na kafe, tak je to možné až po skončení docházky do stacionáře.

Jenže.

Máme tady tři mladá děvčata, která, protože jsou si věkem velmi blízká, spolu tvoří takový trojlístek. Dnes jsem byl na společenské místnosti svědkem toho, jak se domlouvají, že spolu odpoledne po stacionáři někam vyrazí. To nejen, že zavání parakomunikací, ale zavání to i pokoutním přátelstvím, které je mimo pravidla. Ovšem co s tím. Ano, přiznám se bez mučení, že jsem měl chvíli cukání zajít třeba za M_ nebo T_ a říct jim to, ale v jádru nejsem práskač. Napadlo mě taky, že bych holkám mohl třeba jen tak mimo řečí naznačit, že tohle není úplně košer, ale můj problém je taky ten, že nestojím o konflikt, zvlášť, když je pak protistrana v převaze. Nejspíš to tedy nechám osudu.

Já sám se poslední dobou hodně bavím třeba s K_, ale naše hovory se týkají povětšinou psů, zahrady, počasí, nebo našich chlapů. Dáváme si na možnou parakomunikaci pozor, byť K_ je asi stejná drbna jako jsem já. Nebráním se tomu, vyměnit si s pár lidmi odsud kontakt, až skončím, ale nezastávám názor, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala a naopak, dodržovat je chci a budu. Je taky pravda, že o nějaký přílišný kontakt a bratříčkování ani nestojím, protože chci mít svůj klid. A pokud něco skutečně nemám rád, tak je to prázdná konverzace o ničem. Jsou tady lidi, kteří prázdnou konverzaci očividně vyhledávají, a to já zas umím dát najevo, že o to nestojím. Z těchto a podobných dialogů se pak snažím co nejrychleji vymanit. Naštěstí jsem obdařen schopností, jak se s úsměvem, ale zároveň po anglickou vytratit.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den dvacátý osmý.

Někdy myslím na lidi, co do stacionáře nastoupili, ale nevydrželi. Za dobu, co sem chodím, jsem jich pár potkal. Například jedna paní, která nastoupila minulý týden a byla tady jenom jeden jediný den. Pak se po ní slehla zem. Důvod, proč skončila jsem se nedozvěděl, neboť nebyla z naší skupiny. Do naší skupiny nastoupil před časem P_. Byl to takový velký chlap, který měl částečně podobné problémy jako já. Říkal jsem si, že by mu to tady mohlo pomoct. P_ nakonec vydržel jenom jedno dopoledne, kdy po relaxaci řekl, že si jde koupit svačinu a už se nevrátil. Později nám terapeutka M_ řekla, že pravděpodobně zjistil, že to tady není pro něj. Tohle úplně nechápu. Osobně si myslím, že tomu musíte dát chvíli čas, abyste mohli dospět k rozhodnutí, zda je stacionář pro vás to pravé ořechové.

Pak je tady taky loučení, což je kapitola sama o sobě. Lidé se loučí různými způsoby. Když jste na stacionáři poslední den, automaticky dostanete skupinu, abyste se s jejími členy rozloučili. Dostanete prostor k tomu, abyste zhodnotili vaši docházku sem, řekli, co vám stacionář přinesl, v čem vás posunul a tak. Bývá dobrým zvykem, že když někdo končí, přinese něco dobrého do placu. Nejvíc frčí čokoláda, která se těší všeobecné oblibě, občas třeba někdo upeče buchtu. Jsou samozřejmě i lidi, kteří nepřinesou nic, což mi přijde stručně řečeno trošku blbé. Sám už přemýšlím nad tím, čím pohostím svoje “kolegy”, až bude můj poslední den. Vzpomínám si taky na jednu paní, která řešila asi týden dopředu (a velmi nahlas), co přinese do placu na rozloučenou, až bude končit. Nakonec se ve svůj poslední den nedostavila vůbec, místo toho napsala jenom terapeutkám strohý e-mail, že děkuje, a že se loučí. Holt, lidé jsou různé. Já sám jsem si říkal, že na poslední den se musím důkladně připravit, a byť loučení rád nemám, tak neexistuje, abych se nedostavil.

Momentálně teď řeším, co po stacionáři. Jako nejlepší plán se mi jeví uchýlit se na chatu a hodit se do klidu, a to minimálně na čtrnáct dní, pokud mi to situace dovolí. Už se vidím, jak sedím na naší terásce, piju kafíčko, pokuřuju a tiše zírám do zeleně. Právě terapeutka M_ mi na dnešní skupině řekla, ať si dělám sám pro sebe na období po stacionáři malé plány, ve smyslu, co všechno chci a můžu ještě stihnout, dokud nepracuju. Budu se tedy snažit využít tenhle čas ve svůj prospěch, snad to odvede moji pozornost od černých myšlenek na budoucnost.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den dvacátý sedmý.

Někdy si kladu otázku, zda nejsem příliš popudlivý, nebo dokonce až nenávistný. Nenávistný a následně litující. Tak předně. Srala mě R_, ale potom, co skončila, jsem musel konstatovat, že je to tady bez ní takové pusté a prázdné. Schází tady. (A antistresový kamínek od ní jsem si s patřičnou pietou vystavil v kuchyni na parapet.) Teď momentálně je v mém hledáčku jedna z nově příchozích děvčat, která mě štve tím, jak je hlučná a pořád se něčemu přihlouple chichotá. Je nepravděpodobné, že by dokončila stacionář dříve než já, vzhledem k tomu, že nastoupila teprve minulý týden, ale kdo ví, třeba potom, co skončím já, přistihnu se při tom, že se mi po ní stýská. Dále mi vadí taky to, jak M_ pořád něco povídá, i když to mi vadí vlastně jenom ráno, když si chci po příchodu v klidu vypít kafe a ještě se takzvaně nastartovat. Vadí mi taky to, jak se H_ staví do pozice člověka, který všemu rozumí a vadí mi, že J_ kolikrát ani neodpoví na pozdrav.

Ale stejně. Když jsem měl možnost ukončit docházku řádně, takzvaně v termínu, stál jsem o prodloužení. Znamená to, že mi je vlastně s těmi lidmi dobře? Asi ano. Kdyby nebylo, snažil bych se odtud vystřelit jak nejdříve by to bylo možné. Mám rád K_ za to, jak je citlivá. Myslím na D_ a držím jí palce, aby zvládala svoje propady. Na O_ si vážím toho, že i přes svůj mladý věk mluví velmi rozumně a má to v hlavě srovnané. Na A_ obdivuju, jak se dokáže usmívat i přes to, čím si v životě prošla. A na všech, bez výjimky, si pak nesmírně vážím odhodlání, něco se sebou dělat a jejich odvahy, mluvit otevřeně na skupině o těch nejniternějších tématech v podstatě před cizími lidmi.

Jsme cizí, anebo nejsme cizí? Kolikrát ani nevíme, kdo má jaké příjmení a čím je tam venku. Na druhou stranu o sobě víme věci, které má člověk tendence schraňovat si pouze ve svém nitru. Když se tak nad tím zamýšlím, je jedno, že třeba ten je mi bližší, než onen. Že ta se blbě směje, nebo tamhleten třeba zase mlaská u oběda. Je tady něco, co mě pojí s každým z nich. Je to pouto, mnohdy nevyřčené. Pouto, kdy stačí jenom jeden jediný pohled a my víme. Víme, že jsme společně na jedné lodi, a že plujeme v dosti temných vodách za vidinou světlejších zítřků.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den dvacátý šestý.

Dnes ráno asi o čtvrt na šest mě probudila křeč, která mě chytla do nohy. Nejspíš jsem se v posteli nějak blbě pohnul a nohu si natáhnul. Venku byla tma a pršelo jen se lilo - příjemný den vám přeji. Na chvíli jsem pak sice ještě usnul, ale nestálo to za nic. Dělalo mi celkem problém vykopat se z postele, ale nakonec jsem to dal a do stacionáře vyrazil. Na programu byli medici, kteří nás měli přijít vyslechnout, ale já jsem odmítnul. Necítil jsem se na to a naštěstí mě nikdo nenutil. Řekl bych, že jednou mi to už stačilo a nestojím teď v podstatě o to, abych někomu celý svůj příběh vyprávěl zas a znova.

Po skupině za mnou přišla terapeutka T_ a řekla: “Chtěla jsem se domluvit. Blíží se pomalu konec vaší docházky sem do stacionáře, jak se okolo toho cítíte?”

“No,” zamyslel jsem se, “abych pravdu řekl, tak asi padesát na padesát. Myslíte, že by bylo možné mi to případně o něco prodloužit?” Zeptal jsem se, protože to je tady běžná praxe a u některých mých “kolegů” tomu tak skutečně bylo.

T_ na mě zamrkala z pod obrouček svých brýlí a řekla: “Spolu s M_ se na to podíváme. Pokud nebudeme mít příliš mnoho nově příchozích, tak si myslím, že by to mělo jít,” povzbudivě se na mě usmála.

“OK, děkuju moc,” odvětil jsem. “Víte, zase tady nechci zabírat místo někomu, kdo to potřebuje víc než já.”

“Takhle to neberte,” na to T_, “uvidíme, co se s tím dá dělat.”

Takže tak. Je pravda, že po brzkém ranním vstávání se mi určitě stýskat nebude, ale na druhou stranu si myslím, že zdejší režim mi svědčí a dost mi to pomohlo. Pokud bych mohl získat nějaký čas na víc a ještě na sobě zapracovat, tak proč toho nevyužít.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den dvacátý pátý.

Upřímně nechápu, jak si může někdo sám vysadit léky a následně se pak divit nežádoucím účinkům tohoto svého rozhodnutí. Jediné, co omlouvá, je mladická nerozvážnost. Je pravda, že i já v počátcích své léčby, kdy mi bylo kolem dvaceti a neměl jsem dostatek rozumu, jsem s vysazováním léků experimentoval. Spíš než z odporu k užívaným psychofarmakům to bylo z důvodu, že jsem byl prostě a jednoduše zvědavý, co to se mnou udělá. Jenže následovaly buď abstinenční příznaky, změny nálad a jednou jsem se přesmekl do manické fáze a to vám byla panečku jízda.

Vzpomínám si, že krátce před tím, a to už mi začalo hrabat, jsem byl na kontrole u svého psychiatra, který mi na konci sezení dal recept na léky na další měsíc. Když jsem vyšel z ordinace, recept jsem zmuchlal, řekl jsem si, že na to seru a venku ho pak hodil do kanálu. V prvopočátcích jsem se vznášel. Měl jsem pocit, že můžu všechno a pociťoval jsem neobvyklý příval energie. Nepotřeboval jsem jíst, stačilo mi pít jenom ledové kafe ze Starbucksu a nepotřeboval jsem ani spát. Po nocích jsem seděl u svíčky a psal básně. Později, když už jsem se srovnal a tyhle svoje výtvory si přečetl, musel jsem konstatovat, že to byly hrozné cancy.

No ale abych se vrátil k tomu podstatnému - fungoval jsem takhle několik dní, až jednou večer jsem začal mít halucinace. Nejprve mi to přišlo super, ale pak mě to začalo děsit. Viděl jsem takovou fialovou hmotu, která se plazila po podlaze a následně i po nábytku. Vyděsil jsem se natolik, že jsem zavolal na RIAPS, kde mi poradili, abych si okamžitě vzal svoje prášky (myslím, že dokonce dvojitou dávku) a šel si lehnout. Ráno už to bylo OK a já jsem okamžitě zavolal svému psychiatrovi, řekl mu, co se stalo a domluvil si sezení ještě na ten samý den. Doktor mi dal nový recept, pohrozil mi hospitalizací, když nebudu poslouchat a dodržovat svoji léčbu, no a já od té doby pilulky poslušně zobu.

[mujsilenejdenik]

Stacionář, den dvacátý čtvrtý.

Velikonoce jsem strávil celkem v poklidu a v kruhu rodiny. Byl jsem překvapivě akční - zvládnul jsem uklidit celý dům, něco málo udělat na zahradě a upéct beránka. Včera jsem se opět přesunul do Prahy a dnes ráno vyrazil na stacík. Bylo nás tady ale jako do mariáše. Z naší skupiny chyběla dobrá polovina, a co se týče celé komunity, byla to docela bída. Lidi byli buď po svátcích unavení, nebo za dobu volných dní odvykli stávajícímu režimu a nechtělo se jim. To si myslím já. Na druhou stranu to, že nás bylo tak málo, mělo ten efekt, že atmosféra dnes byla poněkud komorní, což taky není na škodu.

Na začátku skupiny jsem si vzal slovo a všem pověděl, co bylo na čtvrtečním individuálu a taky jsem se pochlubil, že začínám snižovat léky. Terapeutky M_ a T_ mi řekly, že to je dobrá zpráva a celkově, že na ně působím dojmem, že jsem na tom docela dobře. Po zbytek skupiny už to bylo takové jalové, nikomu se do mluvení moc nechtělo. Upřímně nechápu jednu věc - pokud mi není dobře a chodím proto do stacionáře, měl bych se snažit toho využít seč to jen jde. Možná, že už jsem se o tom zmiňoval, ale prostě mě iritují lidi, co na skupině sedí, koukají do země a mlčí, nebo mluví, jak říká moje maminka, na půl huby.

Ondyno na jedné ze skupin M_ řekla, že ji takové mlčení děsí, protože pak neví, jak danému jedinci může pomoct. Někdy si v duchu představuji sám sebe jako strůjce situací, kterých bych v reálu ani nebyl schopen. Představoval jsem si například, jak na skupině zařvu na jednu svoji “kolegyni”: Kurva, tak mluv, nebo ser písmena! Ovšem to by nebylo moc kolegiální a navíc by mě to nestavělo do příliš dobrého světla. A tak jsem se uchýlil do onoho sdíleného mlčení, pokradmu sledoval hodinky a čekal až bude konec psychoterapeutické skupiny.

[mujsilenejdenik]

Včera jsem byl taky na individuálu spojeném s kontrolou u psychiatra. Psychiatr i terapeutka byli rádi, že se mi podařilo odbourat Rivotril a dokonce jsme se dohodli na postupném snižování Mirtazapinu, za což jsem vděčný. Ze 30 mg jsme snížili dávku na 15 mg a doktor říkal, že pokud v důsledku toho nedojde ke zhoršení mého stavu nebo nálady, budeme se moct začít bavit o jeho následném vysazení. Jsem šťastný, neboť kvůli Mirtazapinu jsem v poslední době přibral pár kilo, za což může léčivá látka olanzapin. Jak říkal doktor, většina pacientů po něm přibírá. Chápu, že je to něco za něco, že díky tomuhle léku se mi podařilo zbavit se úzkostí, nicméně mě štve, když si musím kupovat o číslo větší kalhoty. Jakožto marnivá bukvice nesu svoje váhové výkyvy dosti nelibě.

S terapeutkou jsme pak řešili ještě stacionář, pochlubil jsem se jí, že jsem bez prášku zvládnul nátřask lidí na jarmarku a celkově, že jsem spokojený. Říkal jsem jí taky o neúspěchu v podobě pracovního pohovoru a bavili jsme se o tom, že možnost, abych se vrátil do stávajícího zaměstnání, je dosti nereálná. Terapeutka dále říkala, že jí volala jakási pracovnice ČSSZ, že mě přijdou zkontrolovat, a tak budeme na víkend adresu mého pobytu pro jistotu vždy přepisovat. Krom výletu minulý víkend mám svědomí čisté, vycházky dodržuji, mimo vyhrazený čas ven nechodím, a celkově si myslím, že se na neschopence chovám vzorně, a tak není důvod se obávat. Moje vycházky jsme pak veškeré přesunuli na odpoledne, protože vzhledem k tomu, že chodím do stacíku, nemají pro mne vycházky v dopoledních hodinách smysl. Budu mít tedy více “volného času”, a terapeutka mi doporučila, abych ty vycházky využíval a chodil hodně ven.

“Víte, není ideální, když jste uzavřený v té pomyslné bublině, kterou tvoří výhradně lidi ze stacionáře.”

Musím jí dát za pravdu. Byť občas bojuji s únavou, pokusím se více chodit mezi lidi a taky na procházky; ono možná, kdybych se třeba zašel podívat po obchodech, nebo do nějaké kavárny či na odpolední představení do kina, mohlo by to být fajn. Osobně nemám rád užití termínu “normální lidi”, ale ani kontaktu s nimi bych se neměl vyhýbat. Nebýt právě té občasné únavy, cítím se dobře, a tak k tomu není důvod. V současnosti se nejvíc těším na nadcházející dny volna, na to, že se dospím, a že si odpočinu. Snad se mi svátky podaří strávit v poklidu.